O letním čase se rozhoduje v Bruselu. A ani to nevíme

Pokaždé, když se poslední březnovou neděli posunou ručičky hodin o 60 minut dopředu, oživne diskuse o potřebnosti letního času a o jeho dopadech na zdraví a pohodlí lidí. Vyrojí se řada článků, reportáží, anket, ze všech stran slyšíme nevrlé poznámky nevyspalých lidí. Během pár dní vlna zájmu o toto téma opadne a sledují je opět jen nejvášnivější odpůrci časového posunu. To se opakuje rok za rokem. Zdá se, že přesvědčivost důkazů o výhodách časového posunu postupně slábne. O tom nicméně tento příspěvek není. Rád bych se zastavil u opomíjené, a přitom zcela klíčové otázky, totiž kdo o existenci letního času v ČR vlastně rozhoduje.

Pozoruhodné je, že téměř všichni diskutéři jaksi samozřejmě předpokládají, že případné zrušení letního času mohou odhlasovat naši zákonodárci. I Česká televize v Událostech v den posunu rozvíjela úvahy o případném zrušení ze strany ČR a europoslankyně Roithová tvrdí, že tato otázka je plně v kompetenci členských států. Skutečnost je ale jiná. Od té doby, co letní čas zcela opanovala svou legislativou Evropská unie, o budoucnosti tohoto sporného civilizačního výdobytku nerozhodují jednotlivé členské státy, ale Unie jako celek.

Regulace EU

Letní čas dnes reguluje směrnice č. 2000/84/ES o úpravě letního času, která zavádí jednotný režim pro celou Unii (s výjimkou zámořských území).

Někdejší Evropské hospodářské společenství přijalo první směrnici harmonizující tuto oblast už v roce 1980 (s účinností od roku 1981). Všechny členské státy časový posun v tu dobu uplatňovaly; harmonizace tedy mířila na již existující režimy. Jednotná úprava byla od počátku odůvodňována potřebami vnitřního trhu, zejména zajištěním usnadnění dopravy a spojů.

Nejprve bylo sjednoceno datum začátku období časového posunu, pozdější směrnice postupně sjednotily i konec období. Počínaje směrnicí z roku 1994 (s účinností k roku 1996) je úprava plně harmonizovaná. Zatímco prvních osm směrnic regulovalo letní čas vždy jen na několik let dopředu, nyní platná směrnice z roku 2000 byla přijata na dobu neurčitou.

Směrnice č. 2000/84 v návaznosti na své předchůdkyně vymezuje pojem období letního času (jako období roku, během nějž jsou hodiny posunuty o 60 minut vpřed oproti zbytku roku), stanoví začátek tohoto období (1 hodina ranní světového času o poslední neděli v březnu) a jeho konec (1 hodina ranní světového času o poslední neděli v říjnu). Členské státy jsou povinny v daném období letní čas uplatňovat; nemají možnost volby. Vyplývá to jednak poměrně jednoznačně ze znění směrnice, navíc byl takový záměr výslovně vyjádřen v návrhu Komise. Podpůrně lze uvést, že v rámci legislativního procesu vedoucímu k přijetí předchozí obdobně formulované směrnice z roku 1997 na tomto pojetí trvala Rada, která zamítla pozměňovací návrhy Evropského parlamentu směřující k tomu, aby se členské státy mohly samy rozhodnout, zda budou (harmonizovaný) letní čas uplatňovat, nebo ne.

Pravomoc se vždy najde

Výslovnou pravomoc pro úpravu nastavení času či čehokoli, co s ním přímo souvisí, bychom hledali v zakládacích smlouvách EU marně. Jak nicméně dlouhodobě upozorňuji, pravomoci EU jsou nastaveny velmi široce a neostře, takže při odpovídající politické vůli většinou není problém daný záměr pod některou z nich podřadit. Úprava letního času může být v tomto ohledu instruktivní.

Směrnice je založena na pravomoci umožňující harmonizovat vnitrostátní právo za účelem vytvoření a zlepšení fungování vnitřního trhu (dle „polisabonského" číslování čl. 114 SFEU), tj. na jednom z nejvágněji vymezených kompetenčních zmocnění EU s nejméně předvídatelným záběrem. Tato pravomoc funguje jaksi bez ohledu na samotný věcný obsah harmonizované úpravy, resp. důvody, které za ní stojí (zde např. předpokládaná úspora energie). Stačí, že rozdíly ve vnitrostátní právní úpravě jsou shledány jako překážky vnitřnímu trhu a harmonizace směřuje k jejich zmírnění či odstranění.

Unijní instituce se v tomto případě odvolávají na vnitřní trh s ohledem na potřebu usnadnění dopravy a spojů jakožto klíčových předpokladů pro volný pohyb zboží a služeb. Tento argument má svoje racionální jádro. Těžko lze tedy tvrdit, že dotčená pravomoc byla pro harmonizaci úpravy letního času nedostatečná. Sporné ovšem je, nakolik je v souladu se zásadou proporcionality (pokud jde úprava nad rámec sladění nastavení letního času ve státech, které jej hodlají uplatňovat) a samotný letní čas státům vnucuje. Lze totiž mít za to, že zatímco různorodé uplatňování začátku a konce letního času problém pro přeshraniční pohyb představovat může, protože hrozí vznik velmi nepřehledné situace, pokud by některé státy celoročně uplatňovaly tentýž čas, šlo by o situaci poměrně snadno zmapovatelnou, která by neměla činit větší potíže než rozdílná časová pásma. Unijní úprava zde tedy podle mého názoru zašla nepřiměřeně daleko a zasáhla do oblasti, která lépe přísluší k rozhodování na úrovni jednotlivých států.

Kdyby Unie nezaložila směrnici právě na argumentech souvisejících s vnitřním trhem, lze mít za to, že jednotnou úpravu by bylo možné prosadit i v rámci jiných pravomocí. Bylo by možné vyjít ze samotných věcných důvodů, na nichž obecně stojí úprava letního času, totiž na úspoře energie. Použita by pak mohla být např. pravomoc pro oblast energetiky (čl. 194 SFEU), kde je jedním z referenčních cílů podpora energetické účinnosti a úspory energie, jakož i rozvoj nových a obnovitelných zdrojů energie.

Než byla Lisabonskou smlouvou zavedena tato zvláštní pravomoc pro energetiku, mohla připadat stejným způsobem v úvahu pravomoc v oblasti ochrany životního prostředí, která je vymezena mj. velmi širokými cíli „zachování, ochrany a zlepšování kvality životního prostředí" či „uvážlivého a racionálního využívání přírodních zdrojů".

I tehdy, pokud by žádná jiná pravomoc nebyla shledána jako dostatečná, je zde stále flexibilní klauzule v článku 352 SFEU, která umožňuje Unii přijmout (mj. za podmínky jednomyslnosti v Radě) vhodná opatření „ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stanovených Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoc".

O čem všem už sami nerozhodujeme

Letní čas je jen jedním z nepřeberného množství témat, které tak či onak uvízly ve spletitém předivu kompetencí „Bruselu" a vymkly se kontrole našeho parlamentu, aniž to veřejnost stačila zaznamenat a pochopit. Je příkladem tématu, které lidé - a jak bylo vidět i jejich veřejnoprávní televize nebo europoslankyně Roithová - intuitivně vnímají jako otázku pro rozhodování na úrovni svého státu, zatímco realita je jiná.

Mezera mezi povědomím a očekáváním veřejnosti ohledně dělby pravomocí mezi členskými státy a Unií na straně jedné a skutečným stavem na straně druhé je dnes značná. S rychlým rozléváním unijní regulace do všech stran bude jenom dále narůstat a představovat čím dál větší problém pro legitimitu celého integračního procesu.

Na vině je předně široké a vágní nastavení kompetencí EU, respektive neostrá a nepředvídatelná hranice mezi pravomocemi Unie a členských států (k tomuto tématu podrobně zde nebo zde). Činnost Unie na tomto pozadí a s ohledem na regulační dravost unijních institucí bouřlivě expanduje, a to bez ohledu na internacionalizaci lidských aktivit a potřebu jejich regulace na mezinárodní úrovni. Letní čas z daleka nepatří k těm nejpalčivějším zásahům (jako jsou např. vtíravé regulační počiny v oblasti životního prostředí, zemědělství, antidiskriminace či pracovního práva).

Vzdálenost rozhodování

Na příkladu letního času lze též znázornit problém všudypřítomnosti Unie, pokud jde o regulaci našich životů, při současném vzdalování rozhodovacích procesů a možnosti jejich ovlivnění.

Na vnitrostátní úrovni je poměrně snadno představitelné, že zrušení letního času by se mohlo stát politickým tématem. Mohly by se jej chopit politické strany a začlenit jej do svých programů; zdá se, že poslední dobou sílí takové hlasy uvnitř KDU-ČSL. Jde též o typ společenské otázky, kde se dá očekávat vznik různých občanských iniciativ; např. již zesnulý pekař Stanislav Pecka si svým dlouhodobým odporem proti časovému posunu v ČR získal poměrně velkou publicitu. Pokud by nakonec takový program v politické soutěži uspěl, zrušení letního času by se mohlo realizovat.

Pokud by však nyní odpůrci letního času v ČR získali navrch, a i kdyby bylo pro zrušení 99 % Čechů, nebude to samo o sobě nic platné. Česko je jen jedním malým článkem ve složité struktuře Evropské unie a jejích rozhodovacích procesech. Bylo by třeba, aby Komise předložila příslušný návrh, aby takový návrh podpořil dostatek členských států, které by daly dohromady kvalifikovanou většinu při hlasování v Radě, a dále by bylo třeba získat podporu Evropského parlamentu.

Aktivista, jako byl pekař Pecka, tedy musí shledat, že možnost realizace jeho vysněného cíle se nyní podstatně vzdálila a zkomplikovala, a to nejen geograficky, ale především pokud jde o počet subjektů zapojených do rozhodování. Nebude už jedním hlasem z 10 milionů v rámci sourodého společenství, které představuje jeden veřejný prostor, nýbrž jedním hlasem z 500 milionů, který se bude tříštit v nejméně 27 veřejných prostorech a navíc bude narážet na řadu praktických obtíží (včetně jazyka, vzdálenosti apod.).

Závěr

Příklad letního času je ilustrativní pro řadu problematických aspektů dnešní EU. Je připomínkou toho, že řadu záležitostí, u nichž bychom předpokládali, že spadají do kompetence národních parlamentů, převzala v tichosti Unie. Mezera mezi očekáváním veřejnosti ohledně toho, o čem se rozhoduje v Bruselu, a skutečným stavem věcí, je značná. Ukazuje také, jak v praxi funguje nastavení unijních pravomocí; daný předmět regulace nemusí na první pohled do těchto pravomocí spadat, při bližším zkoumání však vidíme, že nebude problém daný záměr pod některé z vágně vymezených kompetenčních zmocnění (zvláště těch založených na širokých, obecných cílech) podřadit. Na případě úvahy o možnostech prosazení zrušení časového posunu je patrné, jak převzetí dané oblasti Unií vzdaluje možnost jejího ovlivnění ze strany občana.