Holé štěstí

 Jiří Janatka (1939) vystudoval lékařskou fakultu, pracoval a dosud pracuje jako psychiatr ve Vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích. Své první básnické texty publikoval časopisecky v šedesátých letech, sbírky začal vydávat až po normalizační cézuře: Návštěvu v Dumdivu (1992) vydal v brněnském Petrovu, kde mu vyšly ještě další dvě, Ples macarátů (1997) a Aby něco (1999). Poslední vydanou knížkou je Žloutkové divadlo (2007). Básně zahrnuté do tohoto výboru nebyly dosud nikde publikovány. (jfm)

Jako za starých časů

Ve vlaku vezou panoptikum povah. Vagon je tak trochu jídelní, a jak se kodrcá přes výhybky, každou chvíli vyšplíchne na ubrus káva nebo polévka. Nejsou to figuríny ani marionety, ale prostě exponáty. Některé mají brčko a jsou nafukovací, jiné zas v nitru svých vlastností ukrývají hodinový strojek na pero. Komická je například Držgrešle. Je vyzáblá i vypasená, živí se suchým z nosu, pak zase mlaská jak čuně a vychvaluje uzený bůček. Filosofický rozměr má povaha se štítkem Těžkomyslnost odkrývá podstatu.

Je to docela jednoduché. Na návsi nebo náměstí se postaví stan, publikum se zařadí do fronty před pokladnu a koupí si vstupenky. Je to jak za starých časů: vepředu sem tam nějaký výrostek, dokonce třeba i slečinka z penzionátu, vzadu se tlačí matróny v hedvábí a půlcoulovém manšestru. Do té starosvětské idyly se ovšem čas od času proderou slova jako facebook nebo twitter.

Zvědavost a dychtivost jsou na vzestupu. Uvnitř pochopitelně přijde zklamání. Publikum se zase dere ven, fackuje majitele a jeden přes druhého křičí: „Zpátky k věcem!“

 (…)