Josef Sudek sbírající

Letos v létě tomu bude přesně čtyřicet let, kdy bylo v našem prostředí poprvé a naposled představeno fotografické dílo Josefa Sudka (1896–1976) v kontextu jeho vlastní umělecké sbírky. Dělo se tak dva roky po odchodu této enigmatické osobnosti českého umění, v souvislosti s převodem části této rozsáhlé umělecké kolekce do fondů Národní galerie v Praze. V jejích prostorách v Městské knihovně, patřících dnes již Galerii hlavního města Prahy, byla od července 1978 představena stovka prací. Sudkova vlastní fotografická zátiší, snímky z pražských zahrad, portréty výtvarných umělců. Hlavní část expozice však tvořila Sudkova umělecká kolekce, pečlivě shromažďovaná téměř půl století. Plastiky, malby, kresby jeho uměleckých souputníků, přátel, osobností, které měl rád a obdivoval. František Tichý, Andrej Bělocvětov, Jan Benda, Emil Filla, Vladimír Fuka, Vojtěch Tittelbach, Václav Sivko a další. V neposlední řadě také soubor čínských maleb na hedvábí, japonských dřevořezů a maleb, vesměs práce z 18. či počátku 19. století, prozrazující rovněž Sudkovu vášeň pro asiatika a jiná umělecká exotika. Výstava by byla v této podobě za života umělce jistě neuskutečnitelná a pro něj samotného, chápajícího sběratelství jako intimní privatissimum svého vnitřního světa, patrně i zcela nepředstavitelná. V atmosféře plíživě se vlekoucí normalizace však sklidila nebývalý ohlas. Oproti původnímu záměru byla expozice prodloužena až do závěru roku 1978. Podle dobových záznamů ji mělo za necelých šest měsíců trvání navštívit na pětapadesát tisíc diváků. Návštěvnický ohlas tehdejších výstav je napříč desetiletími s tím dnešním sotva srovnatelný. Ale přesto: podobnému zájmu se v minulém roce těšily snad jen pražské přehlídky díla Gerharda Richtera či Františka Skály. (…)