Moje léta učednická

Jméno Jaroslava Meda (1932) jsem znal z jeho příspěvků v časopise Arch vycházejícím v Českých Budějovicích do konce roku 1969 nebo začátku roku 1970, kdy mu vystavila stopku normalizace. Už si nepamatuji, kdy jsem se s tímto poněkud hřmotným a sršatým „dědkem“ z Vysočiny poprvé potkal osobně a odkdy si vlastně tykáme. Určitě to bylo u Reynků v Petrkově ve druhé polovici, ale spíše na konci sedmdesátých let. Zmínil jsem se mu tehdy o svém překládání francouzských filosofů a on se živě zajímal o jejich díla a myšlenky. V jeho rodném (v době jako narození ovšem ještě Německém) Havlíčkově Brodě, kde jsem byl až do roku 1981 „zašitý“ v Okresní knihovně, jsme se setkávali až mnohem později, především o tradičních knižních trzích a posléze veletrzích. Důležité pro mne bylo naše setkání v roudnické galerii, kde jsem v roce 1992 zahajoval velkou výstavu o Dobrém díle Josefa Floriana ze Staré Říše. Nebyl jsem tehdy zvyklý mluvit před takovým množstvím lidí, takže jsem své úvodní slovo ztrémovaně prohuhlal. Jaroslav mi po vernisáži „naupřímo“ vytkl, že mi bylo špatně rozumět, a ať s tím něco udělám. Pracoval jsem na sobě i v tomto ohledu celé následující čtvrtstoletí, dneska by mě určitě bylo slyšet líp. Po listopadové revoluci v roce 1989 přednášel na filosofické, později též na teologické fakultě UK, jeho tvář se objevuje čas od času i na televizní obrazovce ve vzdělávacích pořadech k moderním českým dějinám. Kdo chce v této zemi slouti vzdělancem, měl by znát alespoň některé z jeho knih, například: Spisovatelé ve stínu: studie o české literatuře (1998); Od skepse k naději: studie a úvahy o české literatuře (2006); Literární život ve stínu Mnichova (1938–1939) (2010). (jfm)

 V Havlíčkově Brodě jsi chodil na gymnázium?

Na gymnázium ne, ale na obchodní akademii. Poslal mě tam tatínek, protože doufal, že po něm převezmu firmu, obchodní jednatelství. Ale nakonec stejně všecko po tzv. vítězném únoru padlo. Když někdy svým studentům nebo mladým lidem líčím, jaké to bylo za války a po válce, skoro tomu odmítají věřit, jak jsme to prožívali.

Kdy jsi odmaturoval?

V roce 1951. Ale před maturitou si mě ještě s jedním prominentním hochem, Pepou Hejkalem, budoucím otcem Martina Hejkala a tchánem Markéty Hejkalové, pozval k sobě ředitel a řekl nám: Podívejte, hoši, k maturitě vás pustit nemůžu, ale můžete to napravit, když pojedete do Ostravy na Stavbu mládeže. Co nám zbývalo? Nový ředitel byl komunista, národního socialistu Máčenku, co byl před ním, zlikvidovali. Jeli jsme do Ostravy, kopali jsme tam, kutali, dělali všechno možné skoro dva měsíce.

Jak jste to snášeli?

Byli jsme mládenci v plné síle, zvládli jsme to. Nakonec jsme získali i odznak Mladý budovatel socialismu a mohli jsme jít k maturitě. Pepa Hejkal zůstal v Brodě, dělal pak někde účetního.

(…)