Preferenční hlasování od vzniku republiky po „kroužkovací revoluci“ I.

Takzvaná „kroužkovací revoluce“ ve volbách v květnu 2010 vynesla z nevolitelných míst do Poslanecké sněmovny takřka čtvrtinu jejího osazenstva. Vykroužkování některých zprofanovaných lídrů typu exministra vnitra Ivana Langera v mnohých lidech dokonce vzbudilo naději (pokolikáté už?) na zlepšení politických poměrů v zemi. Téma preferenčního hlasování se proto bezprostředně po volbách stalo v České republice poprvé v historii významněji sledovanou záležitostí. Ne vždy tomu tak ale bylo.

Preferenční hlasování je neodbytně spjato s poměrným volebním systémem, jejž v podmínkách rovného a všeobecného hlasovacího práva pro obě pohlaví v českých zemích zavedli poslanci Revolučního národního shromáždění v lednu 1919 pro obecní volby (volební právo nově nabyla více jak polovina obyvatelstva). Bez něj se dle význačného italského politologa Giovanniho Sartoriho mohou stát „problematické společnosti“, což národnostně fragmentované Československo v té době bezesporu bylo, docela dobře „společnostmi nemožnými“; ne zrovna nezvyklé bylo v té době kladení rovnítka mezi pojmy demokratický a poměrný. Z čistě domácích důvodů mělo zavedení poměrné volby cíl dostat do samospráv dosud „cizích“ obcí československý živel, jak to ostatně ve svém proslovu zdůraznil sociální demokrat Antonín Němec, když pravil, že „v tom okamžiku, kdy tam čeští dělníci, kteří jsou z 90 % Čechy, nabudou rovné právo volební, celá řada měst, která dnes platí za města německá, budou obratem ruky městy českými“. Pro dnešní dobu je zajímavé také to, že někteří z poslanců v rozpravě k danému zákonu, jak uvádí Ferdinand Peroutka v Budování státu, dokonce „vyslovovali naději, že poměrné zastoupení je schopno odstranit také korupci na radnicích, které snadno propadaly obce, v nichž bez kontroly vládla jedna strana“.

„Znásilniti se má jen volič“

Jak panovala takřka absolutní shoda v otázce poměrnosti volebního systému, tak vážné rozpory se objevily v otázce charakteru kandidátních listin, tedy zdali volič může nějakým způsobem ovlivnit pořadí kandidátů. V poloprázdném Revolučním národním shromáždění se o tom v lednu 1919 mezi zbylými poslanci vedla vášnivá debata po několik dní. Nejvíce se proti předloze, která nepočítala s žádnými voličskými zásahy, bouřili zástupci českých státoprávních demokratů. Nebylo to nijak nepřirozené, jelikož tato strana vedená tehdejším předsedou vlády Karlem Kramářem sdružovala mnoho významných individualit a vlivných osobností českého veřejného života, bratry Čapky počínaje, přes starostu Sokola Josefa Scheinera pokračuje a ředitelem Živnobanky Jaroslavem Preissem konče. V čele s básníkem Viktorem Dykem pak poslanci téže strany podali v průběhu projednávání pozměňovací návrh umožňující voličům zasahovat do pořadí stanového stranami, což Dyk doprovodil slovy, že nerozporuje nutnost omezení voliče, ale jde jen o to, do jaké míry, jelikož „individuum, jež omezujeme, nesmíme svázati na rukou i na nohou“.

Paradoxně to však v rozpravě nebyl žádný zástupce sociálních demokratů, národních socialistů, lidovců, kteří by slovy poslance Bedřicha Pospíšila byli nejraději, aby byly voleny jen strany bez jakéhokoliv uvedeného jména na lístku (a mandáty pak po volbách jednotlivcům udělovaly strany), či agrárníků, kdo nejtvrději odsoudil možnost měnit pořadí kandidátů. Ještě než jeho kolegové podali zmíněný pozměňovací návrh, zaznělo z úst poslance České státoprávní demokracie Bohuslava Franty, že v tomto systému se sice volič mění ve stroj, ale vzhledem k vnitřní neukázněnosti některých stran a možnosti vykroužkování některých jejich důležitých kandidátů „nemá býti znásilněno celé mínění stran, nýbrž, když se má někdo znásilniti, má se znásilniti jen volič“. Z hlediska budoucnosti byl zajímavý i výrok ústavněprávního experta, tehdejšího člena realistické strany a pozdějšího národního socialisty Otakara Krouského, jenž pravil, že „o nějakém znásilňování voličů nemůže zde býti řeči“, jelikož zásluhou možnosti voličů zasahovat do kandidátních listin by byly většiny ve stranách znásilněny menšinami. Boj státoprávních demokratů se ukázal jako marný, při hlasování povstala menšina poslanců (tak se tehdy hlasovalo), a v červnu 1919 tak volič musel volit pouze strany, nikoliv jednotlivé kandidáty.

V obdobném duchu, jen v rychlejším tempu a bez vystoupení poslance Franty, probíhalo poslední únorový víkend roku 1920 projednávání volebního zákona pro volby do Národního shromáždění; následně poslanci schválili i ústavu. Pozměňovací návrh národních demokratů většina poslanců opět zamítla. Vedle těžko skrývané snahy stran o co největší kontrolu personálního obsazení parlamentu, v čemž vynikali zejména agrární poslanci s argumentem, aby se do parlamentu dostalo co nejvíce odborníků (a ti se nemají lacině podbízet masám), byla pravým důvodem zamítnutí tohoto pozměňovacího návrhu, jenž trápil (nejen) sociálnědemokratické předáky, radikalizace členstva tehdejší největší strany a s tím spojená narůstající převaha levicového křídla, z něhož o rok později vznikla KSČ. Zásluhou přísně vázaných kandidátních listin ve volbách do Národního shromáždění v dubnu 1920 byli (Peroutkovými slovy) „státotvorní vůdcové sociálně demokratickému voličstvu vedením strany takřka vnuceni. Kdyby levice mohla škrtat, byla by je odstavila bez slitování.“ Takhle se ze 74 sociálnědemokratických poslanců k levicovému stranickému křídlu hlásilo pouze 23. Jen díky tomu mohla na půdorysu Pětky vzniknout v Národním shromáždění většinová, ideologicky heterogenní státotvorná koalice.

Co s tím?

Již v dubnu 1921 byla úřednickou vládou Jana Černého zaslána do Národního shromáždění novela zákona, jež měla umožnit zavedení preferenčního hlasování ve volbách do obcí, avšak již v říjnu téhož roku byl návrh vládou jeho nástupce Edvarda Beneše stažen. O rok později novela zákona, která prodlužovala zastupitelům mandát, nic takového neobsahovala. Ve dvacátých letech bylo v Národním shromáždění předloženo ještě několik návrhů na úpravu volebního systému, žádný z nich se však netýkal charakteru kandidátních listin.

Jejich přísně vázaný charakter měl i tak řadu významných kritiků; vzhledem k neústavní (ale v běžné praxi užívané) možnosti zbavovat poslance a zastupitele mandátů volebním soudem nemohlo docházet k dnes nechvalně známému fenoménu „přeběhlictví“. Otakar Krouský, který v Revolučním národním shromáždění pronesl citovaný výrok, že „o nějakém znásilňování voličů nemůže zde býti řeči“, v první polovině 20. let v souladu se stanoviskem své mateřské národněsocialistické strany přešel na opačný názorový břeh. V publikaci Volební reforma II. z roku 1933 poukazoval pod dojmem nástupu demokratických režimů v okolních zemích na to, že systému přísně vázaných kandidátních listin se v Evropě užívalo kromě Československa již jen v Německu, Polsku, Rakousku, Gdaňsku a Klajpedsku (dle důvodové zprávy vládního návrhu zákona o změnách řádu volení v obcích z téhož roku se jednalo ještě o malodohodové spojence Rumunsko a Jugoslávii), kde byl v té době parlamentarismus buď úplně rozvrácen, nebo v naprostém úpadku. Obdobně, v souvislosti s krizí demokracie na evropském kontinentu, kritizovali ve svých statích uzavřenost kandidátních listin i významný právní vědec Bohumil Baxa, tajemník pozdějšího prezidenta Emila Háchy Josef Kliment či profesor Zdeněk Pešek. Uzavřenost kandidátních listin byla taktéž vítaným předmětem kritiky krajní pravice, o čemž svědčí i název společného volebního uskupení Jiřího Stříbrného a Gajdovy Národní obce fašistické v parlamentních volbách v roce 1929: Liga proti vázaným kandidátkám.

Experiment s obecními volbami

V roce 1933 přistoupila vláda pod vedením agrárníka Jana Malypetra k výše zmíněné novele volebního řádu pro obce. Takřka nepovšimnuta obsahovala – vedle velmi kontroverzního prodloužení volebního období stávajících zastupitelstev na šest let (posléze bylo prodlouženo ještě o jeden rok), potvrzování volby starostů státními orgány či možnosti jmenovat starostou i osobnost pocházející mimo většinu zastupitelského sboru, čímž vláda řešila problémovou spolupráci s některými radnicemi a jejich státu nepříliš neloajálním vedením – nově i možnost zaškrtnout jednoho z kandidátů na kandidátce (v otázce označení kandidáta byl zákon oproti dnešní době překvapivě „liberální”, jelikož pro uznání stačil i jen jakýkoliv náznak snahy voliče). K posunu kandidáta bylo třeba, aby (1) strana získala minimálně dva mandáty, jelikož lídr – což by mohlo být třeba pro Ivana Langera, Pavla Severu či některé dnešní politiky zajímavé – nemohl být za žádných okolností vykroužkován, a aby (2) kandidát získal počet preferenčních hlasů, jenž odpovídal počtu hlasů, které strana potřebovala k zisku mandátu (volební číslo). Slovy zpravodaje zákona v dolní parlamentní komoře, sociálního demokrata Josefa Mareše, měla být tato novela „jakýmsi začátkem (...) takovým pokusem, jak dalece bude reagovati politická veřejnost na částečné uvolnění“. Nutno dodat, že pokusem velmi nesmělým.

Jelikož volby byly na většině míst z vnitropolitických důvodů dlouho odkládány, byly s výjimkou některých měst a obcí, kde se odehrály – jak pravil jeden sociálnědemokratický poslanec – „na zkoušku“, vypsány hromadně až na jaře 1938 na květen a červen téhož roku; v další etapě se mělo volit na podzim. V důsledku podání jediné kandidátní listiny (v pohraničí to bylo mnohdy následkem nevybíravého teroru ze strany Henleinovy SdP) či dohody stran, kdy nominovaly dohromady tolik kandidátů, kolik se obsazovalo mandátů, v 5 026 z 10 896 obcí volby odpadly. Kvůli známým událostem nadcházejících měsíců už nedošlo k celkovému zpracování volebních výsledků. Můžeme tak vycházet útržkovitě jen z dobového tisku, pokud informoval i o preferenčním hlasování, či dosud nepříliš zpracovaných materiálů v jednotlivých okresních archivech, jestliže se dochovaly. O volbách v Praze, kde muselo být na pomoc volební komisi povoláno 21 účetních úředníků, a vyhlášení zvolených členů zastupitelstva se o několik dnů opozdilo, psaly Lidové noviny i České slovo, že preferenčních hlasů bylo odevzdáno ohromné množství (ve skutečnosti toho využilo jen šest procent voličů), ale žádný z kandidátů se volebnímu číslu (5487 hlasů) ani zdaleka nepřiblížil, což se opakovalo i o týden později při volbách do třinácti místních pražských obvodů. Stejně tak v Přerově, jak referoval místní list Národního sjednocení Haná, nemělo preferenční hlasování na složení místního zastupitelstva valný vliv. V desítce obcí holešovského soudního okresu, kde volby z nějakého důvodu neodpadly a jejichž výsledky se dochovaly, dopomohly preferenční hlasy ke zvolení dvěma ze 157 zvolených zastupitelů. Oba, jak lidovec Karel Odložilík v Bořenovicích, tak agrárník Alois Václavík v Libosvárech, ve své obci získali všechny udělené preferenční hlasy. V necelé třicítce obcí politického okresu Kyjov se na kandidátkách posunulo devět z necelé pětistovky zvolených zastupitelů. V obou okresech zaškrtnula jméno některého z kandidátů přibližně osmina voličů.

Předpřevratové potvrzení stavu

Na rigiditu prvorepublikového období navázala po druhé světové válce i Národní fronta. Komunistický ministr vnitra Václav Nosek při představování návrhu volebního zákona pro na dlouhou dobu poslední soutěživé volby do Ústavodárného shromáždění v roce 1946 k otázce charakteru kandidátních listin za tichého souhlasu ostatních pravil, že jednoduše nelze „přenášeti cizí vzory do našeho prostředí, neboť i tu nutno počítati s národní povahou jako s hlavním faktorem“. Na další svobodné volby a i na „přenášení cizích vzorů do našeho prostředí“ si českoslovenští občané museli počkat více jak čtyřicet let do jara 1990. A nutno dodat, že je po celé to období trápily mnohem přízemnější důvody než nějaké volby.

Druhá část textu týkající se preferenčního hlasování po roce 1989 vyjde v Revue Politika 21. 10. 2013.