Tisíce lesklých střel

Když jsem byla před časem požádána redakcí Kontextů o příspěvek do rubriky, v níž se autoři dělí se čtenáři o pocity z četby těch, co vládnou uměním řeči vázané, opanována vlastní ješitností jsem přikývla. Pro mě z toho vyplynulo, že v očích redakce jsem jemnou duší, pro niž je četba poezie přirozeností. Chápu, že redakce časopisu, do něhož dlouhá léta přispívám, vycházela z axiomu, že člověk zabývající se literaturou má k múzám blízko. Čím víc se blížil termín odevzdání textu, tím naléhavěji na mě doléhalo dilema, zda půjdu s pravdou ven. Zhluboka se tedy nadechuji a rychle píši: Nebudu předstírat, že jsem od mládí četla poezii – nečetla. Na vysvětlenou dodávám, že moje neláska k tomuto žánru pramenila z toho, že jsem měla s poezií odmalička problémy. Když jsem se měla uklonit a odříkat básničku, snažila jsem se, aby byly tyto okamžiky utrpení rychle za mnou. Ne že bych se styděla nebo že bych měla trému, to ne. Jen jsem se ve chvílích, kdy se po mně žádalo některá slova dramaticky zdůraznit, jiná zase až skoro zašeptat, cítila neskutečně trapně. A tak ani v období označovaném časem prvních lásek a romantického snění mě ani na okamžik nenapadlo, že bych si vzala do rukou sbírku něčí poezie. Nepočítám­‑li samozřejmě povinné penzum tohoto žánru, jež bylo třeba zvládnout k maturitě. „Trauma“ z dětství, jež jako mnoho dalších faktorů utvářelo mé postoje a můj vztah ke světu, přetrvávalo. Ani když jsem, už jako studentka filozofické fakulty, začala vysedávat po brněnských kavárnách a potkávat se s básníky, můj vztah k poezii se nezměnil. Zájem jsem předstírala jen tak dlouho, dokud se nerozplynula kolečka dýmu cigaret vyfukovaná nad kavárenským stolkem. Až když začalo jednoho odpoledne v polovině osmdesátých let v kavárně Kolbaba moje přátelství s hudebním skladatelem Jiřím Bulisem, něco se změnilo: dotkla se mě skrze jeho písňové melodie poezie. Tím začalo mé, značně opožděné, otvírání dvířek do světa, který je na realitě nezávislý. Do světa pocitů, v němž se lze úplně ztratit, stejně jako se v něm dá nalézt něco, co sami nedokážeme vyslovit. (…)