O statečnosti

Je otázka, zda může něco smysluplného o statečnosti napsat někdo, kdo jí moc nepobral. Když nic víc, tak tedy alespoň o tušení statečnosti a odvahy. Kde je možné tyto vzácné ctnosti spatřit v dnešních pohnutých dnech?

V první řadě na bojištích Ukrajiny. Statečnost vojenská je prastará věc, hodná obdivu. Je provázena odvahou, vynalézavostí, schopností se ovládat. Je zde samozřejmě propastný rozdíl mezi statečností okupantů a statečností obránců vlasti. I jako zapřisáhlý pacifista si uvědomuji, že obrana není útok a že může být něco jako vojenská čest, ale i povinnost dobrovolníka, který nemá mnoho na výběr. Když vám zastřelí manželku a z domu udělají ruinu, teoretická pravidla pacifismu se většinou zhroutí jako domeček z karet. Těžko nyní předvídat, co zbude ze země, která má ve svém názvu libě znějící „kraj“ či „krajina“. I kdyby z ní zbyla jen spálená země, zůstane tu jasný vzkaz všem: nedali jsme svou kůži zadarmo. Ano, mohli jsme to odpískat, nikdo by se nám nedivil. Proti nám stojí drtivá přesila, ruský medvěd znovu objevil své zvířecí sklony, jsme obklíčeni, zásadní pomoc odjinud pravděpodobně nepřijde. Boj je jen jednou z možností – určitě bychom mohli ohnout hřbet a říci něco v tom smyslu, že Rusů „mnógo“ a že to nemá smysl. A že je třeba žít. Ne že by to nebylo dilema. My Češi o tom víme své. Pokud ale vzniknou moderní ságy o Pánu prstenů, nebudou o Češích, ale o Ukrajincích. V tom se svět nemění. Hrdinství zůstane hrdinstvím, opatrnost opatrností. Jen někdy nám to propaganda či naše vlastní zmatenost zamlží.

Statečnost je ovšem i na ruské straně. Když jsem před nedávnem poslouchal poselství ruského historika Andreje Zubova, musel jsem konstatovat, že existuje statečnost jiného řádu než vojenská, neméně významná. Zubov je jedním z těch, kteří zůstávají v Moskvě, kritizují Putina a dávají rozhovory západním televizním stanicím a univerzitám, jako by se nechumelilo. Samozřejmě dnes riskuje krk, respektive patnáct let vězení. Když se řekne vězení, nepředstavujte si propána doktora Ratha a jeho fešácký kriminál! Jste v Rusku, zemi, kde dnes znamená včera. Vazbu a vězení nemusíte přežít. Disidentů jako Zubov prý mnoho není, o to spíš zasluhují obdiv. Našinec-pamětník si musí nutně vzpomenout na Chartu 77. Ano, bylo jich málo a byli to často podivíni. To je ale úvaha k ničemu: i tehdy i dnes by jistě bylo lepší, kdyby jich bylo víc a byli to světci. Ale bylo jich právě tolik, aby zachraňovali jakous takous důstojnost nás ostatních. Bible s vyprávěním o deseti spravedlivých se prostě nemýlí. Zubov a jemu podobní jsou stateční, protože říkají nahlas, že car je nahý. Přes všechny své kindžály, jimiž se opásal.

Existuje i statečnost česká. Statečnost aktivní, kreativní, obětavá. Když mně můj blízký příbuzný oznámil, že do svého rozestavěného domu bere dvě Ukrajinky s dítětem, v noci jsem nespal, neboť jsem si představoval všechny obtíže, které mohou nastat. Pak mi ale došlo, že to už není hra, že jde zkrátka do tuhého. A že s tím protivným a vlezlým Ruskem bojujeme i tím, že zůstáváme lidmi, ochotnými pomoci druhým. Jak to krásně někde napsal můj milovaný Charles Péguy – budou vždycky rychlejší ti, kteří boří a ničí, než ti, kteří staví. Ale my jsme si zvolili stavitelské řemeslo, i když budeme vždy pomalejší. Je slávou našeho času vidět střední Evropu, jak je schopna pomáhat potřebným uprchlíkům, opřená o své instituce, které vybudovala v posledních třiceti letech. A je slávou Evropy vidět mezi jejími aktivními lídry představitele Polska, Česka a Slovinska. (Mimochodem, dvě stě let po Metternichovi konečně někdo opět začal chápat geopolitický význam silné střední Evropy!)

Jistě nebude vždycky veselo: přijdou obtíže v podobě ztráty životní úrovně, rostoucích cen energií i potravin, výdajů státního rozpočtu, ba české nesnášenlivosti k cizincům. To všechno přijde, o tom není pochyb. Statečnost je ale ctnost, která se z podstaty věci nebojí budoucnosti. Naopak, jako by byla v nějakém tajemném spojení s nadějí, s vírou v nastávající časy.