Nová inkvizice

Pád totalitních režimů, zhroucení východního bloku, „westernizace" velké části západního světa a nástup supermoderních technologií, posouvajících hranice lidské komunikace na úroveň, která umožňuje vyjádřit se k určitému problému ve stejnou chvíli, kdy se stal - to všechno podstatným způsobem nejen mění běžné lidské životy, ale znovu vybízí i k diskuzi nad fenoménem názorových střetů, politické propagandy, mediální reality, jakož i cenzury a stavu svobody slova obecně.

Svoboda slova v ohrožení

Domnívám se, že přes veškerý technologický pokrok a etablování liberálnědemokratických systémů v podstatné části západního světa se společnost v současnosti nachází na křižovatce. Svoboda slova se zdá být (minimálně v některých zemích, které však udávají ostatnímu západnímu světu „tón") ohrožena. Postmodernistická společnost dospěla k závažnému uzlovému bodu. Zdá se být potomkem moderny nejenom v jejím osvíceneckém, sekulárním a demokratickém duchu, nýbrž i v její odvrácené podobě ve formě dědictví politických náboženství a děsivých totalit. Tento rozpor, vzniklý zkřížením dvou vzájemně se vylučujících faktorů (v prvopočátku však vzešlých z dědictví jediného lůna), je nejlépe vidět na příkladu toho, s jakým schizofrenním a rozporuplným postojem přistupuje západní společnost k definici politické svobody. Na jedné straně jsou z mediální diskuze vytlačovány politicky „nekorektní" názory, jsou umlčováni autoři a vědci poukazující na „společenská tabu", která se tabuizovanými stala jen proto, že si tak přála samozvaná mediální elita, a na straně druhé jsou mnozí schopni omlouvat nejhorší totalitarismy a náboženské extremismy právě poukazem na svobodu slova či „právo na sebeurčení". Novodobí cenzoři by často nejraději vyváželi své pojetí svobody a demokracie až na nejzazší konec světa, jsou nadmíru aktivní v protestech proti tomu, když například islámský imám na někoho vydá fatvu, ale sami ve své podstatě nejednají jinak a vlastní „fatvy" nad domácími kacíři vynášejí den co den.

Váží si západní svět své svobody slova? Pokud ano, musí ji jasně deklarovat pro všechny. Vytvářením všemožných tabu a určováním „únosných mantinelů diskuze" jsme na první zastávce k cíli, po němž toužily všechny totalitní režimy. Ty však se svou snahou vždy tvrdě narazily, protože přistoupily k prosazování svých cílů násilím a brutálními represemi za situace relativního (nebo citelného) materiálního nedostatku, což budilo odpor, který nakonec vždy vyústil v jejich zhroucení.

Současní „noví inkvizitoři" postupují sofistikovaněji. Ve jménu svobody volají po zákazu určitých knížek, své názorové soky a oponenty nazývají v lepším případě „zpátečníky", v horším „fašisty" či alespoň „jedinci se svobodu ohrožujícími názory". Přitom těmito pojmy mávají na základě pouhé vlastní momentální vůle a nálady a zdůrazňují, že vrcholem svobody je nemluvit o věcech, které prostě „nejsou přijatelné". Zkrátka „nejsou" a basta. Uvědomují si, že materiální dostatek všeho, co si jen dnešní člověk může přát, umožňuje, aby se drtivá část veřejnosti hlubším způsobem nezajímala o zásadní společenské jevy. Tito lidé se spokojí s vysvětlením, které jim podá usměvavá blondýnka ve večerních televizních novinách. Otupením těchto hran a degradací „politična" pro širokou veřejnost na pouhé sledování přežvýkaných floskulí o tom, co si kdo myslí (což je často nadto podáváno ve zkreslené podobě), je dosaženo apatie, která umožňuje každý z řady vyčnívající názor u veřejnosti ihned podle potřeby snížit, shodit či úplně potopit. Společnost se pak logicky nezajímá o to, proč se vede tato nebo ona společenskovědní diskuze, nepátrá po tom, proč je určitý vědec „hoden opovržení", proč by určitou knížku „slušný člověk nečetl". Spokojí se s tím, co slyší.

Všechno se děje za zvuku trub a fanfár velebících vítězství demokracie. Žádný politolog ani teoretik demokracie se však zatím nikdy nevěnoval eventualitě, kdy by demokracie mohla za současného zachování svých vnějších znaků atrofovat ve faktickou totalitu či „ne-demokracii" tím, že právě ve jménu „svobody" vytlačí ty názory, které označí za kacířské.

Praxe nové inkvizice

Politická korektnost nebo „nežádoucí lexikální eugenika", jak o ní hovoří francouzský historik Pierre-André Taguieff, je závažným a zajímavým fenoménem ke studiu, čemuž se zde však z pochopitelných důvodů nebudu věnovat. Není mým cílem ani rozebírat politickou korektnost a její praktické uplatňování ze sémantického hlediska.

Pro účely tohoto textu považuji za naprosto postačující věnovat se jevům, které sice fungují už nějakou dobu, širšímu veřejnému povědomí však zůstávají povětšinou skryty.

V západní Evropě od 80. let minulého století systematicky narůstají projevy nesnášenlivosti a cenzury, které směřují k vytlačení určitého spektra „nevhodných" politických názorů. Problémem je, že toto spektrum není nikdy přesně a pevně ohraničeno, stejně jako nemůžeme přesně zaškatulkovat novodobé cenzory. Celkově však můžeme říct, že otázka politických, mediálních a kulturních sil, které v praxi více či méně prosazují určitou selekci, a tím faktické ochuzování svobodného prostředí v mediální, knižní a kulturní sféře, není otázkou pravolevého spektra. Cenzoři se rekrutují napříč celým politickým spektrem a spíše než nějaká barva je pojí snaha odstranit každý pojem či význam (ve finále celý názor či myšlenkový konstrukt), který by určitá skupina nebo pospolitost mohla považovat za urážlivý.

Francouzský filozof a politický myslitel Alain de Benoist věnoval politické korektnosti obsáhlý traktát s názvem Praxe nové inkvizice. Pro českého čtenáře je text myslitele vycházející ze současné francouzské reality, která se s dnešní českou samozřejmě srovnávat nedá, jistě velmi šokující a jeho obsah na první pohled těžko uvěřitelný. Při bližším prostudování však zjistíme, že jevy, kterým se de Benoist ve své práci věnuje, lze (byť v závislosti na území a státu) najít ve všech státech západní Evropy, Českou republiku nevyjímaje.

De Benoist připomíná šokující poměry na některých francouzských univerzitách, kde se vyškrtávají ze seznamu knih určených ke studiu tituly, které novodobí cenzoři považují za „svobodě nebezpečné". Nejde překvapivě o Mein Kampf, Mýtus 21. století nacistického rasologa Alfreda Rosenberga nebo teroristické příručky, nýbrž o světoznámé autory, jakými jsou například Alexandr Solženicyn, Jacques Bainville, Ernst Jünger, Edmund Burke, Pierre-André Taguieff a mnoho dalších. Vzpomíná dokonce na incident na jistém pařížském gymnáziu, kde si nejmenovaná učitelka stěžovala na „množství knih, které se hemží nepřátelstvím k cizincům a sympatiemi k nacionalismu, monarchismu a nepřátelstvím k odlišnosti". Z takového hodnocení jistě naskakuje mráz po zádech a člověk by si myslel, že šlo o autory typu Adolfa Hitlera, markýze de Sade či Allistera Crowleyho. Přitom se jednalo o jména typu Gide, Castelot nebo Madelin.

Denunciováni nejsou jen živí, cenzoři se často nezastaví ani před mrtvými. A tak se posmrtně spílá autorům, kteří sice ve svých oborech vykonali převratné činy a přispěli se zásadními výzkumy, avšak zastávali například určité názory či spolupracovali s jedinci, kteří byli později označeni za zločince. Na jedné straně je shazováno dílo a myšlení Martina Heideggera, Carla Schmitta, Mircey Eliadeho nebo již zmíněného Andrého Gida, zatímco mnohé dosud žijící kulturní osobnosti, které se dopustily třeba i vlastizrady (Jane Fonda), nebo lidé, kteří ve jménu květinové revoluce 60. let dvacátého století oslavovali nejbrutálnější diktaturu té doby, jsou za své činy mnohdy chváleni či alespoň omlouváni „vzhledem nutnosti pochopit intence a pohnutky oné doby".

Tak jako kdysi inkvizice měla za úkol vymýtit kacíře, snaží se i dnešní cenzoři vymýtit „názory nehodné názoru" z diskuze a vůbec ze společnosti tím, že vyrukují s morální rovinou. Dokonalé cenzury pak lehce docílí povýšení těchto „morálních principů" na dogma. „Špatný názor" je vykreslen nikoli jako mylný, nýbrž jako „nemorální". Při takovém pohledu samozřejmě nemohou být myšlení, odvaha, nadání či vzdělání protivníka respektovány. Takový protivník je zbaven jakékoli možnosti obrany, protože každý jeho sebelepší argument bude automaticky označen za „zvrácenost".

Vzpomeňme na několik případů z poslední doby. Proti americkým politikům a publicistům, kteří kritizují válku v Iráku či současné americké vojenské intervence obecně, je vystupováno s obviněními z „komunismu" či v horším případě se „službou ve prospěch Íránu". To, že se často jedná o velmi pravicové jedince (Ron Paul, Joseph Sobran), zjevně nikoho nezajímá. Není možno hovořit o umění, které zesměšňuje lidské utrpení nebo si dělá legraci z postižených, jako o „zvráceném". Své by o tom vyprávět například německý kardinál Joachim Meisner, který byl za tato svá slova, kterými počastoval jednu německou výstavu „moderního umění", obdařen výrazy typu „štvavý pseudointelektuál". Židovský spisovatel Norman Finkelstein je zase přesto, že jeho rodiče byli vězněni v Osvětimi, kterou přežili, označován „za odporného žida trpícího sebenenávistí a antisemitismem" (sic!) jen proto, že ve svých dílech vystupuje proti fenoménu, který sám označuje za „průmysl holocaustu". A nemusíme chodit vůbec daleko: stačí si vzpomenout na nedávnou kauzu nositele Nobelovy ceny, jednoho ze spoluobjevitelů DNA, biologa Jamese Watsona, který byl za názor, podle něhož disponuje každá rasa geny, které odlišně ovlivňují inteligenci, silně „sepsut". Dokonce se uvažovalo o odebrání Nobelovy ceny. Byl obviněn z „rasismu", „dávání argumentů fašistům" a nakonec donucen se za onu osudnou větu kajícně omluvit. V některých komentářích se dokonce objevily výstižné názory typu „Watson překročil hranici přípustné debaty". Takto si dnešní samozvaná kulturní a mediální elita představuje diskuzi.

Reductio ad Hitlerum

„Politicko-korektní" myšlení svých cílů dosahuje především dvěma formami neférových a podvodných obvinění - z „fašismu" (potažmo variací typu „neofašismus", „kryptofašismus", „protofašismus") a z „rasismu". Velmi oblíbeným zůstává také vysoce vágní označení „extremista" nebo „extremistické názory". Dle argumentů mnohých novodobých inkvizitorů můžeme pomalu získat dojem, že „fašistické nebezpečí" číhá všude. Jedná se o spiklenecké teorie, nebo cílenou propagandu?

Odpověď je myslím poněkud složitější. Alain Finkielkraut k tomu výstižně poznamenává: „V Evropě existuje velmi specifická forma politické korektnosti, a to ,vidět všude fašisty'." Ještě lépe tento fenomén vystihl americký politolog Léo Strauss, když hovořil o „reductio ad Hitlerum" čili snaze spojovat jakékoli „nekorektní" názory s fašistickým a potažmo nacistickým režimem.

V obou případech, jak u „fašismu", tak „rasismu", se jedná o podvod a typickou snahu, o níž jsem hovořil v předešlých odstavcích. Čili vztáhnout na protivníky obvinění z démonických „ismů", neboť kdo zastává takové myšlení, nemůže přece být „normální" (rozuměj slušný a morální) člověk.

Politické, mediální a kulturní kruhy, které jsou nejčastějšími terči palby nových inkvizitorů (ať již se jedná o konzervativce, odpůrce globalizace či jen vědce nebo filozofy pochybující o všemohoucnosti rozumového poznání), na „politicko-korektní" mentory nečekaly a dávno samy podrobily rasistické teorie a totalitní režimy drtivé kritice. Alain de Benoist, představitel svébytného intelektuálního hnutí, pro které se vžilo označení „nová pravice", se ve svých dílech podstatám rasismu a totalitarismu věnuje velmi podrobně. Překvapivě je neklade za vinu „iracionalismu" a „antiosvícenské vzpouře", reprezentované převážně kontrarevolučními mysliteli, nýbrž moderně. Podobně jako politolog Eric Voegelin vysvětluje moderní totalitarismy a s nimi provázané ideologie ztrátou jakékoli duchovní podstaty v moderním světě.

Rasismus představuje ideologii, která se snaží dějiny lidstva vyložit skrze biologické rasové „hodnoty" a která předpokládá univerzální nerovnost ras. Dnes není tato ideologie zastávána skoro nikým. Přesto se předstírá, jako by byla všudypřítomná, a to hlavně tím, že jakékoli diskuze o otázkách rasy jsou automaticky nepřípustné a jsou označovány za „latentně rasistické" (viz případ Watson). Za „rasismus" se mnohdy považuje někdy už i samotná myšlenka „etnického pluralismu" (řeknu-li, že každá rasa má právo na své sebeurčení, jsem z pohledu moderních cenzorů „rasista", protože můj názor „automaticky implikuje bělošský imperialismus") nebo kritika multikulturalismu - i přesto, že je evidentní, že se o rasové otázky ani nemusí jednat.

Obvinění z domnělého „fašismu" pak představuje vrchol pomyslného pantheonu „svatých", apologetů „jazykové čistky" ve jménu politické korektnosti. Náboženská rétorika je zde zcela na místě, neboť stejně jako kdysi svatá inkvizice, usiluje inkvizice „politicko-korektní" o vymýcení všeho nečistého, všeho, co se protiví dogmatu jediné nezpochybnitelné pravdy.

Neustálá obviňování politicky nekorektních názorů (a dotčených jedinců z „fašismu") jsou ukázkou naprosto fatální ignorace svobody názoru a zároveň důkazem obratného mistrovství fabulace, překrucování faktů a hrátek se slovy. Kdo se dnes hlásí k fašismu? Nikdo. Až na pár marginálních politických skupinek živořících na okraji společenského zájmu je tento pojem mrtvý. Úzus, velmi oblíbený například u radikálně levicových antifašistických skupinek, který pod fašismus zahrnuje skoro vše napravo od sociální demokracie, jistě netřeba brát vůbec v úvahu. Podobně padají i definice fašismu coby „diktatury ústící v teror a genocidium", neboť pak by největšími „fašisty" musely být naopak diktatury levicové. Jediné, co nám může trochu pomoci, je obrácení se k minulosti a vysledování určitých společných znaků, které dřívější fašistické politické síly nesly. Z toho ale vyvodíme jediný logický závěr: „fašismus" je historicky determinovaný pojem (v tom se od liší komunismu), nelze u něj najít téměř žádný jednotící „mustr", a proto je jeho užívání v dnešní době irelevantní.

Současný „antifašismus" není žádný chvályhodný postoj, jako jím byl během druhé světové války u odbojářů, partyzánů nebo lidí zachraňujících Židy před nacisty. Kritiku „fašismu" je naopak nutné více než šedesát let po skončení druhé světové války považovat za velmi odvážnou. (Podotýkám, že předmětem mé kritiky není postoj lidí, kteří byli za druhé světové války například v odboji, nýbrž současný tzv. politický antifašismus, reprezentovaný různými „občansko-právními" organizacemi, „antifa" spolky či radikálně levicovými hnutími, který se vyznačuje právě přemírou nadužívání zmíněných výrazů ve snaze diskreditovat politické oponenty. V některých případech je volání do boje proti skrytě fašistickým názorům natolik bizarně útočné povahy, až se zdá, že mnozí „antifašisté" nejsou negací fašismu, nýbrž fašisty naruby.)

Lidé, kteří dnes s obviněními z fašismu tak často operují, sami ve většině případů nejsou vůbec s to tento pojem definovat. Někteří publicisté jsou se svým viděním „fašizujícího nebezpečí" málem na každém rohu natolik radikální, až jsou směšní. Neexistence definice fašismu a jeho prohlášení za absolutní zlo umožňuje pod tuto cedulku pohodlně „zaškatulkovat" každý nonkonformní názor či jeho nositele, a tak zdiskreditovat jeho myšlení. Opět se postupuje podle typicky inkviziční logiky: čím marginálnější je skutečný jev, proti kterému se má bojovat, tím více nezainteresovaných a „nevinných" je třeba pod jeho hlavičku zahrnout.

Česko nezůstává pozadu

Ani České republice se manýry politické korektnosti - a s ní svázané snahy oklešťovat diskuzi - nevyhýbají. Situace se samozřejmě nedá přirovnávat k Francii a tamější často absurdní míře autocenzury, jak o ní hovoří de Benoist, či k Velké Británii, kde už i předseda Konzervativní strany uvažuje o nepřípustnosti pojmu „islámský terorismus", protože je prý „urážlivý".

Ke cti je třeba poznamenat, že pokud jde svobodu slova, je Česká republika na relativně dobré úrovni, alespoň oproti západní Evropě. Nehrozí zde prozatím široká ignorance jedince se „špatnými názory" či masové zneužívání určitých paragrafů trestního zákona vůči politicky „nekorektním". I přesto, že drtivá část českého mediálního spektra velice ráda zaměňuje všemožné „ismy" a z konzervativních sdružení protestujících proti multikulturalismu občas dělá například „radikální nacionalisty" nebo „neonacionalisty" (pravděpodobně cíleně - možnost snadné záměny s neonacismem), masový výskyt straussovského fenoménu „reductio ad Hitlerum" se České republiky prozatím netýká.

To však neznamená, že v nedávné době nebyly započaty určité procesy, které by nás k dosti znepokojivé situaci podobné té v západní Evropě časem mohly dovést. I v české realitě bylo možné zejména v posledních několika málo letech zaznamenat v jistých kruzích snahu omezovat publikační činnost, „očišťovat" intelektuální prostředí či diskreditovat známé osobnosti, které se staly nositeli politicky „nekorektních" postojů.

Patrně nejznámější a z pohledu argumentace tohoto článku nejzávažnější kauzou týkající se autocenzury byla snaha o zákaz jisté knihy. Nešlo o Zítkův Mein Kampf, nýbrž o Bakalářovo Tabu v sociálních vědách. Projevy odsuzující knihu jako „odporný rasistický škvár" a volající po jejím zákazu, ačkoli sama publikace nebyla ničím jiným než kompilátem holých faktů z oblasti biologie, genetiky, antropologie a sociologie shrnutých v jednom svazku, jistě netřeba připomínat.

Taktéž přední české společenské magazíny často nešetří kalibry při „tepání" do „nevyzpytatelných končin politického myšlení"; jejich autoři jsou schopni odsuzovat a vysmívat se „zpátečnickým konzervativcům", vyčítat jim jejich údajné nedemokratické sklony a přitom tak často činí ruku v ruce s lidmi z opačné strany politického spektra (například s anarchoautonomními jedinci), kteří by svobodu tisku odstranili jako první. Shromažďují se zavádějící fakta, dle kterých jsou například činovníci historických klubů zajímajících se o národní protinacistický odboj spojování s neonacisty (loňský útok časopisu Týden proti řediteli historické a protifašistické (sic!) organizace Vlastenecký klub Petru Tryščukovi; dotyčný byl za někdejší spolupráci s lidmi, kteří později participovali v „podivných" politických hnutích, hozen do jedné kupy s „neo­fašisty"), přičemž jim není dána jakákoli možnost se bránit. Jistě to bude znít neuvěřitelně, avšak v určitých českých magazínech a denících fungují nepsané neoficiální kodexy, které říkají, že určité názory a lidi není slušné publikovat.

Autocenzurní snahy se nevyhýbají ani nejvyšší politice. Velmi rádo se zapomíná na to, že diskuze znamená souboj argumentů na obou stranách a stejné právo na odlišný názor pro obě strany, a tak mnohé diskuze na úrovni nejvyšší české politiky vypadaly a vypadají jako mentorování jediné nezpochybnitelné pravdy se současným očerňováním a zesměšňováním druhé strany. Vzpomeňme na debatu okolo registrovaného partnerství nebo antidiskriminačního zákona. Své si jistě prožila i senátorka Liana Janáčková, která byla za své (byť velmi kontroverzní) výroky o Romech označována za „extremistku", „netolerantní rasistku bez špetky zdravého rozumu", stejně jako Jiří Čunek, který si za vystěhování problémových rodin (se současným zajištěním nového bydlení pro ně - což fašisté v minulosti jistě dělali) vysloužil nálepku „fašista". Koneckonců autor tohoto textu byl kdysi v jedné internetové diskuzi ke svému článku nazván „rasistickým dobytkem, který si s Čunkem může podat ruku", a to jen proto, že vzpomínaný článek kritizoval hysterii, která aféru „vsetínský starosta" provázela.

Obrana kritického myšlení

Cenzura samozřejmě existovala vždy a sklon k nesnášenlivosti vůči odlišným názorům je bohužel asi vrozenou součástí lidské mysli. Neměli bychom však zapomínat, že jsou to právě lidská práva, a to zejména svoboda slova, co bylo jedním z konstitutivních prvků moderní evropské společnosti.

Ačkoli právní řády jednotlivých evropských zemí garantují tyto svobody, jejich aplikace v praxi už tak jednoznačná a nezpochybnitelná není. Cenzoři samozřejmě s oblibou použijí okřídlený argument „žádná svoboda pro nepřátele svobody", ale zajímal se někdy někdo o to, co jsou zač oni často jmenovaní „nepřátele svobody"? Někdy je to populistický politik, jindy vědec, který bádá v zapovězené oblasti, historik, který si klade otázky, které by mohly vést ke změně náhledu na určitou historickou okolnost, jindy dávno mrtvý spisovatel, který řekl něco, co se dnes už nenosí, nebo prostě student, který napíše diplomovou práci, ve které podrobí kritice například určité současné módní „ismy".

„Nepřítel svobody", to je klišé, které se zprvu zdá nevinné, dokud je vztahováno na marginální politické skupiny, jako jsou neonacisté provolávající protižidovská hesla či popírači holocaustu. Jakmile se ale rozšíří, nastává problém. Kde máme jistotu, že jednou nebudeme do škatulky „nepřátelé svobody" zahrnuti i my, všichni, kdo se odvážíme kriticky myslet a nespokojíme se s pouhým přikyvováním tomu, co se kolem nás děje? Mlčet k tomuto problému znamená jít sám proti sobě. Svoboda slova buď je, nebo není. Je potřeba jí neustále bránit, protože jedině tak můžeme docílit toho, že cenzoři „nesežerou" nás, nýbrž tak učiní sami mezi sebou.

Autor je studentem politologie a historie na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem.