Pan Kaplan a Velký kaňon

Jak člověk postupuje k padesátce, přibývá těch, kdo z jeho života ubývají. Pohřby začnou být tísnivější než za mladších let, kdy bývaly sice smutným, ale krátkým vytržením z běhu hodin a dní. Mladý muž odspěchá na pohřeb a za pár hodin je zpátky ve vyjetých kolejích, všechno pokračuje jako předtím. Jako v těch verších Jiřího Wolkra známých z tolika smutečních oznámení: „Až zemru, nic na tom světě se nestane a nezmění.“ Ale ta slova napsal mladičký básník a my starší a stárnoucí víme, že s každým novým pohřbem se v našich životech stane a změní něco nepřehlédnutelného, něco pohasne a ubude. V červnu v osmdesátém čtvrtém roce jsem dostal dopis od kamaráda o čtyři roky staršího. „Píšu ti z motolského špitálu, kam mě odvezli z lékařského střediska, protože jsem byl žlutý. I když mi bylo jasné od začátku, že o žloutenku nejde, je to zánět jater z léků, které jsem užíval na něco jiného. Nechají si mě tady delší dobu, no, ale na rychlé umření to zatím snad není. Vykřičník. Moc tě zdravím, tvůj Honza Z.“ Z jako Zábrana. Do čtvrt roku umřel, byla to rakovina. Ustaly dopisy, ve kterých jsme si přes deset let svěřovali věci pracovní, čtenářské i osobní. Jednou mi napsal: „Čím jsem starší, mám pořád větší pocit generačního souručenství, především s lidmi, kteří dělají totéž, na čem se mořím sám, a proto k nim cítím sympatie. V tomhle vidím jedinou možnost, jak si v zajetí, ve kterém žijeme, vykoupit plnou svobodu, nepřistoupit na jiná kritéria než na svoje.“ Téhož roku zemřel téměř devadesátiletý Samuel Kostomlatský, můj dávný učitel z brněnské anglistiky, v padesátých letech z fakulty vypuzený. Jediná kniha, kterou se mu kdy podařilo vydat, se jmenovala Plameny mezi buky a vyšla krátce před válkou, když mu bylo kolem čtyřiceti. V jedné básni tenkrát psal: „Bůhví, snad hoří přede mnou teprve žití poledne, snad práce má za náruč sklizně bohatou v budoucnu bude vděčná. Snad příď mé lodi zemi zaslíbenou zahlédne, nežli vlajka má pozdraví otcovský přístav věčna.“ Svobodných časů se nedožil on ani jiní, o jejichž vážných nemocech a náhlých úmrtích jsem se dovídal. V tom roce zemřel můj strýc Karel, ten, který v nacistickém vězení po dva roky předstíral šílenství, aby se vyhnul nebezpečným výslechům. A v Samotiškách u Olomouce překladatel Božské komedie Otto František Babler, od kterého jsem dlouho dostával povzbuzující dopisy. A v Praze literární historička Zdeňka Tichá, která mě zásobovala články a knihami o staré české literatuře. A velmi se zhoršovaly choroby Oldřicha Mikuláška, aristokrata mezi zavrženými spisovateli. Básníka, s kterým bývala radost posedět, protože nikdy neskuhral a okolní záští pohrdal. (…)