Pokání

Pokání

Charles Péguy

V minulém čísle Církevních dějin jsme přinesli drobný portrét Charlese Péguy­ho, francouzského básníka a autora filozofických děl, který tragicky zemřel na počátku bojů první světové války. Jeho odkaz ještě připomínáme uveřej­něním jednoho staršího, poměrně neznámého překladu Jaroslava Zaorálka. Péguyho odkaz aktualizoval roku 1992 filozof Alain Finkielkraut esejem Le Mé­contemporain („Nesoučasník“).

Tak co je to pokání, mé dítě, co to tedy je v pokání? Jaká tedy je ta tajná ctnost (síla) pokání.

Toť zvláštní, milé dítě, toť podivné, toť znepokojující.

Co to tedy je tak neobyčejného v pokání.

Jak je to znepokojující.

Jaká je ta síla, to tajemství, co to tedy musí být tak neobyčejného

v pokání,

že ten hříšník,

že jeden platí za sto, nebo vlastně za devadesát devět (přesně počítáno),

že ten hříšník platí zrovna tolik,

že ten hříšník, ten jediný hříšník konající pokání, platí tolik, těší tolik, dělá tolik radosti na nebesích jako devadesát devět spravedlivých, kterým pokání netřeba.

A že ta zbloudilá ovce dělá zrovna tolik radosti pastýři,

dobrému pastýři,

že jich nechává v pustině, in deserto, na místě opuštěném,

devadesát devět, které nezbloudily.

V čem, jaké tedy je to tajemství,

jak to, že jeden může platit za devadesát devět.

Což nejsme všichni děti boží? Stejně, jeden jako druhý.

V čem, jak a proč se jedna ovce rovná ovcím devadesáti devíti.

A hlavně proč zrovna ta, která zbloudila, která vzala za své, rovná se zrovna devadesáti devíti jiným, devadesáti devíti nezbloudilým.

Proč, jaké tajemství je to, jaká záhada je to, toť podezřelé, jak, proč, v čem by se jedna duše měla rovnat duším devadesáti devíti, to je trochu silné.

To je přece jen trochu silné, když se to tak vezme kolem a kolem.

Co je to za chytráctví.

Zrovna ta duše, která se ztratila, která vzala za své, platí zrovna tolik, dělá na nebesích radosti zrovna tolik jako těch devadesát devět jiných.

Jako těch devadesát devět, které nezbloudily.

Nikdy.

Které se neztratily, které nezhynuly.

Nikdy.

Které zůstaly pevné.

To je nespravedlivé. Co je to za výmysl, tento nový výmysl.

To je nespravedlivé. Je zde duše (a zrovna ta, která se ztratila), která platí, která čítá, která těší zrovna tak, jako těch devadesát devět nešťastných, které zůstaly neochvějné.

Proč; v čem; jak. Je zde člověk, který na váze boží váží zrovna tolik, kolik devadesát devět.

Který váží zrovna tolik. Který váží možná víc. Potají. Člověk nikdy neví. Věru se obávám. Potají se vtírá dojem, že váží víc, když čteme toto podobenství.

Tak tedy zde je hříšník, řekněme, který váží aspoň tolik jako devadesát devět spravedlivých.

Který váží možná i víc. Člověk nikdy neví. Jakmile jednou vkročil do nepravosti.

Už neví, kam jde.

Řekněme to slovo, hle člověk nevěrný, musí se to říci, nesmíme se báti toho slova.

Který platí víc než sto, než devadesát devět věrných. Jaké mystérium je to.

Jaká tedy asi je ta neobyčejná síla pokání.

Která prý stokrát vyvažuje i věrnost.

Netřeba nám nic povídat. Velmi dobře víme, co je to pokání.

Člověk, konající pokání, je pán, který není zrovna hrdý na sebe.

Který není zrovna hrdý na své skutky.

Protože to, co dělá, musí se to říci, to je hřích.

Člověk, konající pokání, je pán, který se stydí za sebe a za svůj hřích.

Za to, co udělal.

Který by se rád viděl pod zemí.

Který by hlavně chtěl, aby to nebyl udělal.

Nikdy.

Skrýt se, prchnouti před tváří boží.

A co znamená také ta drachma, která platí za devět drachem sama jediná.

Co ta tu chce.

A přece právě ho a nikoho jiného, právě tu ovci, právě toho hříšníka, právě toho kajícníka, právě tu duši.

Bůh, Ježíš přináší na ramenou, opustiv ty ostatní.

Totiž, chci říci, nechav je (jenom) na ten čas samy sobě.

Pokání, víme to, to už není tak skvělá věc.

To není tak oslnivé.

(Je pravda, že Bůh nikdy neopouští nikoho.)

Je to pocit zahanbující, chci říci pocit hanby.

Hanby zákonné a náležité.

Je to zkrátka skutek zahanbující.

Pokání, to už není žádné chytráctví. Tak co.

Ten člověk, konající pokání, se nejen rovná jinému, nejen že se rovná spravedlivému, a už to by bylo trochu příkré.

Ale rovná se devadesáti devíti, rovná se stu, rovná se celému stádu.

Abych tak řekl.

Cítíme, že, kdyby bylo třeba, rovnal by se počtu ještě většímu a že by byl milován ještě víc

v tajnosti srdce.

V tajnosti věčného srdce. Tak co.

Dítě, milé dítě, ty víš co. Toť právě to.

To, že zhynula; a že byla nalezena.

To, že umřela; a že zase ožila.

To, že umřela a že se zase probudila.

Ježto všechno je třeba bráti do písmene, milé dítě,

doslova tak, jak Kristus umřel a vstal z mrtvých.

Tak ta ovce byla ztracena, tak ta ovce umřela,

tak ta duše umřela a z vlastní smrti vstala z mrtvých.

(...)