Krátce

Občas se lehce divíme současným německým aktivistům dodatečně bojujícím proti hitlerismu. Zarážejí jejich kádrovácké výstřelky. Ale loni se zjistilo, kolik rozhodných nepřátel Rakouska-Uherska dosud žije u nás a jak úporně zápolí na svém bojišti ještě po sto letech. Máme jim držet palce?

* * *

Mediální obzor je ze své povahy odkázán na spotřebitelský horizont, na němž se nemůže odehrávat nic, co by přesahovalo pragmaticky technické uvažování. I reakce na atentáty a hromadné vraždy se tedy dějí ve znamení volání po adekvátních úředních opatřeních. Ale aspoň v kulturní rubrice a v nějakém tom komentáři by se občas mohlo objevit upozornění, že nečelíme jen svým schopnostem a neschopnostem, ale někdy také holým nemožnostem a nejasným, a přesto zřetelně pociťovaným tenzím času a věčně napjaté, až tragické povaze své existence.
Pokud se ovšem politik zcela ztotožní s nízkým horizontem běžného mediálního provozu, spoléhá se na „patřičná opatření“ a „vyladění mechanismů“, před závažnými historickými výzvami pak dost často oněmí. Což se stalo právě u nás v letech 1945–1948, kdy se naši „demokraté“ utopili ve všednosti, ozdobené leda poválečným vlasteneckým hartusením. Před blížící se existenciální hrozbou komunistické totality, která chtěla být a byla radikálně antimetafyzická, nevěděli, co si pomyslet, natož co si počít.

 (…)