Starost o emoce v historii

Sféra lidských pocitů – lásky, strachu, nenávisti či hněvu – náleží v rámci historického bádání k těžko uchopitelným tématům. Předmětem širší pozornosti na poli historické vědy se emoce staly teprve v souvislosti s nástupem francouzské školy Annales a jí protežovaných dějin mentalit. Představitelé Annales se společně s dalšími badateli podíleli na utváření tzv. velkého příběhu emocí, jehož většinové přijetí ze strany historické obce však začalo být od 60. let 20. století narušováno snahami uplatnit v rámci historie emocí kognitivní přístup a zásady sociálního konstruktivismu. V případě českého prostředí se o výzkum v oblasti dějin emocí zasloužil zejména historik Josef Macek (1922–1991), jímž prosazovaná metoda historické sémantiky jako prostředku k pochopení citové sféry lidí (nejen) ve středověku obohatila domácí historiografii o žádoucí prvek interdisciplinárního přístupu. Historici nejnovějších dějin pak mohou při svém studiu socialistické každodennosti využít například nedávno vydanou publikaci „Slovník komunistické totality“ autorského kolektivu Ústavu Českého národního korpusu při FF UK v Praze (NLN, Praha 2010), přibližující jazyk oficiální komunistické propagandy v Československu. Právě způsob, jakým se historici od dob školy Annales – a zčásti i v období předcházejícím –  snažili proniknout k citovému životu minulých generací, a postupy, které při tom uplatňovali, se staly předmětem zájmu americké medievistky Barbary H. Rosenweinové. Ta ve své studii jednak vysvětluje a uvádí do širších souvislostí výše zmíněnou teorii „velkého příběhu“, jednak se vůči ní vymezuje a představuje vlastní přístup k emocím v dějinách, přístup vycházející z nových emočních modelů druhé poloviny 20. století. (...)