Nová pravice podle Josefa Zieleniece

Text, který v těchto dnech rozesílá Josef Zieleniec, mi připadá jako pláč dítěte nad mlékem, které se mu podařilo rozlít. Jedná se o šestnáctistránkovou úvahu s názvem Nová pravice: cesta k programu evropské kvality.

Zieleniecův text začíná nikterak objevným popisem krize pravicové politiky v Česku, definované vítězstvím sociálních demokratů v parlamentních volbách a rozpadem a volebním propadem Čtyřkoalice. Je evidentní, že chmurné autorovy vize plynou zejména z rozčarování nad posledními osudy jemu blízké Unie svobody, která dnes jen trapně statuje v socialistické vládě.

Josef Zieleniec se v celém textu zabývá především Občanskou demokratickou stranou. Ve zřejmém rozporu s realitou tvrdí, že ODS je - podobně jako ODA - strana „ideově rozpadlá". Nevysvětluje ovšem, jak je možné, že neschopná, zkorumpovaná a ideově „rozpadlá" ODS bodovala výrazně jak v senátních, tak v komunálních volbách. Tvrdí, že tato strana si nevěří, že nemá víru ve vlastní program. Nešetří v Česku dnes již zcela ohranými výpady proti „opoziční smlouvě". Z textu je zřejmé, že autor si váží zejména křesťansko-sociálních a křesťansko-demokratických evropských politických proudů. O to více pak překvapuje, že zde není žádná poznámka o českých křesťanských demokratech. Je-li řeč o české pravici, pak bych předpokládal, že alespoň okrajově padne zmínka o tom, že také mezi lidovci lze sem tam nalézt politiky s pravicovým viděním světa.

Jednoznačně souhlasit lze s tvrzením, že to byla česká pravice, kdo byl hlavním hybatelem transformačního procesu. S přechodem do standardních demokratických poměrů prý české pravici chybí známé Zieleniecovo ideové „rozkročení", jež má zajistit vznik politického proudu, který je přijatelný pro všechny, nejen pro „mladé, zdravé a úspěšné". ODS prý se „otočila zády" k evropským politickým zkušenostem a dala se - autorem blíže nespecifikovanou - „třetí cestou", po které se řítí do „slepé uličky". Pravice prý nedovede občanům nabídnout řešení problémů jejich každodenního života. Rád bych panu Zieleniecovi připomenul, že je to dnes zejména Občanská demokratická strana, která na české politické scéně důsledně hájí polistopadový transformační proces.

Zieleniecův popis svobodné a otevřené společnosti nepřináší žádný objev. Prakticky všechny liberální politické proudy s ním tu více, tu méně úspěšně operují. České republice prý hrozí „otočení se zády k mezinárodnímu prostředí, rozbujení nacionalismu, sebeizolace a život na okraji světového a evropského dění". Autor nespecifikuje žádnou z těchto svých hororových vizí, což je škoda. Marně kolem sebe na politické scéně hledám nějaké významnější hnutí, které by mělo Zieleniecem popisované xenofobní tendence.

Česká pravice se má stát tahounem světového vývoje a vést zemi k sebevědomí a schopnosti čelit globální konkurenci. Zásadní je zde prý integrace do EU. V tomto postulátu tkví nepochybný rozpor. Vždyť Evropská unie zcela jistě není systémem, který by vynikal otevřeností ke globalizujícímu se světu. Zdá se mi, že někteří čeští politici arteficiálně nadhodnocují význam našeho vstupu do EU. Stojíza povšimnutí, že jak veřejné mínění, tak politiky členských zemí nechává unijní agenda v podstatě v klidu. Zájem o evropské volby je minimální a politické strany bodují spíše kritikou a výhradami k bruselské administrativě než huráevropanstvím, které české pravici doporučuje Josef Zieleniec.

Tak trochu opsané z volebních programů různých politických stran mi připadají fráze o tom, že svoboda a iniciativa musí být v otevřené společnosti obohaceny o principy solidarity a sociální ohleduplnosti. Objevná není ani myšlenka o tom, že liberálně organizovaná společnost nemůže být společností bez pravidel. Měli bychom prý více oceňovat „sociálně tržní hospodářství", tedy koncept našich německých sousedů z doby německého hospodářského zázraku. Koncept, který se dnes mimochodem nachází v těžkých problémech.

Klíčem ke všemu je prý vzdělání zabezpečované „aktivní politikou státu". Česká pravice se prý dosud „schematicky bránila jakékoliv státní politice" v této oblasti. Autor se ani nenamáhá snést sebemenší důkazy o svém tvrzení, které je zcela evidentně v zásadním rozporu s realitou. Pravicovýma očima viděno je náš vzdělávací systém stále neskutečně etatizovaný a svázaný státními regulacemi. Některé věci jsou pak hodně z dosahu politických elit. O tom, že potřebujeme občany znalé světových jazyků a schopné kritického myšlení i práce s informacemi, není třeba nikoho přesvědčovat.

„Rovnost šancí" je teze, se kterou bodoval v Americe prezident Bush ve své volební kampani; jistě také byla zásadní součástí jeho konceptu „soucítícího konzervatismu". Je u nás politicky asi stejně prodejná jako ve Spojených státech, nicméně obávám se, že českou veřejností nebude tato myšlenka považována ani za novou, ani za zvláště objevnou.

Josef Zieleniec byl vlivným mužem vlivné pravicové politické strany. Místo aby se pokusil své vize ve straně prosadit, vystavil ji riziku zániku. Od svého demonstrativního a dodnes řádně nevysvětleného odchodu nejen z ODS, ale i z funkce ministra zahraničí, dští na své bývalé spolustraníky jen oheň a síru. Slyšeli jsme jej mnohokrát s despektem mluvit o členech ODS jako o bezcharakterních, kariéristických a zkorumpovaných lidech. Zieleniec byl a dosud je jedním z těch politiků, kteří českou politickou scénu zaneřádili personifikovanou nevraživostí a nesnášenlivostí. Pokud dnes bojuje za obrodu pravice, nezní to nijak přesvědčivě.