Naše klec pro Ezru Pounda
Naše klec pro Ezru Pounda
Cezary Michalski zvolil příklad amerického básníka Ezry Pounda jako pregnantní symbol toho, že se mravnímu selhání neměřilo a neměří stejně. Levicoví intelektuálové, kteří na vítězné straně po druhé světové válce napomáhali komunistickému teroru (a tím ničení lidských životů), nebyli a nejsou za své činy hanobeni, alespoň jim není spíláno do zločinců. Pravicoví intelektuálové, kteří se - podobně jako oni pro Lenina a Stalina - nadchli pro fašistické ideály, byli souzeni, někteří popraveni, někteří zavražděni za nejasných okolností nebo zavíráni, aniž se zkoumal jejich podíl. V tom má Cezary Michalski pravdu. Ve své úvaze - kterou považuji za podstatnou - ovšem vychází, zdá se, především z pramenů dostupných v Polsku, a to i v případě Pounda. Je to pochopitelné: Ezra Pound je pro Michalského pohnutkou k obecnějším úvahám, nepíše vlastně o něm osobně. Přesto - a snad i v intencích Michalského eseje - doložme k některým jeho tvrzením fakta. (...)