O existenčním minimu „evropských“ hodnot

Potíže s určením a hierarchizací evropských civilizačních hodnot jsou značné. Především proto, že Evropy jsou hned dvě, Západ a Východ, Okcident a Orient, rozdělené dodnes schizmatickou hranicí z roku 1054 a celým miléniem odlišného politického a kulturního vývoje, přestože jsou obě dědictvím téže řeckořímské antiky a židovsko-křesťanského náboženství. Podobně nemůžeme považovat ani ibersko-americkou civilizaci zcela za evropskou, zatímco anglosaskou Ameriku stále ještě ano. Držme se tedy pro jednoduchost Západu.

Poměrně jednoznačná je politická totožnost Evropy. Už Voltaire si v roce 1751 všiml, že „Evropa je jednou velkou republikou mnoha států, které - ač více či méně monarchické, konfesí odlišné - mají přece jenom společný náboženský základ a společný princip práva a politiky, zcela neznámé v jiné části světa". Ani dvě století nacionalismu a národních států na tom nic nezměnila.

Historie západní Evropy vytvořila už v době Voltairově univerzální politický systém, který posléze vyústil v dnešní neméně univerzální liberální demokracii, kterou tato civilizace dokonce poměrně úspěšně exportovala i do tak civilizačně odlišné Asie.

Jak je tomu však s určujícími duchovními a kulturními hodnotami Západu? Existují takové, bez nichž by Evropa nebyla Evropou?

Prostý výčet

T. S. Elliot, Georges Bernanos i Konrad Adenauer se domnívali, že ano, že Evropa nemůže existovat bez křesťanského dědictví. Empirik namítne, že je to nemožné a že každá hierarchizace civilizačních hodnot je nutně subjektivní. Vždyť v kulturním podvědomí Evropy existuje antické pohanství, pronásledování kacířů a sekt, kult přírody, panteismus, gnostické i totalitární ideologie apod. Evropa přece nikdy nebyla jednoznačně křesťanská, přestože až do roku 1914 bylo křesťanství silou dominantní.

Je proto každý výčet západních hodnot nutně subjektivní? Do jisté míry ano, každý věk produkuje svou ideologii - a ta není jen popisná, je i propagandou. Řekneme-li dnes, že liberální demokracie, vláda zákona, lidská práva, tolerance, kulturní pluralismus, tržní hospodářství, sociální stát i důraz na svobodu vědy a umění spolu s mnoha křesťanskými ctnostmi, které vešly do oběhu společnosti jako soucit, caritas či respekt vůči lidskému životu a lidské důstojnosti, mají charakterizovat naši civilizaci, budou nám takové hodnoty jistě připadat normativní, univerzální. Stále nás však jako v době Voltairově ještě vymezují od civilizace Arábie, Indie nebo Číny. Budou subjektivní i v tom, že jistě nepopisují naši civilizaci, jaká opravdu je. Problém je v tom, že uvedený soupis není ani tolik výčtem hodnot (an sich), jak by se někdo mohl domnívat, nýbrž také popisem dnešního stavu historického vývoje - a ten předpokládá dlouhý duchovní vývoj a síly jiné, než je dnešní pojetí svobod, práv a tolerance. A zde jsou křesťanští kritikové na pevné půdě, neboť se zdá, že duchovní síly Evropy jsou už dávno nalomeny.

Dnešní stav

Připustíme-li, že existuje daný rámec lidské přirozenosti, stává se každá kultura jen jednou z mnoha jejich možných forem. Nahrazuje vlastně předlidský instinkt. Jsou-li však kulturní normy zásadně v rozporu s biologickým přežitím společnosti, je taková společnost odsouzena k záhubě (incest, lidské oběti, pedofilie, promiskuita, totalitarismus apod.). Antropologie zná mnoho příkladů civilizací, které zahubily samy sebe. Dokonce i historičtí Římané a Keltové sice biologicky přežili a kolují v naší krvi, jejich kultura však nepřežila, a to, jak se zdá, nikoli primárním zásahem zvenčí, nýbrž předchozím rozkladem zevnitř. Na jejich fyzickém základě pak vznikla civilizace zcela odlišná.

Dnešní stav společnosti v mnohém takovou situaci (alespoň v náznaku) připomíná. Zdá se, že většina základních evropských normativních hodnot buď zaniká, nebo mutuje v něco odlišného, v jakési paskvily. Alespoň několik příkladů.

Základní buňkou každé společnosti je rodina, jež umožňuje stabilní rozvoj osobnosti. V Evropě je to rodina monogamní. Její evidentní rozpad znamená nástup generací jedináčků (60 %), často patologicky egoistických, neurotických, depresivních, neschopných trvalého partnerství. Více než 70 % dětí nespí pod střechou svého biologického otce. Více než 30 % mladých mužů volí život bez rodiny a většina žije téměř do čtyřiceti se svou matkou (tzv. mamá hotel). Statistika mluví jasnou řečí. Obezita, anorexie, drogy, násilí a kriminalita mladistvých, nemluvě o sebevraždách, neustále stoupá. Společenství rozvedených nemůže monogamní normu znovu nastolit a hledání jiného stabilního modelu (bigamie, polygamie) naše kultura rovněž neumožňuje.

Normativním protipólem monogamie byl kdysi celibát. U zrodu evropské vzdělanosti stojí celé generace mnichů a kněží. Ještě v devatenáctém století se univerzitní profesoři většinou neženili a slečny učitelky pamatovala ještě generace mých rodičů. Vzdělání bylo nejvyšší normou osvícenské i národní společnosti. Jejímu cíli byli ti povolaní ochotni obětovat i manželství. Dnes jako by profesoři z povolání vymřeli a studentů, kteří se chtějí věnovat vědeckému bádání, neustále ubývá, zatímco přibývá studentů politologie, sociologie, etnografie a jiných společenských oborů, kteří pak nacházejí uplatnění ve stále více bytnějící státní správě. Nebude to dlouho trvat a Čína nebo Indie vychovají více vědců a techniků než Západ.

Individualismus. Sehrál kdysi zásadní roli v odmítnutí absolutních nároků státu a diktátu církve či mechanicky pojímané tradice. Byl jedním ze zdrojů západní invence. Dnes se odmítáním jakéhokoli tlaku ze strany společnosti, ve jménu osobní svobody a tolerance, dopouští neustálého verbálního násilí a je jednou z příčin rozpadu normativní společnosti. Individualismus dokonce společnost neuznává. Je jakousi nevědomou postmoderní filozofií života bez zodpovědnosti. Popíráním objektivní pravdy - každý názor je rovnocenný - napadá samu podstatu západní společnosti, jež v rozumu viděla jeden z božích atributů. Mnohým obdivovatelům západní civilizace v Indii či jinde připadá, jako bychom zešíleli. Naše společnost z pochopitelných (právních) důvodů nechce trestat za názory, pouze za činy. Jenže hranice mezi nimi je nejasná i v případě politického extremismu. Jak se vyrovnat s postmoderním relativismem? Rigorózní vzdělání vyžaduje úctu k epistémické autoritě rodičů, učitelů a starších - a ta je dnes napadána už v základní škole.

V hédonistické společnosti prochází podobnou mutací i pojetí svobody a tolerance, další velké výdobytky západní společnosti, neboť právě svobodou a empatií k právu na svědomí a odlišný názor se Západ vymezoval proti ostatnímu kolektivistickému světu. Všichni bychom si jistě přáli, aby stát individuální svobodu omezoval co nejméně, avšak prvořadou potřebou každé společnosti je, jak už konstatoval Burke, nutnost klást meze lidským citům a vášním. Svoboda bez ctností je stejnou tragédií jako tolerance agresivní hlouposti. Jsme-li dnes například nuceni „politicky korektně" uznávat antinormativní útoky feministek a homosexuálů na monogamní rodinu, jako by zde původní rovnost před Bohem, později před zákonem, mutovala v rovnost sociální či materiální, jež má - při aplikaci na rodinu - zajistit rovná práva a povinnosti manželů. Jenže manželská láska je dohodou ryze privátní a díky erotickému přátelství chápe a toleruje jinou dělbu práce, než prosazuje mechanické rovnostářství feministek, které proniklo dokonce i na univerzity v podobě gender studies. Kdysi se kacíři upalovali, protože ohrožovali náboženskou jednotu společnosti, dnes jako bychom si neuvědomovali nebezpečí nových ideologií, jež ve jménu menšinových práv napadají rozum, pravdu, tradici a všechny požadavky a povinnosti vyplývající ze života společnosti. Těžko si umíme představit, že by společnost přežila jako jakási konfederace minoritních práv a norem.

Evropa má za sebou pětasedmdesát let „občanské války"(1914-1989). Zvítězila sice nad totalitárním kolektivismem, duchovně však živoří. Hledáme-li příčinu, proč všechny občanské i osobní ctnosti zmutovaly v jakési protispolečenské viry, zdá se, že ji toto vítězství přišlo draho. Upadla totiž do opačného extrému: totalitarismus zničil nejen víru v Boha i člověka (humanismus), ale i víru v existenci a oprávněné nároky společenství. Došlo tak k povýšení suverenity a autonomie jedince. A tak se zrodila „společnost" odcizených, osamělých lidí, neschopných uznat ani řád lidské přirozenosti, ani řád a normativní hodnoty vlastní kultury. Je jenom otázkou času, kdy liberální a svobodná společnost přestane být tolerantní a svobodná.

Text je redakčně upravenou verzí příspěvku, jenž byl přednesen na konferenci „Evropské hodnoty a identita pro 21. století" 18. května 2006 v Brně.