Úvahy o židovsko-křesťanském dialogu

(...) Jde tedy nejen o to, že by odborníci měli diskutovat o vztazích mezi židy a křesťany, ale spíše že je nutné najít nějaké shodné body pro ustavení společné duchovní agendy a pro dialog mezi křesťany a židy, který by skýtal zázemí pro práci teologů a vykladačů Písma. Tím, co je zde v sázce, není jen větší či menší životaschopnost tohoto dialogu, ale něco, co se dotýká nás křesťanů. Musíme zajistit, aby si věřící začali znovu uvědomovat spojení mezi sebou a dětmi Abrahámovými, a to s ohledem na všechny s tím spojené důsledky ve věcech nauky, soustavy církevních pravidel, liturgie a duchovního života církve, jakož i jejího poslání v dnešním světě. Je nezbytné, aby se církev dopracovala k lepšímu porozumění své podstaty a svého poslání ve vztahu k židovskému národu. Abychom toho dosáhli, je v první řadě nutné věnovat zvýšenou pozornost tomu, co si židé sami o sobě myslí a co o sobě říkají. Jestliže poukazuji na určité prvky, které mohou tomuto porozumění napomoci, nemohu se nezmínit o svých zkušenostech, kterých jsem nabyl v úřadu milánského arcibiskupa, jejž jsem zastával přes dvacet let a v němž jsem měl mnoho příležitostí setkat se se členy židovské obce. Za to musím poděkovat profesoru Larasovi, vrchnímu rabínovi, kterého tímto v tento večer s velkou srdečností a vděčností rád zdravím. Iniciativy tohoto druhu postupně vytvořily stále otevřenější a přátelštější prostředí, jež je typické vzájemnou pozorností a upřímnou touhou podporovat oboustrannou úctu a porozumění. (...)