O exilové politice

Z předcházejících stránek vidíme, že politika není jediným polem, na kterém se má exil uplatnit. Že není ani polem nejdůležitějším, ač je též veledůležitá. Je snad také již patrno, že se politický úkol nesmí oddělovat od úkolů jiných, že exilová politika musí vyrůstat z ostatní exilové kultury, neboť i ona je jednou z forem kulturního snažení, nač se při politikaření zapomíná. I politika musí být vědou i uměním, má kořeny v obou těchto činnostech. V něčem se však od vědeckého a uměleckého snažení zásadně liší. 
V předcházejících kapitolách jsme zdůraznili naši radost z pluralismu a různorodosti svobodné exulantské kultury. Z pluralistické a různorodé politiky exulantské však radost mít nemůžeme. Proč? Protože politika je věcí mocenskou, jejím úkolem je formovat moc, které je někdy zapotřebí a kterou exil musí postavit – jak to činil Masaryk i Beneš ve svých exilech ve dvou světových válkách – proti moci komunistické. Proti moci komunistické musíme postupovat viribus unitis – i staletá říše rakouská se rozpadla, když se zpronevěřila svému heslu. I demokracie, a právě demokracie, potřebuje autoritu víc než vládní systémy jiné. Náš vyložený exulantský neúspěch v politice je zaviněn nedostatkem autority, kterou měly nebo si rychle vybudovaly naše dva exily předchozí. Vybudovat politickou autoritu měl být proto první úkol našich politických exulantů. Ať by to byla již autorita jedné osoby, nebo nějakého úzkého sboru. Skutečnost, že po dlouhých letech exilu jsme si takovou politickou autoritu nedovedli vytvořit, ukazuje, že nejsme tak demokratičtí, jak o sobě tvrdíme, že nejsme státotvorní. Hádky věcné i osobní zabily již doma demokratické vítězství v protikomunistickém boji, v exilu, ničím nepoučeni, v nich vesele pokračujeme – místo abychom tvrdě zatočili se všemi těmi, kteří se mezi sebou sváří a zapomínají na svou velikou odpovědnost před dějinami a národem. To, co se politicky v exilu již skoro dvě desetiletí děje, je politickou občanskou válkou v exilu, kterou si při monolitní politice komunistů sotva máme dovolit. Je to válka všech politiků proti všem politikům, politická síla exilu se jí vyčerpává, takže nás cizina nebere vážně. A nejslušnější exulantské osobnosti z politiky vyhání, exil jako celek se stává politicky indiferentní, čímž přestává politicky žít. Škody dosud napáchané jsou obrovské a je třeba zde udělat pořádek a exilovou politickou autoritu si stůj co stůj najít. (…)