Modernita a pocit společenské krize: Masaryk, Bráf a Bakule

V rámci cyklu Preisneriana se 6. května tohoto roku na půdě Filozofické fakulty v Brně uskutečnilo mezi­oborové kolokvium s názvem „Středoevropská otázka“. Na tomto setkání zazněl mimo jiné příspěvek profesora Jiřího Štaifa, který působí na Univerzitě Karlově v Praze a již dlouhá léta se zabývá společenskými problémy 19. století, postavami české politiky i historiografie, například Františkem Palackým. Otiskujeme tuto přednášku jako ukázku ze zmíněného setkání, které by mělo mít pokračování v příštím roce.

S pojmem krize v moderní době jsem se seznamoval během řady let, v nichž jsem se věnoval historickému výzkumu moderních sociálních dějin v dlouhém 19. století. Postupně jsem si uvědomoval, že má pro analýzu společnosti nepochybnou kapacitu, a to především v těch případech, v nichž je sice teoreticky, avšak zároveň nedogmaticky vymezen tak, že brání „vtěsnávání“ pestré a zároveň i vnitřně rozporné historické skutečnosti do „krunýře“ výchozího konceptu, či dokonce do podoby „strašidla“ před různými katastrofami, jež lidstvo čekají. V této souvislosti je snad vhodné vzít rovněž v úvahu, že existuje jisté napětí mezi tím, jak krize či jejich pojmová synonyma chápali historičtí aktéři, a tím, co si pod nimi představuje současný historik. Zároveň se domnívám, že diskurzivní rozměr pojmu krize je vázán na představu bourdieuovského pole, jež je považováno za „krizové“, ať již jde o tzv. krizi existenciální či mocenského prostoru, v němž lidé žijí, přemýšlejí a konají. (…)