Nevím, zda vím, co je to zázrak…

V polovině května uplynulo rovné století od narození Karola Wojtyły, který 16. října 1978 poté, co byl v osmém kole konkláve zvolen římským biskupem – papežem, přijal jméno Jan Pavel II. Přestože byl na vatikánské poměry neobyčejně mladý – ve svých osmapadesáti letech byl od volby Pia IX. (1846) při nástupu na Petrův stolec nejmladším papežem –, těžko říct, kdo z 99 ze 111 kardinálů, kteří jej zvolili, si uměl představit, že volí papeže, který nejenže se stane třetím nejdéle vládnoucím papežem v církevních dějinách, ale také dovede církev do třetího tisíciletí, přispěje k pádu sovětského bloku, a především uvede papežství do všech koutů světa – a to nejenom v geografickém, ale i náboženském či politickém smyslu.

Současně o pár dní dříve uplynula tři desetiletí od jeho první návštěvy v Československu, při níž prezident Václav Havel, jenž byl ještě rok předtím vězněn bolševickými mocipány, vyřkl první větu z názvu tohoto článku. Nenajdeme v historii projevů našich politiků a státníků mnoho vět, které jsme schopni i po mnoha letech spojit s konkrétní situací a autorem (výjimky představují věty „Právě jsem se vrátil z Hradu…“, „Naše měna je pevná a měnová reforma nebude…“, „Naše země nevzkvétá…“). Tato k nim patří.
Je mnoho oblastí, v nichž je mnohovrstevnaté dědictví Jana Pavla analyzováno a promýšleno. V následujícím článku se zamyslíme hlavně nad tím, co znamenal Wojtyłův pontifikát pro české země. (…)