Jedině to je přesné

Francie, podobně jako celá Evropa, se v posledních letech mění k nepoznání. Jak máme těmto proměnám rozumět? Jak se v novém světě vyznat a co očekávat? Odpovědi na tyto otázky přicházejí ze dvou stran: poučme se z historie, říkají jedni, dívejme se na společnou budoucnost, říkají druzí. Alain Finkielkraut ve své knize Jedině to je přesné ukazuje, že obě strany se mýlí: historické analogie i politické vize nám totiž přítomnost zakrývají a znemožňují nám vidět její skutečnou tvář. Ve svých komentářích k francouzským událostem z let 2013–2015, které původně připravoval pro rádio RCJ a časopis Causeur, se pokouší o věcné a střízlivé hodnocení, které je neideologické a drží se zdravého rozumu – asi tak, jak to známe u G. K. Chestertona nebo Raymonda Arona. „Jedině to je přesné, žít v přítomném okamžiku,“ cituje autor v úvodním mottu Charlese Péguyho. A život v přítomném okamžiku pro něj znamená odložit veškeré předsudky a „podívat se zpříma do tváře, kterou jsme nečekali“. Z knihy Jedině to je přesné, která právě vyšla v nakladatelství CDK v překladu Jana Seidla, přinášíme několik ukázek.

Palma zkázy

Poslední film Quentina Tarantina Nespoutaný Django, který měl francouzskou premiéru 16. ledna, plní sály a má jednomyslnou odezvu u kritiky, která jej prezentuje jako velký film o otroctví.

Na Pulp Fiction, a ještě více na Jackie Brownové se mi líbila neodolatelná kombinace neustále vibrující akce a nekonečných dialogů. Ale s Nespoutaným Djangem se všechno zkazilo – ze žvanění se stalo poselství a z násilí angažovanost. Quentin Tarantino se už nebaví vymýšlením podivných příběhů zalidněných krutými a mnohomluvnými gangstery, ale honosí se tím, že mrzačí historii, aby pomstil její oběti. Jak napsal okouzlený kritik časopisu Inrocks, „Tarantino očkuje otrokářskou Ameriku černým mužem, kterého utváří kódy hip-hopu: nejenže je osvobozený, ale zároveň i dobývá a ovládá“. 
Nepřemožitelný hrdina se svaly jako Rambo a rebelskou duší rappera se vydává hledat svou ženu, kterou drží v zajetí sadistický, perverzní, hloupý a naprosto degenerovaný plantážník. Tarantino odmítá licitovat s absolutním Zlem o kompromisech, a tak nelíčí otrokářský Jih jako civilizaci, byť zkorumpovanou a barbarskou, ale jako obří koncentrační tábor. Už to není Jih proti Severu, je to směsice Osvětimi a gulagu propasírovaná mlýnkem ­zábavního průmyslu, kdy všichni otroci a zároveň i všechny oběti ­deportací dostávají coby posmrtnou odplatu na svých vzájemně zaměnitelných katanech krvavý western, který oslavují se stejným nadšením druhořadí adepti světa filmu i milovníci videoher. (…)