Ladislav Radimský

„Když na své životní pouti ve věku padesáti let jsem se proti své vůli náhle ocitl mezi exulanty, viděl jsem zpod svých brýlí lidi a věci tak podivné, že jsem svým očím zprvu ani věřit nechtěl. Mnozí exulanti mezi sebou se prali a sobě spílali, na své společné nepřátele docela zapomínajíce. Mnozí jeden druhému nadávali, vždy druhého a nikdy sebe sami pokládajíce za příčinu svého neštěstí. Jedni za cizinci nedůstojně běhali, škemrajíce o almužničku pomoci, kterou zatvrzelá srdce už od Jalty odepřela hodit do žebrácké čepice. Druzí odepřeli se mužně podívat do budoucnosti a proměnili se v solný sloup obdivovatelů doby, která se očividně vrátit nemůže, nevěříme-li v opakování cyklů historie…“

Těmito slovy popisuje jeden z významných českých spisovatelů a diplomatů 20. století Ladislav Radimský (1898–1970), nevrátivší se do vlasti z pracovního pobytu z New Yorku v roce 1948, nevábný stav, do něhož se dostal. Učinil tak v pozoruhodné knize s názvem Skloňuj své jméno, exulante, která vyšla v roce 1967 v Římě a kterou se její autor začlenil do poměrně skromného počtu českých exulantů, kteří dokázali přesvědčivě uvažovat a psát o charakteristice českého exilu (vedle Radimského by tu měla zaznít alespoň jména Pavla Tigrida a Rio Preisnera).
Nedosti na tom, Radimský je autorem řady esejů, povídek, úvah, recenzí a „kulturních cestopisů“, které začal vydávat (také pod pseudonymem Petr Den) již za první republiky a v tomto díle pokračoval i ve svých exilových létech, trávených většinou v USA. Jeho jméno najdeme rozeseto v krajanských časopisech, z nichž dva (Perspektivy a Proměny) sám vydával. Ačkoli vyrostl spíše v humanistické tradici první republiky, po roce 1948 začal objevovat katolicismus, k němuž se přiklonil i díky Karlu Vránovi, „dobré duši“ křesťanských exulantů. O tom svědčí jejich monumentální korespondence, recenzovaná v tomto čísle Karlem Komárkem.
Martin C. Putna ve svém III. díle České katolické literatury (rovněž zde recenzovaném) věnuje Radimskému šest stran, což přesvědčivě dokládá význam tohoto muže, jehož dílo je (na rozdíl od prací Tigridových, Čepových, Špidlíkových a Vránových – abychom jmenovali ty nejznámější) poněkud upozaděné. M. Putna to vysvětluje tím, že Radimský je spíše pokračovatelem „národoveckého“ dědictví, symbolizovaného Josefem Pekařem, Arne Novákem, Viktorem Dykem a skupinou kolem Lumíra (ČKL III, s. 295), a dodává, že „chtěl být myslitelem, ale zůstal jen bratrem vzdělavatelem“. Může být. „Bratr vzdělavatel“, jakkoli tato charakteristika působí až odpudivě, může znamenat leccos pozitivního, základního, podstatného. Ostatně, právě proto je v těchto Kontextech Radimského portrét.