S jiskrou v oku a se stoletím za zády

S jiskrou v oku a se stoletím za zády

Vzpomínka na Jiřího Honzíka
Ivana Ryčlová

Letos by Jiří Honzík (1924–2018) oslavil devadesáté páté narozeniny. Ráda bych nedožitého životního jubilea využila k tomu, abych připomněla osobnost tohoto mimořádného člověka, literárního vědce, patřícího k nemnoha představitelům naší rusistiky, kteří zůstali věrni svému svědomí i v dobách, kdy tato oblast byla značně ideologizovaná.

Když člověku zvoní mobilní telefon brzy ráno, zpravidla se něco děje. „Doc. Honzík“, bliká na mě displej. „Aha,“ oddechnu si, protože pan docent vždycky volává po ránu. Přijímám hovor, který mě jako vždycky svojí energií a mladistvým humorem odnáší kamsi do studentských let. Připomínkou desátého decennia věku volajícího je jen jeho poslední věta: „Kdybychom se už neslyšeli, tak se mějte hezky!“ Snažím se, ale rána jsou teď o poznání smutnější. V březnu uplynul rok od chvíle, co jsme spolu mluvili naposledy. Když jsem se dozvídala zprávu, která dříve či později přijít musela, hlas, jenž mi ji sděloval, se jakoby pousmál a dodal: „Abych nezapomněl, mám vám vyřídit, že pan Honzík vás nechává moc pozdravovat.“ (…)

 

Koupit

Objednejte si předplatné časopisu za zvýhodněnou cenu.