Člověk, který neselhal

Jiří Hanuš v editorialu časopisu Kontexty nedávno napsal: „Staří Řekové říkali, že člověk je mikrokosmos, a dá se jim to věřit. Jak si můžeme myslet, že jednadvacáté století bude bez válek, když jsme schopni se do krve pohádat o kus pole se sousedem nebo z malicherných důvodů se svými nejbližšími. Když ve své mysli nalézáme vedle chvályhodných a poctivých myšlenek i ty negativní, nesmyslné, ba zvrácené. Jak je možné, že se pohoršujeme nad bídou a slabostí tohoto světa, když s toutéž bídou a slabostí každodenně vstáváme a uléháme? Náš problém není, že nevíme, co je dobré – i když i takové případy mohou nastat. Horší problém je v tom, že se k pravdě nepřidáme, i když ji známe. A to je jediné pravé opakování dějin, které se v tomto smyslu odehrává v každém z nás. Existuje samozřejmě značný prostor mezi našimi individuálními životy a strukturálními světovými problémy, prostor vytvářený zvyklostmi, sdílenými hodnotami v rodinách, společenskými a politickými institucemi, soubory pravidel, která jsme zdědili nebo jsme je vymysleli. Celý tento prostor ale záleží na nás, a to i ve chvíli, když po ránu startujeme auto nebo odemykáme kolo. V jistém smyslu se dějiny uskutečňují v každém z nás, a to naprosto originálně a neopakovatelně.“ V Jiřím Hanušovi se „dějiny uskutečňují“ už šedesát let. Přemýšlí a jedná podle slov, která jsem zde citoval. Právě proto jsou jeho individuální dějiny tvořené jeho životním příběhem zajímavé a důležité i pro ostatní. Jednoduše řečeno, životní jubileum Jiřího Hanuše je důvodem, abych s vděčností a pozorností připomenul jeho osobnost a aktivity, kterým se věnoval a věnuje. Je to předběžný a neúplný portrét, ale to u lidí, kteří toho mají hodně za sebou i před sebou, ani nemůže být jinak. (…)