Nové náboženství věcí

Žánr zátiší byl vždy spojován s pomíjivostí a prchavostí světa, ve kterém žijeme. „Vanitas vanitatum et omnia vanitas“ – věci kolem nás jsou pomíjivé, připomínají nám lidskou nedokonalost. Lidský souboj s marností! Existuje možná ale i jiná dimenze zátiší. Tedy že věci, které nás obklopují, všednosti každodenního života, nás mohou zavést k podstatným zamyšlením nad bytím a lidskou existencí. Že nás mohou nečekaně zavést k hlubokým přesahům, jež nemají s banalitou společného téměř nic – a zároveň všechno. Žánr zátiší tak nespočívá pouze v připomínce marnosti lidského života, nýbrž může být i ztvárněním obdivu ke světu, ve kterém žijeme, úžasu nad obyčejností, která může vyjevovat nečekanou neobyčejnost. 

V tomto textu se zaměřím na obrazy španělského malíře Juana Sáncheze Cotána (1560–1627, obr. 1) a na fotografie Josefa Sudka (1896–1976, obr. 2), jednoho z nejvýznamnějších českých fotografů 20. století. Přestože porovnávám umělecká díla novověku a moderní epochy, kdy byly duchovní přesahy pochopitelně vnímány odlišným způsobem, jsem přesvědčena o tom, že ve své základní myšlence se spojují. Ačkoliv tyto dva umělce dělí tři století, smysl jejich děl může mít leccos společného. Oba se snaží vyjevit skrze obyčejnost úžas nad neobyčejností. Přes obyčejné věci se dostáváme k obrazům, které nám dávají důležitou výpověď o světě. (…)