Skotský experiment aneb Nepříjemné následky udání od přítele

V naší současné Evropě mizí určitá hranice, o které bychom si ještě nedávno mysleli, že ji zrušit nelze. Jde o hranici pevně ustanovenou nejen v západní politické kultuře, ale i v naší koncepci právního státu. Z dějin dvacátého století a občas i z rodinné tradice si samozřejmě pamatujeme drastické případy jejího překračování, ale tyto případy jsou spjaty výhradně s dějinami nacistického Německa a komunistického Sovětského svazu. Tak byl například zavražděn vynikající německý pianista Karlrobert Kreiten (1916–1943), kterého udala gestapu rodinná přítelkyně, již učil, za jeho politicky nesprávné úvahy. Těch se měl dopustit u sebe doma při hodinách klavíru. V rodinné historii mé ženy se vyskytuje postava děda, jenž se v období NEPu stal šéfem firmy – původně svého vlastního statku. Ale později při rodinné oslavě a „pod vlivem“ neprozřetelně prohlásil, že kolchoz vděčí za svůj úspěch jemu, a ne Stalinovi. Následujícího dne navždy beze stopy zmizel. Nebudu teď hystericky srovnávat evropskou současnost s vrcholnými obdobími obou totalitarismů. Jde mi pouze o to, že pokud budu v novodobých dějinách hledat případy státního porušování svobody slova vysloveného v soukromí, ve vlastním domě, najdu je výlučně v líčeních o oněch zločinných režimech. Autokracie a diktatury vždy trestaly, trestají a budou trestat za svobodu slova projevovanou ve veřejné sféře. Ale nenapadlo je vydávat zákony přikazující pod hrozbou trestních postihů, co se smí nebo nesmí říkat ve vlastním domě. (…)