Od přátel…

 Je to neuvěřitelně dávno, když jsem v šedesátých letech psával do brněnské Práce literární recenze a dostal jsem na stůl útlou knížku Pavla Švandy s poněkud nevýrazným titulem Anonymní povídky, kterou vydalo brněnské nakladatelství Blok. Tehdy jsem ho přirozeně osobně neznal, ale jeho knížka mě oslovila, protože jsem v jeho prózách poznal velice poučeného autora, který znal nejen Beckettovy texty, ale i tehdy módní francouzský „nový román“. Nicméně, a to mi bylo více než sympatické, tento autor nechtěl plout na hřebenu jedné z módních vln, protože si uvědomova1, že nelze pouze experimentovat, neboť to nejpodstatnější čeká na autora v prostoru mezi uskutečněním a vyjádřením. Knížku jsem v recenzi velice ocenil – a byla to asi jediná recenze na tuto prvotinu –, čímž jsem si vysloužil první víceméně děkovný dopis od autora. (…)

Jaroslav Med

Souputník, ale o krok vpředu

S Pavlem Švandou jsem se prvně setkal na dálku. Přesto šlo o setkání, které pro mne nabylo zvláštního významu a vybavuju si je i s některými detaily. Zasloužila se o to naše společná kamarádka Viola Fischerová. Na schůzku literárního kroužku, který na královopolském gymnáziu Jiřího Dimitrova v letech 1950–1953 vedla znamenitá a nezapomenutelná češtinářka Anna Šmejkalová, mi jednoho dne přinesla exemplář strojopisného časopisu takzvaných Šestatřicátníků a doprovodila jej poznámkou, že by mě měl zajímat. (…)

Milan Uhde

Zrcadlo spisovatelů

Pavla Švandu jsem poznal roku 1990 v Brně v redakci obnoveného Akordu, která sídlila v areálu fabriky na adrese Vlhká 21 a pak v přízemním domku Táborská 78 v Židenicích. Předtím jsem neznal jeho jméno ani dílo: na disent a samizdat jsem byl mladý a ­opatrný. Byly to časy, kdy si nedávní absolventi literárněvědných oborů doplňovali vzdělání o to, co jim marxističtí pedagogové na fakultách tajili nebo hanobili, a Pavel Švanda byl jednou z přirozených autorit tohoto neformálního pokračovacího studia. Nosil jsem mu do Akordu recenze a rád čítal ty jeho. 19. srpna 1991 – v Sovětském svazu byl právě převrat, který vedl k jeho rozpadu – mi v redakci na Táborské věnoval čerstvě vydanou knížku próz – měl u toho zapnuté rádio a hned komentoval vývoj situace – a vepsal do ní dedikaci: „Karlu Komárkovi v čase úzké spolupráce.“ Jakýpak čas úzké spolupráce, říkal jsem si cestou domů, má snad v dohledné době pominout? Vždyť máme svobodu, a ta nám jistě vydrží i s Akordem! Kdo bral rozum za totality (i když ne od totality), ten snadno věřil v doživotní trvanlivost lidských podniků a institucí i pracovních vztahů. Ani ne za rok mi Pavel Švanda napsal na psacím stroji (kdepak tenkrát byly maily či mobily): „Akord končí desátým číslem. Ale když teď nemáme křesťanský časopis, vždycky můžeme mít aspoň tu křesťanskou naději, ne?“ Ano. (…)

Karel Komárek

 Cestou z Davidova pohřbu

Pavlu Švandovi

 Jiří Hanuš

Ach, teď už můžeme mluvit…
Byla to hrůza! Smuteční průvod se táhl.
A těch lidí! Všechny Davidovy viny
z minulých i budoucích seznamů
… všechny pěkně seřazené hříchy.
Betšeba neuronila ani slzu, mrcha.
A Goliáš se zase naparoval, ale to víte,
mnoho rozumu nepobral.
Víte, komu je podobný? Jednookému
z Odyssea? Leda Gottwaldovi!
A byl jste tam,
když se Davidovi zasekl prak?
Všechno mohlo být jinak, i Bůh si přece mohl
projednou odpustit tu svou hru
na věčnou oplátku.
Býval to ale pašák, mladý pán,
to s tím lvem je prý pravda,
ale věřit všemu, no…
Stejně by přišel na uran.
Škoda že se nedožil,
život je jen náhoda,
pořád jsi dole,
nikdy nahoře. A těm nahoře (mlčte přece!)…
Ale verše psal… mám jednu sbírku doma,
dělám samizdat.
Přijďte, ale víte, jak to dnes je,
jsou všude, Goliášovi Evropánci,
tuhle jsem jednoho našel ve sklepě
a musel jsem ho, filištína,
praštit pánovým veršem.
Už nejsou, co bývali,
odvozenci! Hučel, že je to na domluvě,
o tom, že už se dnes nestřílí,
ale zezadu si připravoval dráp…
Prý je někde schovaná
ta Davidova loutna.
Očarovaná. Plná zvuků.
Křídel. Barvy. Veselí i smutku.
Tu tak dostat, pane!
Vykouzlil bych s ní návrat
doby heroů,
těch starých obrů, bohatýrů,
kteří vcházeli k dcerám lidským…
Když padala mana z nebe do úst.

Hrdliččin hlas

Pavlu Švandovi k osmdesátinám

 Josef Mlejnek

 K čemu může hrdliččin hlas
zvát starého muže v červnu,
když obzor za rozbřesku vpluje
pod kůži krajiny?
Korek zalitý v skle
vyplave na povrch za milion let,
o trpělivost Pána prosme v dnech
bez milostného lnutí.

 Myslící třtiny jinde, odjinud?
Zástupy obracejí oči k nebi,
ale nečekají odtud pomoc,
jen vyrojení sobě podobných,
s nimiž chtějí směnit své
kulinární a jiné zkušenosti,
hvězd se dotazují, souhvězdí.
Kudy ven z optických klamů,
co vzlíná vzhůru hvězdnou spletí?

 Z všech hlasů v jednom jeden:
Kde jsi byl, když jsem stvořil Leviatana?