V pasti eura
Euro je jako časovaná bomba, která stále tiká. Mnohé země eurozóny, tvořené skupinou kulturně a hospodářsky velmi rozdílných států, jsou kvůli jeho přijetí dlouhodobě nekonkurenceschopné a trpí masovou nezaměstnaností. Prostřednictvím různých záchranných fondů byly zemím zasaženým krizí poskytnuty již biliony eur. To sice snížilo bolestivost jejich potíží, ale oddálilo jejich nezbytnou léčbu.
Nejznámější a nejcitovanější německý ekonom Hans-Werner Sinn, profesor mnichovské univerzity a prezident mnichovského Ifo institutu, ve své nejnovější knize pregnantně analyzuje problémy eura a navrhuje zásadní opatření k jejich řešení. Zároveň ostře odmítá nařčení, že lidé poukazující na chybný přístup vůdčích protagonistů oficiálně provozované „záchranné“ politiky nejsou „dobří Evropané“.
Čtivá kniha, založená na živém rozhovoru s ekonomickým novinářem Jensem Schadendorfem, je svou formou přístupná širšímu publiku.
„Ke klíčovým poselstvím Sinnovy knihy patří jeho zásadní a dlouholetým výzkumem podložený názor, že politika nemůže nerespektovat ekonomické zákonitosti. Naopak platí, že správná a koncepční politika na nich musí být založena. V diktaturách, respektive autoritativních režimech může docházet k porušování této teze po desítky let, viz případ zemí bývalého „socialistického tábora“. Je to dějinná zkušenost. Současná situace, kdy vstup do eurozóny je takzvaně jednou provždy, Sinnovi připomíná poměry v tomto bývalém socialistickém bloku, ze kterého nebylo možné odejít. S tím nelze než souhlasit.“
(Z předmluvy Karla Dyby)
Stanislava Janáčková
Krize společné měny v poslední době jakoby utichla – ale je to jen ticho před bouří. Kniha Hanse-Wernera Sinna „V pasti eura“, kterou v českém překladu Karla Dyby vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (Brno, 2016), je snad tou nejlepší zhuštěnou analýzou příčin krize eura a chybných postupů jejího řešení, s jakou se můžeme setkat. Zároveň a paradoxně - recepty autora na správnější řešení, na restrukturalizaci eurozóny a na další osud EU by si naopak zasloužily rozsáhlou a velmi polemickou diskusi. Rozhodně by neměly být přejity mlčením.
Oproti předchozím analýzám krize eurozóny přínáší tato kniha řadu neotřelých názorů. Například názor, že Brusel s financováním jižních zemí severními počítal od samého začátku. Proto ve smlouvách záměrně vynechal pravidla a instituce pro skutečné vynucování zákazu „bail-outu“ (zákazu přijetí odpovědnosti za dluhy jiných zemí). A proto také následně Brusel místo jednorázové záchrany vytvářel trvalé záchranné mechanismy. Další zajímavý postřeh je, že vlády jižních zemí – i přes bolestivou vnitřní devalvaci - mají zájem v eurozóně zůstat, a to kvůli měnovému financování jejich vládních dluhů, což jim zajišťuje Evropská centrální banka. Málo si také uvědomujeme, jak podstatnou roli v záchraně zadluženého jihu sehrává právě ECB, a to díky tomu, že dlužnické země mají v jejím rozhodovacím orgánu pohodlnou 55%ní většinu. Nebo autorův postřeh k bankovní unii: až se prostřednictvím bankovní unie odepíší ztráty bank jižního křídla, bude to stát víc, než kolik se už vydalo na „řešení“ veřejných dluhů jižních zemí (na záchranu od vládních bankrotů).
V knize je nejen spousta užitečných údajů, ale také řada informací ze zákulisí přijímání záchranných programů, včetně role jednotlivých politiků. Ti si byli jasně vědomi, že svými kroky porušují Maaschtrichtskou smlouvu. Tyto pasáže jsou velmi poučné pro tvorbu našich postojů k případnému přijetí eura.
Místy se autor svěřuje i se svou frustrací z jednání s některými vedoucími politiky. Zároveň, což mu asi sotva lze vyčitat, je celá kniha psána výrazně z německého hlediska. Nehořekuje příliš nad bolestivou situací jižních zemí. Daleko více zdůrazňuje ztráty, které euro přináší a ještě hrozí přinést Německu a dalším severním zemím eurozóny (zejména Nizozemsku). Přitom uznává, že euro velmi podpořilo německou konkurenceschopnost a jeho export. Německé vývozy zboží na jih eurozóny však podle něho nebyly a nikdy nebudou plně zaplaceny. Jejich protipólem byl vývoz kapitálu, který následně byl na jihu v krizi buď znehodnocen, nebo nabyl podoby tak zvaných targetových dluhů jihu (jde o německé pohledávky, které se místo splácení jen hromadily na účtě u ECB a které jih nikdy nebude schopen plně splatit). Německý kapitál, vyvezený na jih, je tedy v převážné míře navždy ztracen, export představoval vlasně nevratný dar jižním zemím, a následkem je podinvestovanost německé ekonomiky a zpomalení jejího růstu.
Otázka, které členské země na dosavadním fungování eurozóny nejvíc ztratily a ztrácejí, jistě může být předmětem rozsáhlých odborných polemik. Pravda je, že „v pasti eura“ jsou dnes všechny. H.-W. Sinn má pravdu také v tom, že bude-li Německo chtít za každou cenu udržet eurozónu v jeji dosavadní podobě, bude za to muset i nadále také něco platit. Bez odstranění svých hlubokých příčin se totiž krize bude stále znovu reprodukovat. Přitom všechna dosavadní záchranná opatření vedla nejen k „mutualizaci“ dluhů, ale také k rozsáhlé přeměně soukromých dluhů na veřejné – soukromí věřitelé jsou zachraňováni, zatímco záruky za nesplatitelné dluhy jsou přesouvány na daňové poplatníky.
Proto také H.-W. Sinn navrhuje rychlé radikální řešení: jižní země (Řecko, Portugalsko, Kypr, ale možná i Španělsko a Itálie) by měly z eurozóny dobrovolně vystoupit. Za to by jim sever částečně odepsal jejich dluhy – které tak jako tak zcela splatit nikdy nedokážou. Jih by se do eurozóny teoreticky mohl „někdy“ vrátit, ale předtím by se eurozóna musela zásadně proměnit. Změnit hlasovací pravidla v ECB ve prospěch velkých a věřitelských zemí, zavést povinnost splácet targetové dluhy zlatem, zavést pravidla bankrotu pro zadlužené země a pravidla pro vystoupení ze společné měny. A také rozšířit eurozónu na východ, tak aby Německo nebylo „natlačeno na její geografický okraj“.
Nejvíce sporná bude, pro českého čtenáře až trochu „velkoněmecky“ vyznívající, autorova představa o přeměně nejen současné eurozóny, nýbrž celé EU v jeden stát. A to v konfederaci po vzoru Švýcarska. S jednou vládou, jedním parlamentem, jednou armádou „zbavenou národní kontroly“, a také samozřejmě jednou měnou – ovšem s důsledným zákazem zachraňovat zadlužené členy konfederace ze společné kasy. Politická unie ve formě konfederace má podle autora předcházet a být podmínkou pro unii fiskální a bankovní. Autor je si vědom malé oblíbenosti Německa v Evropě. Přirovnává Německo k nevěstě, jejíž ženich stojí hlavně o její peníze. „Když své peníze předčasně vyklopí, pak ke svatbě pravděpodobně nikdy nedojde... Když nezaložíme společný stát, nesmíme pokračovat směrem k fiskální a transferové unii“ (str. 156). Sjednocená evropa prý zůstává pro Německo cílem, za který rozhodně má smysl bojovat – Německo si však musí stanovit jasné podmínky. Pouze zákaz placení cizích dluhů zabrání dalšímu fatálnímu zadlužování a předejde budoucím sporům mezi národy, které se mají v konfederaci sdružit, aby mohly zachovat mír v Evropě a společně čelit vnějším nebezpečím.
Víra v potřebu silného společného státu je mimo jiné dána také Sinnovým příklonem k teoretickému proudu „evropského neoliberalismu“ a k navazování na ordoliberalismus Waltera Euckena, který má v Německu silnou tradici. Problém je, že zároveň autor za hlavní slabinu dosavadní eurozóny správně označuje přílišnou heterogenitu jejích členů – heterogenitu hospodářskou i kulturní. A dodejme – také heterogenitu národních zájmů, která se nedá odstranit kouzelným proutkem „konfederace“. V té by mnohé národy Evropy oprávněně spatřovaly spíše svěrací kazajku. Navíc, kniha v německém originále vyšla v roce 2014, takže psána byla ještě před vypuknutím migrační krize. Poté, co národy Evropy sledují, jak Brusel v čele s Německem „řeší“ (de facto podněcuje) toto existenční ohrožení evropské civilizace, jeví se Sinnova myšlenka konfederace v ještě daleko kritičtějším světle. To samozřejmě nic nemění na faktu, že zdánlivé mlčení, které dnes panuje kolem krize eura, je klidem před bouří. Rozhodně má smysl si knihu „V pasti eura“ pozorně přečíst.
Profesor Hans-Werner Sinn jako přední německý ekonom a zároveň penzionovaný prezident mnichovského Ifo institutu není rozhodně odpůrcem eura ani zarytým bojovníkem proti další integraci Evropské unie. Přesto jeho kniha V pasti eura, která letos vyšla v českém překladu profesora Karla Dyby, vyznívá vůči společné měně, respektive autoritám, které ji řídí, poměrně nelichotivě. Odpůrce eura v ČR nepochybně potěší, příznivce odradí, nicméně je to rozhodně kniha, která stojí za přečtení. Je to krátká čtivá kniha, které euroskeptiky nejspíše utvrdí v názorech, euro-optimisty možná naštve, má každopádně ambici přimět obě dvě strany přemýšlet i trochu z jiného pohledu než dosud.
A to především proto, že není jednostranně kritická, nicméně zároveň poukazuje na základy problémů fungování eurozóny z pohledu, kterého si hlavní proud většinou příliš nevšímá. Tím spíše, že jde o „detaily“ velmi podstatné, jak už to obvykle bývá. Ke kladům této knihy nepochybně patří její věcné uspořádání. Od základních chyb při konstrukci a boje za existenci eura, přes návrhy autora, jak eurozónu přivést do skutečně funkčního stavu a konče vizí evropské konfederace. Je to nepochybně zajímavé čtení rozložené do jednotlivých dějství evropského „dramatu“, které není určeno výhradně ekonomům, ale je srozumitelné široké veřejnosti. Nechci na tomto místě popisovat obsah jednotlivých kapitol, a proto se jen zaměřím na tři pro mě nejzajímavější témata.
Německo v menšině
Ačkoliv se často traduje, jak byla německá Bundesbanka vzorem pro fungování ECB, poslední léta ukazují, jak málo společného mají obě instituce. A jak malý vliv má vlastně zástupce Německa při rozhodování o tak zásadních krocích, jako je masivní tisk peněz skrze všechny možné programy, s nimiž v posledních osmi letech ECB přišla. Tyto programy sice byly nejprve zabaleny do vzletných slov o nutnosti stabilizace finančních trhů, následně do tezí o boji za dosažení inflačního cíle, avšak nelze vyloučit, že jim jde především o to, zajistit levné a dostupné financování předlužených zemí. A to není pozitivní hodnocení centrální banky, která by se rozhodně neměla stavět do role aktivního investora do dluhopisů nevalné kvality, ani do pozice věřitele poslední instance pro jednotlivé zúčastněné země. A právě kontext rozhodování, upřednostňování krátkodobých cílů před dlouhodobou prosperitou, je terčem věcné kritiky profesora Sinna. Zvlášť zajímavé je pak vysvětlení pozice Francie (jako by měla vždy poslední slovo), kterou rozhodně nechci čtenáři prozrazovat. Je to jedna z point, která zřejmě odsuzuje evropský projekt k dalšímu tápání.
více zde.
Zdroj: Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
Hans-Werner Sinn: V pasti eura. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2016. 173 s.
Krize eurozóny, jakkoliv zklidněna, či spíše zastíněna krizí migrační, patří stále k palčivým problémům současné Evropské unie. Diskuse o jejích příčinách a o jejím řešení nicméně neutuchají. Německým příspěvkem v nich je útlá, leč pozoruhodná knížka „V pasti eura“ profesora Národohospodářské fakulty Ludwig Maxmilian Universität v Mnichově Hanse-Wernera Sinna. Z německého originálu „Gefangen im Euro“ ji přeložil profesor pražské Vysoké školy ekonomické Karel Dyba. V našich ekonomických kruzích vzbudila publikace značný ohlas a vyvolala četné recenze v odborném ekonomickém tisku. Podnět vytvořit tuto recenzi mi dala zásadní diskuse o této knize na zasedání Vědeckého grémia České bankovní asociace dne 19. září 2016. Rozměr díla je především ekonomický, ovšem píše se tu o řadě právních aspektů krize jednotné měny. Jelikož nejsem ekonomem, abych mohl kvalifikovaně posoudit tuto stránku Sinnovy knihy tak, jak to učinil například profesor Martin Mandel z Vysoké školy ekonomické,[1] budou níže zhodnoceny jen ty její pasáže, které se vztahují k právu.
Kniha je sepsána formou rozhovoru Hanse-Wernera Sinna s redaktorem nakladatelství Redline Verlag, které německý originál vydalo, Jensem Schadendorfem. Toho Karel Dyba ve své předmluvě přibližuje jako erudovaného ekonoma, publikujícího v renomovaných novinách. Už v samotném úvodu (str. 19an.) Sinn pojmenovává příčiny krize eura, spočívající nejen v konstrukci Maastrichtské smlouvy, ale zejména v jejím neplnění. Správně připomíná, že už ke dni zahájení třetí etapy hospodářské a měnové unie v první vlně členských států EU k 1. lednu 1999 panovaly vážné obavy o plnění konvergenčních kritérii v rozpočtové oblasti. Zatímco 3 % schodek veřejných rozpočtů nepředstavoval zásadní problém, v oblasti konsolidovaného veřejného některé státy, hlavně Belgie a Itálie parametr 60 % prahu pro deficit veřejných financí nesplňovaly. Za první příčinu krize je tak třeba považovat skutečnost, že už od prvopočátků třetí etapy hospodářské a měnové unie byla konvergenční kritéria vykládána příliš liberálně. Byl kladen neúměrný důraz na dikci Smlouvy o ES, podle níž je důležitý sestupný trend vývoje veřejného dluhu, ale ani ten se v následujících letech nepodařilo udržet.[2] Sinn připomíná rozdíly ve mzdách mezi zeměmi severního a jižního křídla EU. Za důležité je ovšem také třeba považovat, že na rozdíl od USA, kde je systém sociálního zabezpečení federální pravomocí, fungují v EU tyto systémy na úrovni jednotlivých států. To vede nejednotnosti a k velkým a nekoordinovaným tlakům právě na národní rozpočty.
Spravedlivě je potřeba připomenout, že za dluhovou krizi neodpovídají jen státy jako třeba Řecko. Počátkem tisíciletí se do ní dostaly i Německo nebo Francie. První vážnou právní krizi eurozóny odstartovalo rozhodnutí Rady EU ze dne 25. listopadu 2003 neuplatnit proti Francii a Německu sankce za porušení rozpočtových pravidel Paktu stability. Kritika příslušného rozhodnutí Rady se zaměřila především na skutečnost, že takové rozhodnutí zakládá precedens pro porušování pravidel EU jako takových. Na druhé straně řada ekonomů uznala, že Francie a Německo jsou svým způsobem „motorem“ evropského hospodářství. Proto vyjadřovali jisté pochopení pro shovívavost k rozpočtovým problémům obou zemí. Evropská komise jako strážce právnosti následně podala žalobu proti rozhodnutí Rady z principiálních důvodů. Předmětem žaloby byly návrhy na zrušení aktů Rady ze dne 25. listopadu 2003, totiž rozhodnutí nepřijmout ve vztahu k Francouzské republice a Spolkové republice Německo příslušné sankce. Soudní dvůr EU vynesl v této věci příslušný rozsudek dne 13. července 2004[3], v němž návrh na zrušení napadeného rozhodnutí Rady zamítl pro nepřípustnost. Došel totiž k závěru, že pokud Rada nepřijala akty doporučené Komisí proto Francii a Německu pro porušování rozpočtové disciplíny eurozóny, pak tuto skutečnost nelze napadnout žalobou pro neplatnost právního aktu Společenství ve smyslu článku 230 Smlouvy o ES, nýbrž žalobou pro nečinnost orgánu EU ve smyslu článku 232 Smlouvy o ES. Soudní dvůr EU rozhodl vlastně kompromisem. Žalobu vůči rozhodnutí Rady nepřijmout sankční nástroje proti Německu a Francii odmítl Soudní dvůr EU pro nepřípustnost z procedurálních důvodů. Za protiprávní označil pouze závěry Rady, které jsou ovšem spíše na pomezí politické deklarace než právního aktu ES[4]. Přes přijaté řešení má popsaný rozsudek Soudního dvora EU klíčový význam. Je prvním zásadním rozhodnutím Evropského soudního dvora ve věci výkladu té části unijního práva, která se týká Evropské hospodářské a měnové unie a používání eura v širším kontextu.
Hans-Werner Sinn správně připomíná úlohu Spolkového ústavního soudu v procesu ochrany pravidel hospodářské a měnové unie. Ten podal dokonce poprvé v historii tohoto institutu předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU ve věci souladu nákupu vládních dluhopisů Evropskou centrální bankou se Smlouvou o fungování EU, potažmo s německou ústavou. Budiž recenzentem dodáno, že Spolkový ústavní soud se při prosazování pravidel rozpočtové kázně EU angažoval i dříve, stejně jako jeho francouzský analogon Ústavní rada. Ve Francii to byl nález Ústavní rady z 9. srpna 2012 o slučitelnosti Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii s Ústavou Francouzské republiky z roku 1958 v platném znění.[5] V souvislosti s obavou o oslabení národní rozpočtové suverenity Francie v důsledku ratifikace Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v hospodářské a měnové unii Ústavní rada říká, že tato Smlouva je postavena na zřizovacích smlouvách o EU, včetně závazků dodržovat rozpočtovou disciplínu, které již dříve Francie vůči EU převzala. Dokonce na základě vůle francouzského lidu, vyjádřené referendem v roce 1992
Francouzský nález se nicméně nepřímo dotýká problému tzv. „rozpočtové suverenity“, který v poslední době rozpracovala hlavně judikatura německého Spolkového ústavního soudu. Ústavní rada v Paříži vyšla z premisy, že pouze Parlament může schvalovat rozpočet a finanční zákony republiky. Možné úvaze o narušení rozpočtové suverenity Francie ze strany EU se nicméně Ústavní rada vyhýbá poukazem na skutečnost, že případné zásahy a korekce v závislosti na rozhodnutí orgánů EU lze provádět organickými zákony. Německý Spolkový ústavní soud se ve svém nálezu z 12. září 2012 problematikou „rozpočtové suverenity“ zabývá daleko důkladněji.[6] V obecné rovině říká, že Smlouva o rozpočtové odpovědnosti neporušuje rozpočtové pravomoci Spolkového sněmu. Podobně jako francouzská Ústavní rada konstatuje, že regulatorní obsah Smlouvy o rozpočtové odpovědnosti směřuje k posílení hospodářské a měnové unie upevněním rozpočtové disciplíny, což je do velké míry záměr identický s „dluhovou brzdou“ obsaženou v Základním zákoně SRN (čl. 109, 115 a 143d ZZ) tak, jak koneckonců vyplývá i z ustanovení Smlouvy o fungování Evropské unie.
Jestliže tedy z recenzovaného vyplývá, že Spolkový ústavní soud je jako jediný připraven hájit podmínky hospodářské a měnové unie, zatímco pokud jde o takovou funkci Soudního dvora EU, lze mít jisté pochybnosti, zdá se, na základě výše poskytnutých příkladů, že se autor příliš nemýlí. Ostatně celé dílo je výrazem německého pohledu na řešení krize eura. Některé autorem navrhované varianty, například vyřazení zemí jižního křídla EU nebo vytvoření evropské konfederace by se asi celé řadě dotčených členských zemí EU líbily pramálo. Poukazuje na to rovněž ve své recenzi Martin Mandel. Američtí právníci hodnotí krizi pravidel eura tak, že ona pravidla jsou „příliš německá“ a že ne všechny země EU, hlavně ty jižní, se s nimi sžily. Karel Dyba ve své předmluvě píše, „že politika nemůže nerespektovat ekonomické záležitosti“. Dodal bych, že nemůže nerespektovat také záležitosti právní. Jak potvrzuje Hans-Werner Sinn v recenzovaném díle, v případě eura byla pravidla politickými místy EU opakovaně porušena, a ta nyní sklízí příslušné plody. Nejsmutnější je, že Soudní dvůr EU tu zaujal až příliš opatrnický postoj. Sinnova kniha, jakkoliv německá, je tak i pro právníka hodna přečtení a zamyšlení.
Recenze vznikla v rámci výzkumného programu Univerzity Karlovy Progres 2 „Publicizace práva v evropském a mezinárodním srovnání“.
Prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek, DrSc.
Právnická fakulta Univerzity Karlovy v Praze
[1] MANDEL, M., Brilantní analýza fungování eurozóny v duchu německého ordoliberalismu, Politická ekonomie č. 8/2016.
[2] Srov. MORRISON, Fred L., Michal TOMÁŠEK et al. Fiscal rules - limits on governmental deficits and debt. 1st edition 2016. Berlin: Springer Berlin Heidelberg, 2016. Ius Comparatum - Global Studies in Comparative Law.
[3] Rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C-27/04 Komise Evropských společenství v. Rada Evropské unie
[4] Tomášek, M., Nad rozsudkem Evropského soudního dvora ve věci dodržování Paktu stability a růstu, Právní fórum č. 6/2004
[5] Décision n° 2012-653 DC du 9 août 2012 sur la question de savoir si l'autorisation de ratifier le traité sur la stabilité, la coordination et la gouvernance au sein de l'Union économique et monétaire, signé à Bruxelles le 2 mars 2012, doit être précédée d'une révision de la Constitution, Journal officiel du 11 août 2012, p. 13283
[6] BVerfG, 2 BvR 1390/12 vom 12.9.2012, Absatz-Nr. (1 - 319)
Krize eurozóny jednoznačně dokazuje, že politika nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nerespektuje ekonomické zákonitosti. Čím déle je bude EU ignorovat, tím více za to zaplatí budoucí generace.
Inflace v Evropské unii se začala citelně rozevírat. V Německu vyskočila nahoru, na jižním křídle zůstává nízká. To vytváří dilema pro Evropskou centrální banku: ukončit program nákupu dluhopisů evropských států, čtěte pomoci těmto státům, nebo v něm pokračovat?
Bývalý profesor ekonomie mnichovské Univerzity Ludvíka-Maxmiliána a prezident Ifo-Institutu Hans-Werner Sinn už delší dobu vysvětluje, že se eurozóna nachází ve slepé uličce. V knize „V pasti eura“ (CDK, 2016), kterou do češtiny přeložil Karel Dyba, varuje, že společná evropská měna se dostala do neřešitelných problémů. Jižní země jsou v pasti proto, že s eurem mohou stěží obnovit svou konkurenceschopnost. Německo je zase v pasti proto, že by při jeho opuštění přišlo o své pohledávky.
Selhání měnových unií
Sinn volá po nové, „dýchající“ měnové unii, která by umožnila jak vstup, tak výstup z eurozóny podle hospodářské situace jednotlivých zemí. Měla by umožnit také bankrot členských zemí, znemožnit Evropské centrální bance překračovat její mandát a zajistit, že národní centrální banky budou moci tisknout peníze jen v těsné vazbě na hospodářský potenciál a zadlužení daného státu.
Při zakládání eurozóny byla totiž několikrát popřena teorie optimálních měnových zón, která vyžaduje vysoký stupeň pružnosti cen a mezd, což v EU neplatí. Pokud by se brala v potaz, Řecko, Irsko, Španělsko, Portugalsko, Itálie a Pobaltí měly raději zůstat stranou. Působením eura tak nedošlo k sbližování hospodářského vývoje v EU, ale k ještě větším rozdílům. Nejvýznamnějším problémem měnové unie je totiž to, že státy přicházejí o autonomii v oblasti měnové a kurzové politiky. Ztrácí tak páku k vyrovnávání toků peněz mezi domácí a zahraniční ekonomikou. Evropská měnová unie je nesourodější než jiné měnové unie, které si lze představit. Včetně těch, které dříve existovaly v Evropě jako Latinská měnová unie a Skandinávská měnová unie. Selhání experimentů měnových unií různých států v minulosti jsou mementem pro aktuální pokus v Evropě. Země jižního křídla upadly do recese a trpí děsivou nezaměstnaností, kterou pamatujeme naposledy ve třicátých letech 20. století.
Inflace v Evropské unii se začala nebezpečně rozevírat. V eurozóně dosáhla v únoru 2 procent. V Německu zaznamenala největší skok v novodobých dějinách.
V únoru se dostala k 2,2 procenta, což je maximum za čtyři a půl roku.
V německém tisku se množí požadavky, aby Evropská centrální banka okamžitě ustoupila od programu nákupu dluhopisů. Ta se však k tomuto kroku nechystá, protože ji zajímají čísla za celou eurozónu. A například v Itálii je inflace stále nízká.
Německý odpor
Němečtí občané však pozorují její nárůst s neklidem. I kdyby bylo pro Evropskou centrální banku technicky možné zvládnout míru inflace například ve zdánlivě nevinné výši 4 procenta, způsobilo by to za deset let nárůst cenové hladiny bezmála o polovinu, což by v Německu vyvolalo odpor, protože v psychice lidí je ještě stále hluboce zakořeněné trauma z hyperinflace z let 1915–1923.
Eurozóna vytvořila systém centrálního plánování, v němž Evropská centrální banka a Evropský stabilizační mechanismus za politicky určených podmínek přesměrují kapitál do jižní Evropy. Podle Sinna to proto v eurozóně páchne po NDR.
Co se v ní dnes odehrává, podkopává základní pravidla tržní ekonomiky, kdy vlastníci investují do nejvýnosnějších a nejjistějších investic. V eurozóně tento elixír tržní ekonomiky obětujeme a nahrazujeme centrálně plánovacími úřady. Není možné akceptovat současnou situaci, že země, které si netroufají vystoupit nebo které vystoupení zcela vylučují, berou jako samozřejmost, že budou nadále financovány jinými státy.
Členství v eurozóně nezahrnuje právo být podepírán transfery ze zahraničí, když stát ztratí svoji konkurenceschopnost. Zákonné podmínky pro členství velmi jasně stanovuje Maastrichtská smlouva. Přesto jsme svědky toho, že různé země zachraňovány jsou.
Bývalá francouzská ministryně financí a dnešní šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová přiznala, že si aktéři v minulosti byli vědomi porušení smlouvy, ale že to bylo pro záchranu Evropy nutné.
I německá centrální banka odmítala záchranné akce ze strany zemí eurozóny a byla otevřeně proti tomu, aby Evropská centrální banka nakupovala státní dluhopisy.
Někdejší prezident Bundesbanky Axel Weber v reakci na vrcholnou schůzku v Bruselu prohlásil, že byl v Radě Evropské centrální banky přehlasován. Proti tomuto rozhodnutí protestoval a nakonec odstoupil ze své funkce.
Málo atraktivní eurozóna
I přes výše zmíněné problémy předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker po brexitu vyzval, aby se urychleně rozšířila eurozóna a eurem se platilo ve všech členských zemích Evropské unie.
Z osmadvaceti zemí EU přitom drží vlastní měnu už jen Polsko, Česká republika, Bulharsko, Dánsko, Chorvatsko, Maďarsko, Rumunsko a Švédsko.
Od evropských institucí je to překvapivý obrat, neboť v uplynulých letech Evropská centrální banka od vstupu do eurozóny spíše odrazovala.
Pokud chce Evropská komise rozšířit eurozónu, měla by ji důkladně reformovat, aby se stala pro země střední a východní Evropy zajímavá. Dnešní euro více rozděluje, než sjednocuje.
Čím bude eurozóna širší, tím bude heterogennější a tím méně je pravděpodobné, že bude optimálně fungovat. Eurozóna by měla učinit euro flexibilnější a ustanovit mechanismus spořádaného vystoupení.
Její krize názorně ukazuje, že politika nemůže dlouhodobě fungovat, pokud nerespektuje ekonomické zákonitosti. To, že se ekonomické principy vždycky nakonec prosadí, názorně dokazuje i pád komunismu, kdy centrální plánování nefungovalo, protože popíralo tržní principy. Čím déle eurozóna bude ignorovat ekonomické zákony, tím více za to zaplatí budoucí generace.
Je nepravděpodobné, že by se euro úplně zhroutilo a zmizelo v propadlišti dějin. Už do něj bylo investováno mnoho politického kapitálu, než aby vlády nechaly ovoce své práce zahynout. Systém však čelí hrozbě fragmentace, kdy se od něj mohou odpojit jak silnější, tak slabší země a znovu zavést určitou formu vlastní měny lépe odpovídající jejich hospodářským potřebám.
Marek LOUŽEK, ekonom
MF Dnes 11.3.2017
Pro vyzvednutí objednaných knih v redakci je třeba se předem domluvit, nejlépe telefonicky na tel. č. 775 570 801. Děkujeme za pochopení.
Objednávky knih v hodnotě nad 500 Kč mají poštovné zdarma.
Knihy posíláme i přes Zásilkovnu.
- Cogitatio religionis
- Dějiny a kultura
- Etika
- Etnologická řada
- Evropská politika
- Historia ecclesiastica
- Historie
- Klasikové společenských věd
- Knihovna 19. století
- Kultura
- Mimo edice
- Moderní česká teologie
- Ordo socialis
- Politika a náboženství
- Politika a sociální vědy
- Politika a společnost
- Politologická řada
- Quaestiones quodlibetales
- Sociologická řada
- Současná světová teologie
- Spiritualita
- Srovnávací politologie (ISPO)
- Studia Kierkegaardiana
- Velké postavy světové teologie
- Vybrané spisy Ernesta Gellnera