Smůla v kartách

Jiří Daníček (1948) nepatří mezi básníky, kteří s železnou pravidelností přicházejí téměř každým rokem na trh s novou sbírkou. Musel bych se podívat, kdy mu vyšla předchozí kniha, ale jestli se nemýlím, muselo to být už někdy před dvaceti roky. Sluší se připomenout, že Jiří Daníček byl v roce 1973, ještě za rané normalizace, společně s Eugenem Brikciem, Ivanem M. Jirousem a Jaroslavem Kořánem zatčen a rok vězněn, že před rokem 1989 publikoval neoficiálně a že vedl samizdatové vydavatelství Alef. Po listopadu stanul v čele nakladatelství Sefer a je také již po čtvrtstoletí redaktorem věstníku židovských náboženských obcí Roš chodeš, na jehož vysoké odborné úrovni a výborné literární a umělecké kvalitě má sám výrazný podíl. Za tu dobu byl také několikrát místopředsedou nebo předsedou Federace židovských obcí – naposledy ještě předloni. Daníčkova nová sbírka Směr písma (2015) pro mne představuje mimořádnou básnickou událost. Jeho verše svou lapidárností občas připomenou básně polozapomenutého Oldřicha Wenzla nebo polského básníka Zbigniewa Herberta. Téměř nemluvný, ale výmluvný, až zenový humor štípený na paradoxní moudrosti svatých Písem má také blízko k „nonsensuální“ poe­zii. Až dětská radost ze hry a zaujatost touto hrou se u Daníčka prolíná s tesknotou srdce dospělého z poznání. Nejde tedy o pouhé hříčky a kličky – spíše o klíčky, které v čtenáři odemykají nejen smích, ale především onu hlubší radost bez důvodu, z níž tento specifický smích vyvěrá. (jfm)