Všechna tato ukrajinská banda…

„Uvažte jen, jaká je dnes doba! A my dva v těchto dnech žijeme! Vždyť k něčemu tak neobvyklému dochází jen jednou za věčnost. Pomyslete si: z celého Ruska to strhlo střechu a my jsme se s celým národem ocitli pod širým nebem,“ říká doktor Živago ve stejnojmenném Pasternakově románu své femme fatale Laře. Je v danou chvíli roku 1917, krátce po únorové revoluci, jež svrhla cara, spíše fascinován svobodou, novými možnostmi, politickými i filozofickými debatami o alternativách dalšího vývoje. Nicméně Lara o pár set stránek dále trpce bilancuje: „Válka zavinila všechno, všechna neštěstí, která následovala a která dodnes doléhají na naši generaci. … pojednou přišel ten skok z poklidné, nevinné pravidelnosti, skok do krve a nářků, do všeobecného zešílení a zdivočení každodenního a neustálého, skok do uzákoněného a vychvalovaného zabíjení.“ I proto pak, během Živagova pohřbu, může svůj hořce strukturovaný životopis shrnout větou: „Život je vůbec strašlivá záležitost, nemám pravdu?“ A to ještě neví, že nakonec skončí kdesi v gulagu. (…)