Ikonická přítomnost, doba koronavirová a obrazy bez duše

Zkušenost posledních měsíců, doby spojené s pandemií COVID-19, připomněla současnému člověku něco, co v minulosti patřilo k samozřejmostem života. Máme na mysli především karanténní opatření, která byla běžná pro cestovatele „z daleka“ po skoro celý středověk, novověk až po začátek dvacátého století. Stejně tak znala předmoderní doba uzavírání hranic z epidemiologických důvodů. Legendární se stala například ochrana města Milána před morem v 15. století, při kterém uzavřeli městské hradby, či celkový „lockdown“ v případě velkých epidemií. Bezesporu literárně výjimečným výsledkem podobné situace byl Boccacciův Dekameron. Jako historici vizuální kultury bychom mohli o mnohém ze zmíněného psát. Zamyslet se například nad reprezentací pandemie, či nad zobrazováním bezstarostného mládí uprostřed morových epidemií. Tématem tohoto textu však bude něco, co (alespoň na první pohled) doby před námi neznaly. Jde o používání obrazů – přesněji obrazovek – v každodenní komunikaci, ve vzdělávání atd. Nejedná se o fenomén nový, pandemie ho však posunula do nevídaných rozměrů. (…)