O křehkosti i síle naší společnosti

Tragédie spojená s šířením koronaviru existuje, o tom už nemůže být sporu. Situace v zemích jako Čína, Itálie, Španělsko a dokonce i USA je tristní jak v počtu nakažených, tak zemřelých. V rámci této tragédie je však možné uvažovat o slabosti i síle naší společnosti, o křehkosti i pevnosti, s nimiž se denně setkáváme. Situace v naší zemi, jakkoli nesrovnatelná s uvedenými příklady, přece jen nabízí mnoho témat k zamyšlení.

Ke křehkostem naší společnosti jistě patří ekonomika. Jak se ukazuje, stačí několikatýdenní výpadek, a do ohrožení se dostávají nejen podnikatelé a drobní živnostníci, ale i větší výrobci (například automobilky). Trh, i za časů progrese neprávem napadaný, je zde přinejmenším na čas bezmocný. Mluví se o ztrátě stovek miliard, což si málokdo umí představit. Na každé krizi jistě někdo zbohatne, zchudnou však mnozí.

Společenská křehkost se dá demonstrovat na neproblémovém chápání pokroku, a to i v oblastech, na nichž dnes tolik záleží – v lékařství a zdravotní péči. Představu o tom, že si už díky pokroku vědy dokážeme se vším poradit, je třeba odkázat do říše pohádek. Nedokážeme otevřít skříňku a vybrat z ní adekvátní lék, máme nečekané potíže se zásobováním zdravotnickým materiálem, nedostává se sil. Jistě, věda si opět zažije svůj slavný den, až někdo objeví vakcínu, která by se dala plošně použít. Bude to však jen jeden den, nikoli století.

Ukazují se i slabiny předchozího laxního přístupu k demokratickým institucím a podcenění základních demokratických přístupů. Není možné divit se chybám u státu, kterému vládne člověk, který řídí stát jako svou firmu, a to ještě spíše intuitivně než racionálně. Nedivme se, že prezident není schopen opravdového výkonu, kterým by povzbudil všechny sociální a profesní vrstvy. Nebyl toho v zásadě schopen nikdy. Chytil se do vlastní pasti, opustil ho i jeho příslovečný vtip.

Slabinou naší společnosti (a chtělo by se říci euro­americké sekularizované společnosti jako takové) jsou jistě nečekané úzkosti, strach a ztráta naděje. Budoucnost vždy byla nejistá, možná jsme ale většinově podlehli klamu, že hlavní problémy už máme vyřešené a že se již domlouváme a někdy i hádáme o detailech, na nichž nezáleží. Nejistota patří rozhodně ke znamením dnešních dnů a vyplývá z ní buď rigorózní lpění na pravidlech bezpečnosti, nebo naopak nesvědomitá neopatrnost jako plod hesla carpe diem.

Na druhé straně jsou tu určité pozitivní skutečnosti, které do značné míry vyvažují slabiny a problémy. Na prvním místě jmenujme přítomnost a potenci „dobrých sil“, které se uvolňují v některých lidech v krizových dobách. V našem případě jsou to konkrétní případy dobrovolnictví (Masarykova univerzita, kde pracuji, má dobrovolnické centrum, v jehož rámci operuje skoro tři tisíce studentů i zaměstnanců, především ve zdravotnických a sociálně-pedagogických službách!). A nejen to: ve chvílích, kdy selhává stát, nastupuje množství lidí s nepřehlédnutelnými aktivitami. I takové domácí šití roušek se v tomto směru nedá podcenit!

Není pravda, že bychom museli odkazovat na (neprokázanou) skutečnost, že se autoritativní režimy dokážou bránit nákaze a jejím negativním dopadům lépe než demokracie. Západní společnosti, k nimž patříme, ještě zcela nezapomněly na křesťanské zásady pomoci bližnímu, na pojem lidské důstojnosti, ani na hodnoty jednotlivého lidského života. To vše se dnes projevuje v nemalé míře, zvláště v oblasti charitativní. Demokracie se mohou občas jevit jako hloupé a pomalé, a stejně mají díky svým tradicím a pracovnímu úsilí lepší zdravotnický systém.

To, co se snad jeví jako pozitivní, je i důkaz toho, že funkčním mechanismem přes všechna skutečná nebo jen údajná dobrodiní spojené Evropy zůstává národní stát. Samozřejmě, ani národní státy nejsou dokonalé instituce, přece jen však svým charakterem a funkčností představují účinnější entitu než nadnárodní „nestáty“ typu Evropské unie. Aktuální mlčení či bezzubé proklamace tohoto klubu jsou jasným signálem snad i pro ty, kteří dříve měli tendenci EU adorovat. Pozitivním signálem je i povědomí o nebezpečích, která mohou nastat v době pokoronavirové. Lidé uvažující prorocky jsou schopni nahlédnout hrozby v podobě autoritativních sklonů těch, kteří chtějí využít situace, v podobě posílení moci státu, který dostane chuť dohlížet na své občany i v klidných dobách…

Některé skutečnosti jsou však rozporuplné. Jak například dnes vyhodnotit úlohu internetového připojení a sociálních sítí? Samozřejmě kladně v aktuál­ním smyslu: lidé si mohou objednávat zboží a nemusejí pro každý rohlík běžet do obchodu; učitelé mohou učit na dálku; přátelé se mohou navzájem posilovat atd. Rozvoj technologií je v tomto smyslu takřka požehnáním. Kdo však zaručí, že se už v této době nevytváří jakýsi nový svět, plný dohlížení, sledování, dříve netušených technických nástrojů, proti nimž je člověk bezbranný? I v tom se ukazuje povaha našeho světa, v němž je namístě obrana svobody. Proto je podobně rozporuplná hodnota bezpečí, v dnešní krizi tolik zdůrazňovaná.

Žijeme v nebezpečném světě. To je fakt, na který jsme pozapomněli, i když je to konstanta života pod tímto nebem.