O potřebě věcnosti i věčnosti

Moudrost kosmického podivína

„Jednou provždy jsi člověk, notorický pachatel bytí v mrtvém vesmíru. Budiž tedy identifikován tvarem a hloubkou svých stop. Poznají tě podle tvého kříže, pod nímž klopýtáš a kloužeš právě ty, podle drtivé váhy tvé pravé pýchy, tvých štěstí i neštěstí i slitování, protože pod tíží skloněn musíš útočit vpřed, aniž víš, kam tvé obtížené a vratké kroky kosmického podivína míří. Ne po tvých svobodách, jen po tvém břemeni a po tvých poutech tě poznávají Bůh i lidé kolem tebe.“

 Vybrat jeden citát z mnohovrstevného díla Pavla Švandy, jenž by pro mne charakterizoval jeho tvorbu, není snadný úkol. Pavel Švanda je muž mnoha literárních profesí. Spisovatel, básník, esejista, ale také filmový a literární kritik. Všude zanechal – abych vyšel z výše uvedeného citátu – „stopu“, jejíž „tvar“ ji občas činí málo viditelnou pro ty, kteří klouzají po povrchu módních vln, ale jež je dostatečně „hluboká“, aby ovlivnila, posunula, zaznamenala a zůstala. Těch pár jubilantových slov vybraných mnou na úvod je z jeho prózy Libertas. Jejich obsah a hlavně souvislost – alespoň do jisté míry – charakterizují Pavla Švandu a jeho literární svět, jenž je pro něj samozřejmou součástí světa stvořeného. (…)

Petr Fiala

Jsme hrdinové biblických textů a antických dramat…

„Za vším imponujícím aparátem metodického vědění zůstala zapomenuta osoba v podstatě stejně křehká, tajemná a stejně obtížně dostupná jako hrdinové biblických textů a antických dramat. Životní praxe totiž ukazuje, že jsme jeden druhému přístupní jen někdy. Člověk člověka se může účinně a k dobrému dotknout jen za jistých okolností a možná celkem vzácných (a někdy dokonce i dobrodružných). Co když lidská cesta nevyhnutelně vede občas skrze samotu, slzy, ledový proud i plameny, ne proto, aby byla utvrzena naše neměnná identita, nýbrž abychom došli proměny?…“

Těchto několik málo řádků by asi stačilo k tomu, aby si mne Pavel Švanda získal. Jeho psaní je jaksi nevzrušené, klidně plynoucí, analytické. Pokud jsou přítomny emoce, pak spíše v podobě jemné nadsázky a ironie, případně jemného konzervativního stýskání. Pokud kritizuje, pak s jistou nonšalancí a velkorysostí vzhledem ke konkrétnímu člověku, kterého rád představuje formou anonymních, ale zcela konkrétních a odvážně pozorovaných portrétů. Bývá však takřka nebezpečně zaujatý, když má posoudit nějaký myšlenkový proud, který ohrožuje podstatu našeho bytí. (…)

Jiří Hanuš

 Analytik pásma rozpadu, který mívá bohužel pravdu

O tom, že Pavel Švanda patří k nejbystřejším pozorovatelům našeho veřejného života, nás  přesvědčuje každým svým novým textem. Nebudu snad neskromný, když napíšu, že mezi námi od počátku panuje jakási instinktivní myšlenková shoda, že jsme měli a máme na mnoho věcí podobné názory. I v pro nás nejtěžších časech, v době televizní rebelie na přelomu let 2000 a 2001, kdy se kvůli mému členství v Radě ČT stalo CDK terčem nenávistných útoků, se od nás jako jeden z mála neodvrátil. Vzpomínám na rozhovor, který tehdy poskytl časopisu Host. Jeho revoltující šéfredaktor se právě vrátil z televizní barikády, kde se zase jednou po česku bojovalo za „pravdu“ a „nezávislost“, a podivoval se nad tím, že Pavel Švanda v posledním čísle Proglasu (předchůdce Kontextů) ironizoval roli intelektuálů ve společnosti jako od reality odtržených snílků. Mezi řádky bylo cítit otázku, proč se jako intelektuál v televizním sporu nepostavil na tu správnou stranu: „Ptám se i proto, že vy sám píšete o vyšších hodnotách, které jsou mnohdy důležitější než pohybování se pouze v rámci lidských zákonů.“ Švandova odpověď byla tvrdá a přesná:

„Intelektuál je často v pokušení vnášet své nejlepší přesvědčení do praktické politiky vzdor poučení minulostí. Chce uplatňovat svůj vlastní názor jako absolutní měřítko, ačko­li tragické zápasy evropského novověku dokázaly, že absolutizovaná pravda sice může žít v lidském vědomí, avšak nemůže dost dobře fungovat jako dominantní společenský korektiv. Dosavadní pokusy tohoto rázu vždy vedly k tyraniím, nad nimiž pak právě intelektuálové lomili rukama a hlasitě kvíleli: ‚Takhle jsme si to vůbec nepředstavovali! Naše myšlenky byly hrubě zkresleny a našich ušlechtilých idejí se zmocnila lůza!‘ Stál byste o to prožít ještě další reprízu takové tragikomedie? Já ne. Proto jsem na straně právního státu, nikoli na straně neopatrných aktivistických obroditelů, kteří vylévají mléko tak, že třískají nádobím o zem.“

(…)

František Mikš

Antielitářský a věcný konzervativec

„Žádná forma organizace společnosti u nás není považována za dost uspokojivou, abychom se s ní tělem i duší ztotožnili. Neustále hledíme někam dopředu. Proto nás zajímá víc, zda určité uspořádání nebude bránit změnám, než jestli dokáže zabránit nežádoucím změnám. To není vizitka našeho veřejného života, je to spíše příznak naší psychiky. My jsme vlastně apokalyptikové. Česká inteligence je zvyklá dávat přednost tomu, co bude, před tím, co je.“

Texty a analýzy Pavla Švandy z přelomu století mně, jako studentovi a posléze čerstvému absolventovi politologie a historie, otevíraly nové obzory. Byly mi až jakýmsi zjevením, protože formulovaly to, co jsem sám cítil a neuměl vyslovit. (…)

Stanislav Balík