Průběžné bilancování války s terorismem na počátku třetího roku

Výbuchy v Istanbulu na konci listopadu v době návštěvy amerického prezidenta Bushe ve Velké Británii, takřka každodenní zpravodajství z Iráku o nových ztrátách spojeneckých vojáků i civilních zaměstnanců a různé celosvětové aktivity teroristických skupin vyvolávají u řady pozorovatelů (včetně těch, kteří tradičně podporují americkou politiku) otázku, zda je kurs, vytyčený po 11. září 2001, zcela správný či alespoň správně realizovaný a prezentovaný. Na jednu stranu nelze nevidět nezanedbatelné zásahy do struktur a potenciálu teroristických seskupení, na straně druhé však rostou pochyby veřejnosti o smysluplnosti řady akcí, čehož mohou zneužívat protivníci americké zahraniční politiky.

Charakter války s terorismem

K problematickým výsledkům předurčuje současnou válku proti terorismu již její název a charakter. Znaky klasické války jsou následující:

1) Na násilných akcích se musí podílet dvě nebo více ozbrojených skupin, u nichž se může jednat buď o regulérní síly vlády nebo o ozbrojené síly nestátních aktérů;

2) na obou stranách musí existovat alespoň minimálně centrálně řízená organizace vedení válčících;

3) ozbrojené operace jsou kontinuální a neprobíhají jako nahodilé, spontánní srážky.

Je zřejmé, že ve všech bodech může být naplnění znaků tradiční války značně problematické. Přestože boj proti terorismu není pouze záležitostí vnitřní bezpečnosti, ale stále více i vojenské bezpečnosti, na straně teroristů bojují lidé, kteří nepatří k řádným ozbrojeným silám, nenosí uniformy a obecně nemají statut kombatantů. Centrálně řízená organizace existuje na straně teroristů pouze u jednotlivých organizací, nemá ji však terorismus jako celek. Ostatně problematické je i vymezení toho, co je vlastně terorismus. V různém kontextu jsou pod tento pojem řazeny jak skupina al Kajdá, snažící se o obstarání zbraní hromadného ničení a jejich použití proti západní společnosti, tak např. i militantní ochránci zvířat, rozbíjející výzkumné laboratoře, které provádějí pokusy na zvířatech (Animal Liberation Front). Ze strany USA je v kontextu války proti terorismu chápán jako hlavní protivník militantní islámský fundamentalismus, vedle něj jsou však řazeny jako neméně nebezpečné všechny subjekty, které mu potenciálně mohou napomáhat, zvláště pak v kontextu obstarání zbraní hromadného ničení. Proto do „osy zla" spadá i zcela neislámská Korejská lidově demokratická republika, jejíž spolupráce s Iránem na vývoji jaderných a raketových technologií však USA mimořádně znepokojuje. Ani islamistické skupiny nejsou jednotné a existuje mezi nimi částečná konkurence (přinejmenším mezi sunity a šíity), byť v poslední době sílí globální význam al Kajdy (spíše než o rigidně řízenou hierarchizovanou organizaci se jedná o volnou síť autonomních buněk a kontaktů na regionální islamistické skupiny, která poskytuje finanční a logistické zázemí pro jednotlivé operace). Americké zaměření na islamistické skupiny jako na hlavní a takřka jediné protivníky nesdílejí někteří spojenci USA, kteří mají problémy s domácím terorismem. Např. Španělsko řadu protiteroristických opatření na mezinárodní úrovni podporuje a prosazuje s cílem eliminovat baskickou Euskadi Ta Askatasuna (aniž by samozřejmě ztrácelo ze zřetele problémy s činností islamistů na svém území či v jeho blízkosti). Pokud terorismus pojímáme velmi široce, těžko lze hovořit o kontinuálním a nenahodilém průběhu, přestože součet akcí všech teroristů vytváří dojem o permanentní kampani (a reálně některé skupiny s odlišnými zájmy účelově spolupracují, např. levicová kolumbijská FARC s Irskou republikánskou armádou). Neznamená to však, že by jednotlivé skupiny nerealizovaly svoje akce promyšleně a s jasnou koncepcí prosazovaní cílů.

Úspěchy nelze nevidět

S ohledem na problematický charakter války s terorismem, daný rozmanitostí a současně neurčitostí protivníků, kteří jsou velmi flexibilní, je velmi obtížné dosáhnout nějakého konečného vítězství (v nejobecnějším smyslu by jím bylo globální zřeknutí se prosazování politických cílů prostřednictvím násilí). Mediální globalizace umožňuje okamžité informování o různých útocích v rozličných částech světa, což vyvolává dojem o neschopnosti vlád subverzivní terorismus potlačovat. Přesto by mělo být zdůrazněno, že proti agresivním teroristickým akcím se podařilo v řadě případů efektivně zasáhnout, resp. jim předejít, a že od 11. září 2001 teroristé utrpěli řadu zásadních porážek, a to včetně islamistických teroristů (bylo dosaženo i úspěchů proti jiným variantám terorismu, např. vůči řecké ultralevicové Organizaci 17. listopadu, odehrály se však mimo hlavní proud války s terorismem).

Přes řadu akcí al Kajdy po útocích na WTC a Pentagon se již žádný nepodařilo realizovat na území západoevropských zemí, USA a Kanady, které jsou hlavním nepřítelem islamistů. Naopak některé z nich byly odhaleny a pachatelé zatknuti. Několika útoky v cizině však byli zabiti či zraněni západoevropští či američtí občané (ať již se jednalo o útoky v Djerbě či na Bali). Koncem roku 2003 nazval německý týdeník Der Spiegel na titulní stránce „ofenzívou teroru" již zmiňované útoky v Istanbulu, provedené skupinou Velcí islámští východní nájezdníci, která získala napojení na al Kajdu. Odehrály se jen několik týdnů po útocích v Saúdské Arábii.

Aniž by bylo možné bagatelizovat tragičnost dopadů na oběti a zapomínat na závažnost istanbulských útoků v kontextu členství Turecka v Severoatlantické alianci, je třeba připomenout, že z hlediska získání obecné podpory v muslimském světě (což je základní předpoklad pro dosažení vítězství z hlediska al Kajdy) se v těchto případech jedná o Pyrrhova vítězství. Mezi oběťmi byla řada muslimů, což zpochybňuje hlásaný cíl „protikřižáckého tažení" a vede k tlaku veřejnosti na nefundamentalistické islámské vlády, aby proti terorismu tvrdě zakročovaly. Útok v Turecku - „na prahu Evropy", jak napsal týdeník Time - navíc paradoxně pomohl obnovit euro-atlantické partnerství ve válce s terorismem, narušené evropským odporem vůči válce v Iráku.

Neopomenutelným a výrazným úspěchem ve válce s terorismem je i zánik výcvikových táborů v Afghánistánu (jimiž prošli i někteří atentátníci z 11. září) a přinejmenším částečná eliminace výzkumných center al Kajdy při vývoji zbraní hromadného ničení, zvláště biologických, které byly odhaleny po dobytí Kandaháru. V tomto kontextu bylo mimořádně významné i zatčení jedné z hlavních osobností bin Ládinovy sítě, plánovače operací Chalida Šejcha Mohammeda v březnu 2003 v Pákistánu v domě mikrobiologa Abdula Qadose Khana. Diskety, nalezené u Mohammeda, obsahovaly plány k výrobě biologických jedovatých látek, včetně bacilů botulinu. Pokud se však al Kajdě podařilo získat některé zbraně hromadného ničení z území bývalého SSSR (např. za pomoci čečenských teroristů), především tzv. „kufříkových bomb" (o čemž se někdy spekuluje), jednalo by se o zásadní taktický a strategický neúspěch protiteroristické koalice.

Irák - taktické vítězství a strategická porážka?

Jedním z nejrozpornějších činů v dosavadní válce s terorismem byla operace proti Iráku v roce 2003. Podařilo se sesadit diktátorský režim Saddáma Husajna. Původní odůvodnění akce, totiž údajné irácké vlastnictví zbraní hromadného ničení, se nepodařilo prokázat (na tento problém prozíravě již při počátku iráckého tažení upozorňoval český prezident Václav Klaus, který za to byl tehdy tvrdě kritizován v českém tisku). Je velmi pravděpodobné, že v minulosti Irák zbraně hromadného ničení vyvíjel a vlastnil, je ale možné, že se jich zřekl pod kombinovaným vlivem sankcí a především reálné hrozby spojeneckého útoku. O předání těchto zbraní a obecné podpoře islamistickým teroristům se často spekuluje (důležitou roli zde hrají i údajné návštěvy Muhammada Atty v Praze u jednoho ze zdejších iráckých diplomatů), nebyly však jednoznačně potvrzeny.

Mezi fundamentalistickou al Kajdou a sekulárním iráckým režimem existovalo zpočátku nepřátelství, které se ve zřejmě nejvyhrocenější formě projevilo po iráckém vpádu do Kuvajtu v roce 1990, kdy bin Ládin nabídnul soúdskoarabskému králi v boji proti Husajnovi 30 000 svých bojovníků (avšak pouze pod podmínkou, že nebudou bojovat společně s USA a jejich západními spojenci). Americké zdroje o Iráku jako o dodavateli biologických a chemických zbraní hromadného ničení bin Ládinově síti spekulovaly v souvislosti s různými teroristickými uskupeními o alespoň dílčích vazbách na al Kajdu - údajně např. zprostředkovaně přes kurdskou islamistickou skupinu Ankar al-islam (která byla Husajnem podporovaná díky svým aktivitám proti levicovým kurdským skupinám), či na základě kontaktů Abu Mussaba Al-Zahraviho a vůdce skupiny Al Tavhid na bagdádský režim. I zde však doposud chybí jednoznačné důkazy.

Lze samozřejmě argumentovat, že z hlediska bezpečnosti USA a jejich spojenců je lepší preventivní úder už při těchto domněnkách než vyčkávání na potvrzení formou velkého teroristického útoku s desetitisíci obětí. Na druhou stranu však zhroucení iráckého režimu a přechod jeho vládních ozbrojených složek k formám subverzívního boje (ať se již jedná o terorismus nebo guerillu) může v kontextu celkového chaosu přispět k přechodu případně existujících zbraní hromadného ničení (či alespoň dokumentace a know-how k jejich výrobě) do teroristických rukou více než opatrné a tajnými službami sledované schůzky islamistů a Husajnových agentů. Irácké území se stalo prostorem pro působení jak bývalých stoupenců Husajnova režimu, tak i různých příchozích dobrovolníků z islamistických řad (včetně al Kajdy), kteří zde mohou poměrně efektivně zasáhnout vojáky „velkého Satana" a nemusí pronikat protiteroristickými bariérami při cestě do západních zemí. V kontextu irácké situace se konstituují i nové teroristické skupiny (např. Organizace brigád džihádu).

Závěr

Dobytí a obsazení iráckého území se silnou přítomností subverzivních skupin je však již realitou, na níž nelze rezignovat. V dané situaci by nynější stažení spojenců z Iráku světovému terorismu výrazně pomohlo. Naopak je možné říct, že výrazné posílení argumentů těch sil v západních demokraciích, které odpor vůči válce v Iráku nepojímaly jako součást diskuse o nejefektivnější eliminaci teroristických sil, ale jako prostředek k delegitimaci pluralitní demokracie s tržním hospodářstvím, by rozvoj terorismu usnadnilo.

Prameny a literatura

Canadian Security Intelligence Service (2003): Nuclear Weapons Proliferation. B. m.: Canadian Security Intelligence Service Publication. Dostupné z http://www.csic-scrs.gc.ca/eng/misdocs/200110_e.html.

Laqueur, W. (2003): Krieg dem Westen. Terrorismus im 21. Jahrhundert. Berlin: Propyläen.

Magenheimer, H. (2003): Präventivkrieg und die Nicht-Weiterverbreitung von Massenvernichtungswaffen. Politische Studien, Jg. 54, Heft 391, s. 43-53.

Purvis, A., McGeary, J. (2003): Knocking on Europe's Door. Time, Vol. 162, No. 21, pp. 34-39.

Schneckener, U. (2003): Irak und Terrorismus. Was verbindet „Schurkenstaaten" mit Terroristen? Berlin: Stiftung Wissenschaft und Politik.

Turnbull, W., Abhayaratne, P. (2003): 2002 WMD Terrorism Chronology: Incidents Invoving Sub-National Actors and Chemical, Bilogical, Radio­logical, and Nuclear Materials. Monterey: Center for Nonproliferation Studies.

Centrum se zabývá výzkumem, analýzou a šířením informací a odbornou debatou v oblasti bezpečnosti, prevence a řešení konfliktů s ohledem na Českou republiku a její postavení v Evropě a ve světě. Každý měsíc zpracovává analýzu exkluzivně pro Revue Politika.