Myšlenkový svět Václava Havla

Silná reakce na nedávné úmrtí Václava Havla potvrdila míru vážnosti a obliby, které se bývalý prezident i po letech strávených v politickém ústraní těšil u nemalé části naší veřejnosti. Podle průzkumu agentury Focus ze začátku tohoto roku prý hodnotí Havla kladně jako člověka 90 % Čechů a jako politika 70 %. Tato čísla, i když byla jistě navýšena tehdejší nostalgickou náladou stimulovanou médii, nemusí být příliš vzdálena od skutečnosti. Ptejme se však jinak: Znamená to, že velká většina Čechů patří mezi Havlovy ideové souputníky? Sotva. Je třeba rozlišovat mezi respektem či sympatiemi k politikovi na straně jedné a podporou jeho programu na straně druhé.

Domnívám se, že mezi těmi z nás, kteří nahlížejí na Havla pozitivně, jednoznačně převažují ti, kteří oceňují jeho zásluhy v opozici proti komunistickému režimu, jeho roli v listopadovém převratu a v přechodu k demokracii, nad těmi, které oslovil svými politickými názory a činy během svého dlouhodobého působení v politice již ustaveného demokratického státu.

Následující článek se snaží připomenout základní prvky Havlova politického myšlení, protože se zdá, že aureola bojovníka za svobodu a demokracii a tváře listopadu 89 uvrhla jeho názory a jejich problematičnost poněkud do stínu. Přitom tyto otázky musí být nedílnou součástí posuzování Havlovy osobnosti a jeho kladů a záporů v našich dějinách.

Vztah ke státu a národu

Havel se na jednu stranu hlásil k dílu T. G. Masaryka, hovořil o 28. říjnu jako o našem největším svátku a vzdával hold prvnímu, druhému i třetímu odboji, vyjadřoval se pochvalně o sokolské myšlence. Jeho pojetí státnosti, vlastenectví a národního uvědomění bylo nicméně podstatně odlišné od toho, které by bylo možno na základě těchto odkazů očekávat.

Nezávislý stát pokládal víceméně za přežitek. Jak se sám vyjádřil: „Stává se z toho předmět kultu - starožitnost. Pomalu, ale jistě končí éra, kdy největší hodnotou byl národní stát." Vyzýval k „novému pochopení současného světa jako světa multipolárního, multikulturního a globálně propojeného..." Uváděl, že „žijeme v prostoru jediné globální civilizace ... [kde] hrají a budou hrát stále významnější roli různá nadnárodní či nadstátní či kontinentální společenství." Jindy prohlásil, že se musíme rozhodnout, „zda se uzavřeme sami do sebe a sebevražedně se odřízneme od světa, který nás obklopuje, anebo zda vezmeme na svá bedra spolu s ostatními břímě rozhodování o budoucnosti naší civilizace; zda budeme moderní a otevřenou občanskou společností, anebo - ač uprostřed Evropy - jen nezajímavým a okrajovým státem utopeným v jakýchsi svých lokálních a dokonce i vlastnímu občanstvu málo srozumitelných rozepřích."

V podobném duchu se vyjadřoval o vlastenectví, respektive národním cítění: „...pro jaké vlastenectví se rozhodneme či jaké pojetí vlastenectví v našem politickém a veřejném životě necháme převládnout? Bude to vlastenectví jakožto sebeláska, odpor ke každé jinakosti a schopnost starat se jen o sebe, anebo vlastenectví jako schopnost vědět, že pro svou vlast nejvíc uděláme moudrou a odpovědnou účastí na všem, čeho je možné a nutné se účastnit, aby tento svět jako celek byl lepší?" Jindy řekl: „... tam, kde je svéprávná a zdola vznikající účast na životě veřejném trvale přezírána a podceňována, vniká nutně do poloprázdného prostoru mezi občanem a státem to nejlevnější a nejnebezpečnější: svůdná nabídka příslušnosti ke stádu či smečce. Jaký politický prapor vlaje na tribuně, není už tak důležité. Ostatně jedním se tento prapor vyznačuje vždy: má velmi syté národní barvy. Neboť oč jiného se lze opřít tam, kde selže vlastní rozum i vlastní svědomí, než o něco tak bez zásluh daného, jako je vlastní národnost? A tak se tu znovu hlásí ke slovu naše známé a sebeničivé čecháčkovství jako krátkozraká starost jen o tu část vesmíru, která začíná a končí zdí vlastního dvorku oddělující to, co je automaticky dobré, od toho, co je automaticky podezřelé."

Z uvedených i z mnoha dalších Havlových výroků vyzařuje kosmopolitismus, rezignovaný přístup k vlastní státnosti, silná podpora přenášení správy věcí veřejných na nadnárodní struktury, směřování k určitému druhu globálního vládnutí, vyprázdněné pojetí národního uvědomění. Dlužno doplnit, že nesouhlas se svým pojetím míval ve zvyku častovat jako čecháčkovství, fangličkářství nebo třeba tupý nacionalismus.

Pojetí demokracie

Opozice vůči komunistickému režimu vynesla Havlovi na mezinárodní úrovni reputaci bojovníka za svobodu a demokracii. Jeho zásluhy v tomto směru deklaruje nově přijatý zákon zvaný Lex Havel. V tomto smyslu, tj. v boji proti diktatuře a v ideji vlády lidu, Havel demokrat jistě byl, je nicméně obtížné označit ho za zastánce klasické parlamentní demokracie.

V duchu své disidentské minulosti zachovával Havel podezřívavost a ostražitost nejen vůči státní moci jako takové (jejímž byl paradoxně nejvyšším představitelem), ale i k politickým stranám a parlamentarismu. Vždyť už ve svém eseji Moc bezmocných z roku 1978 se vyjádřil jasně: „Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demo­kracie - tj. demokracie tradičního parlamentního typu - otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s na­ším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje. Skutečně: nezdá se, že by tradiční parlamentní de­mokracie nabízely způsob, jak zásadně čelit „samo­pohybu" technické civilizace i industriální a kon­zumní společnosti; i ony jsou v jeho vleku a před ním bezradné; jen způsob, jímž manipulují člověka, je nekonečně jemnější a rafinovanější než brutální způsob systému post-totalitního. Ale celý ten static­ký komplex ztuchlých, koncepčně rozbředlých a po­liticky tak účelově jednajících masových politických stran, ovládaných profesionálními aparáty a vyva­zujících občana z jakékoli konkrétní osobní odpovědnosti; celé ty složité struktury skrytě manipulují­cích a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; ce­lý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno ... opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe...kdyby se k tomu v některé zemi sovětského bloku vytvořily podmínky, jakože to je stále míň pravděpodobné, mohl by být tradiční parlamentarismus s obvyklým spektrem velkých politických stran jakýmsi vhodným přechodným řešením, které by pomohlo rekonstituovat zdecimované občanské sebevědomí, obnovit smysl pro demokratickou diskusi, otevřít prostor ke krys­talizaci elementární politické plurality jako bytost­né intence života. Upínat se však k tradiční parla­mentní demokracii jako k politickému ideálu a pod­léhat iluzi, že jen tato „osvědčená" forma může natrvalo zaručovat člověku důstojné a svéprávné postavení, bylo by podle mého názoru přinejmenším krátkozraké."

Státní moc a politické strany se proto snažil doplnit, resp. „by-passovat", a tedy vlastně oslabit paralelní strukturou tzv. „občanské společnosti", což je koncept, který hrál v jeho pojetí demokracie ústřední úlohu.

Pojem občanské společnosti v neutrálním smyslu, lze-li takový najít, znamená snad dobrovolné občanské kolektivní činnosti kolem sdílených zájmů a zahrnuje spolkovou činnost, nadace, církve, neformální iniciativy či obecně tzv. „neziskový sektor" apod. Jde nicméně o značně neostrý koncept, protože jeho hlasatelé se liší nejen navzájem, ale často nejsou konzistentní ani sami se sebou.

Sám Havel uváděl poněkud mlhavě, že občanská společnost je „taková společnost, která se v maximální možné míře samostrukturuje zdola, autenticky." Jde podle něj o společnost „které je systematicky otevírán prostor k co nejpestřejší sebestrukturaci a co nejpestřejší účasti na veřejném životě. Občanská společnost v tomto smyslu má v zásadě dvojí význam: za prvé umožňuje lidské bytosti, aby byla sama sebou ve všech svých dimenzích, tedy i jako tvor společenský, který chce být tisícerým způsobem účasten na životě komunity, v níž žije, za druhé působí jako skutečná záruka politické stability. Platí totiž, že čím jsou rozvinutější všechny organismy, instituce i nástroje občanské společnosti, tím je tato společnost odolnější proti nejrůznějším politickým vichřicím či zvratům. Nebylo náhodou, že nejbrutálnější útok vedl komunismus právě proti občanské společnosti: dobře totiž věděl, že jeho největším nepřítelem není ten či onen nekomunistický politik, ale otevřená a odzdola se svéprávně strukturující, a tudíž velmi těžko zmanipulovatelná společnost."

Neměli bychom se však mýlit, že Havlovi šlo o pouhé spontánní kolektivní činnosti občanů, jako je spolkaření, vznik nadací, iniciativ apod. To samo o sobě by bylo zcela v pořádku a bylo by zcela v souladu s našimi dobrými tradicemi už od dob starého Rakouska. Těmto aktivitám byl otevřen prostor bezprostředně po pádu komunismu a občané jej okamžitě využili k založení tisíců občanských sdružení a dalších obdobných subjektů. Havel však usiloval o něco jiného. Viděl „občanskou společnost" jako mocenské centrum konkurující politickým stranám, jako jakýsi paralelní systém rozhodování o věcech veřejných. Chtěl subjekty „občanské společnosti" zapojit do výkonu státní moci a chtěl je dotovat z veřejných peněz. „Občanská společnost" v Havlově pojetí tedy představuje určitou formu korporativismu.

Dobře o tom vypovídají následující výroky: „Domnívám se, že stát musí delegovat na určité neziskové subjekty ... své funkce." „Nejde o nic jiného, než promyšleně delegovat část přerozdělovacích funkcí státu na jiné subjekty." „Zde právě přichází role státu, který má maximálně usnadnit podmínky a který má vytvořit situaci, že tato práce smysl má. Jde o úpravu daňových zákonů, decentralizaci přerozdělovacích procesů, o daňové odpisy a o mnoho dalších rozmanitých věcí... Právě proto, že mnoho funkcí je přeneseno z vlády na nejrozmanitější struktury občanské společnosti, je schopna občanská společnost přežít i volby i předčasné volby i změny vlád a je v ní kontinuita. Neznamená to neštěstí či otřes. Navíc občanská společnost obohacuje politický život, protože politické strany se neocitají samy, ve vzduchoprázdnu..."

Zatímco spolky, think-tanky, nadace apod. rostly v 90. letech jako houby po dešti a „občanská společnost" v neutrálním slova smyslu tedy kvetla, Havel byl přesto frustrován, protože jeho korporativistické pojetí se prosadit nepodařilo. Z toho vyplývají jeho trpké poznámky z té doby, jejichž příkladem mohou být ty, které zazněly ve známém rudolfínském projevu v roce 1997: „Člověk je tvor společenský, potřebuje se nejrůznějším způsobem sdružovat a podílet se, byť jen ve svém mikrosvětě, na správě veřejných věcí a péči o obecný prospěch. I na to se jaksi zapomnělo: řeklo se „občan a stát", dík čemuž byl občan uvržen do beznadějné samoty, a aby mu tam nebylo smutno, a taky proto, že se to hodí, řeklo se občas ještě slovo rodina. Jinak nic a pusto, takže nakonec jediné, co tu mezi občanem a státem zbylo, byla strana s velkým S... [N]evytvořili [jsme] aspoň základy skutečně rozvinuté občanské společnosti, která žije na tisíci různých rovinách a vůbec se tedy nemusí cítit existenčně závislá na té či oné vládě nebo té či oné politické straně...Zazlívám-li něco těm, kteří dnes odstupují, pak daleko víc, než ty či ony konkrétní prohřešky, celkově apatický, ba přímo nepřátelský vztah ke všemu, co by mohlo jen vzdáleně občanskou společnost připomínat či tvořit."

Morálka, společnost

Havel ve svých projevech, článcích či rozhovorech velmi často filozofoval o morálce. Jeho mravokárné projevy ze začátku 90. let, kde se vymezoval vůči komunistickému režimu (např. velmi povedený první novoroční projev „naše země nevzkvétá") byly svěží a podnětné. V době již etablovaného demokratického zřízení však Havlovy proslovy a texty začaly ztrácet švih a zabředávaly čím dál výrazněji do prázdného, abstraktního moralizování. Často pranýřoval konzumní způsob života, některé rysy rodícího se kapitalismu nebo spory politických stran („znechucující politické šarvátky"), aniž by však nabízel konkrétní řešení.

Tu například prohlásil: „[N]emůžeme se jen radovat ze všech výhod, které soudobý civilizační vývoj přináší, ale musíme přijímat i zvýšenou míru naší spoluodpovědnosti za obecný stav věcí a odvážně tuto spoluodvědnost promítat do svého počínání." Jindy poznamenal: „[B]ez všestranné kultivace mravního řádu, který jediný může být zdrojem respektu k pravidlům lidského soužití, a tím i tmelem našeho občanského společenství, nemáme šanci na klid, stabilitu, spokojenost a prosperitu. Dnes víc než kdykoli dosud jsem přesvědčen, že my všichni, kteří máme vliv na dění v této zemi, musíme tento princip přijmout za svůj a pokoušet se ho denně promítat do své politické práce. Úkolem občanů a médií je, aby bedlivě sledovali, zda to skutečně děláme, a pakliže zjistí, že nikoliv, aby využili všech možností, které nabízí demokratický politický systém, k tomu, aby nás vystřídali někým lepším." A ještě jeden příklad: „Rád bych vás dnes požádal o jediné: abyste všechno trpké, nechutné, odpudivé a nespravedlivé, s čím se v našem veřejném životě setkáváte, nepřijali jako něco, co prostě být musí, protože svět je špatný, vždycky špatný bude a jiný ani být nemůže. Prosím vás naopak, abyste se pokusili všechny tyto ošklivé věci pochopit jako varovná znamení, vyzývající nás všechny k novému a hlubšímu přemýšlení o smyslu našich společných věcí."

Havel volal po obrodě mravů, zatím však podporoval trendy, které vedou k jejich úpadku, což jen potvrdil podporou neomarxistické Strany zelených ve volbách v roce 2010. Ve společenských otázkách byl vždy na straně levicově-liberálních pokrokářů, a tedy na vlně postmoderního mravního relativismu. Sám neměl pevné zázemí v křesťanských hodnotách, v rodině, v patriotismu; stavěl spíše na měkkém podloží abstraktního humanismu, multikulturalismu, kosmopolitismu.

Při své horlivé podpoře zavedení registrovaného partnerství homosexuálů, které samo o sobě znamenalo relativizaci tradiční rodiny, pronesl památný výrok: „Co mě na celé debatě kolem toho tématu nejvíc zaujalo, byla naprosto absurdní ideologie ... že rodina má mít výhody, protože plodí děti, na rozdíl od homosexuálních párů. To je pojetí rodiny jako teletníku, jako místa, kde se připouštějí býci ke kravám, aby byla telata."

Už se zapomíná, že Havel měl také velmi liberální přístup k drogám, zvláště marihuaně; měl záporný vztah k přísným protidrogovým zákonům a odsouzení držitelé „většího než malého množství" mohli pravidelně spoléhat na jeho milost.

Z ideologického arzenálu levicově-liberálních progresistů mu nebyl vzdálený ani feminismus, jak se ukázalo, když si stěžoval na malý počet žen v politice nebo když prohlašoval, že příštím prezidentem by měla být žena, dříve než uvedl jakékoli konkrétní jméno. I Havel tedy uvažoval v rovině kvót, respektive rovnosti ve výsledku.

Zahraniční politika

Havlovy názory na zahraniční politiku se v základních obrysech nevymykaly většinovému proudu: orientace na ukotvení ČR v západních mezinárodních strukturách, směřování k členství v EU, zajištění bezpečnosti země skrze NATO. Dále u něj byla patrná silná orientace na Spojené státy a trvale obezřetný přístup k Rusku.

Po vstupu do EU byl vášnivým příznivcem posilování Unie na úkor členských států. „Jsem ... přesvědčen, že suverenita evropská se bude v budoucnosti zvolna posilovat. Nevím, zda rychleji či pomaleji. Nevím, jaké zákruty či okliky k tomu povedou, ale vím, že integrační proces musí pokračovat. Je to totiž v bytostném, ba přímo existenčním zájmu nejen Evropanů, ale všech." O žádných limitech integrace se přitom nezmiňoval. V posledních letech nezřídka hovořil také o globálním vládnutí.

Problematická byla jeho nekritická, vášnivá podpora zahraničním vojenským intervencím, jejichž odůvodnění bylo pochybné. Mám na mysli útok NATO na Jugoslávii v roce 1999 a invazi USA a několika dalších států do Iráku v roce 2003. Do těchto vojenských dobrodružství se Havel vrhal po hlavě, a přitom totálně bez znalosti stavu věcí. Je škoda, že v jugoslávských otázkách nedokázal naslouchat svému příteli Jiřímu Dienstbierovi. Pak by nemusel vstoupit do povědomí jeho nechvalně známý, pomýlený výrok o „humanitárním bombardování". Když se během několika let prokázala nepodloženost obou intervencí, Havel se od svých tehdejších postojů nijak nedistancoval.

Životní prostředí

Na počátku 90. let Havel právem poukazoval na špatný stav životního prostředí v komunistickém Československu a na potřebu napravit křivdy na přírodě, ke kterým za čtyřicet let režimu došlo.

Postupem let - paradoxně navzdory celkovému výraznému zlepšení stavu přírody v naší republice - se nicméně jeho postoje radikalizovaly, až se usadily se na rovině environmentalistických aktivistů, respektive Strany zelených.

V posledních letech plně propadl klimatickému alarmismu. V roce 2009 dokonce podpořil iniciativu „Velká výzva", kterou Hnutí Duha navrhovalo přijetí zákona, jenž by zajistil omezování vypouštění oxidu uhličitého rychlostí 2 % ročně a dramatické omezování průmyslu (a který by, dodávám, vedl hospodářství České republiky ke dnu). V témže roce propukla aféra Climategate, když se ukázalo, jak někteří alarmističtí klimatologové falšovali údaje. Jak to příhodně vyjádřil V. Kremlík: „[N]áš největší moralista tentokrát mlčel. Žádné projevy o mravní potřebě života v pravdě, žádný vztyčený ukazováček."

Vedle toho kritizoval hospodářskou zástavbu krajiny. Známý je jeho text o dotacích pro kulturní zařízení v Praze, kde mj. píše: „[M]ěsto se šíří jako rakovina do všech stran a likviduje naši vlast svými sklady a velkosklady, parkovišti a smetišti, super- a hypermarkety, a hlavně stepí, která mezi tím vším je. Je to skrumáž nahodilých staveb, nejsou to ani vesnice, ani nové městské čtvrti, ani samoty, je to rozplizlá konzumní nicota pyšně pohrdající krajinou, to jest kilometry čtverečními naší vlasti." Zajímavé je, že o estetické stránce větrných a solárních elektráren pomlčel.

Závěr

„O tom, že je Havel antikomunista, nelze pochybovat. Je to ale člověk levicový a odráží se to v jeho pohledu na svět," napsala Margaret Thatcherová ve své knize Umění vládnout. Na opačné straně politického spektra levicový intelektuál Petr Uhl obdobně poznamenal: „Stejně jako pravicoví lidé jsem i já považoval Václava Havla za muže levicového, rozhodně z kulturního hlediska, většinou i politického." Tyto výroky dobře vystihují základní podstatu Havlova myšlení.

Havel byl především levicový intelektuál s mnoha vnitřními rozpory:

• Na jednu stranu se hlásil k Masarykovi, odboji, sokolské myšlence, na druhou stranu byl kosmopolita prosazující odnárodnělé pojetí občanství, považující stát za starožitotnost a příznivec přenášení správy věcí veřejných na nadnárodní úroveň bez jasného omezení.
• Na jednu stranu je považován za bojovníka za svobodu a demokracii, na druhou stranu měl o demokracii svérázné představy, které vycházely z nedůvěry v politické strany a zastupitelský systém a směřovaly pod hlavičkou „občanské společnosti" ke korporativistickému modelu.
• Na jednu stranu kázal o morálce, na druhou stranu podporoval postmoderní levicově-liberální pokrokářství ve společenských otázkách, které mravy ve společnosti nejvíce podkopává.
• Na jednu stranu se projevoval jako pacifista, lidsko-právní aktivista a humanista, na druhou stranu zůstane v paměti jako nekritický propagátor vojenských intervencí v cizích státech, kdykoli k nim zavelel Washington.

Po Havlově smrti nastalo období, kdy se připomínaly hlavně jeho zásluhy a kdy i dlouhodobí kritici taktně umlkli, popř. hledali na Havlovi to pozitivní. Smrt ve skutečnosti nic nemění na skutcích za života a nikomu nezakládá žádnou imunitu před kritikou Je na čase vrátit se k otevřené diskusi.

Liberálně-konzervativní pravice by se neměla zdráhat přiznat, že zatímco je třeba ocenit Havlův odvážný postoj v době komunismu a jeho roli v přechodu k demokracii, ve svém pozdějším působení byl jejím zásadním ideovým protivníkem, jehož politický program může být pro ni z podstatné části zdrojem inspirace a reference jen v negativním smyslu.