Česká evropská politika

Vstupem do Evropské unie se Česká republika dostává do klubu států, kde je třeba neustále sledovat, kde se vytvářejí jaké aliance a jaké problémy jsou ve hře. Přitom je třeba mít na paměti konstanty evropské politiky - jádro Evropské unie (Francie, Německo, Belgie, Lucembursko) tlačící na maximální možnou integraci od zahraniční politiky přes daně až po kondomy, jižní křídlo (Španělsko, Portugalsko, Řecko) hájící své nadměrné dotace, jež po rozšíření EU nemají opodstatnění, severní křídlo (Velká Británie, Dánsko, Švédsko, Finsko), kterému se nelíbí přílišná integrace a jež je velkým přispěvatelem do společného rozpočtu. Potenciálním blokem mohou být i nově přistupující státy, které mají zájem na vyrovnání postavení mezi starými a novými členskými zeměmi EU. Ostatní státy se pohybují někde mezi těmito aliančními bloky. Občas vzniknou i některá jiná uspořádání (například to, které plyne ze sporu malé versus velké státy), která se po chvíli rozplynou, neboť jim chybí hlubší zakotvení (například malá Belgie se v názoru na návrh Evropské ústavy velmi rychle přiklonila k jádru Evropské unie).

Bohužel naše vláda a zejména premiér Špidla a ministr zahraničí Svoboda v tom mají zmatek: tlačí se tam, kde z toho České republice „nic nekouká", a nekomunikují dostatečně s těmi, kteří jsou našimi přirozenými spojenci - severním křídlem a novými členskými zeměmi. Premiér Špidla se mnohokrát vyslovil pro to, aby se Česká republika stala součástí jádra Evropské unie; podobně se vyjadřuje i ministr zahraničí Svoboda, přičemž je zřejmé, že toto jádro hlubší integrací posiluje zejména svůj vliv na úkor ostatních. Důkazem budiž například francouzské a německé ignorování Paktu růstu a stability, který má za cíl udržovat stabilitu eura (zatímco Portugalsko muselo prohřešek vůči Paktu okamžitě napravit). Premiér Špidla se nedávno vyslovil pro evropskou harmonizaci daní a sociálního zabezpečení, což je v zájmu jádra evropské integrace, které má vysoké daně a vysoké dávky sociálního zabezpečení a své náklady chce tudíž přenést i do ostatních zemí. Jestliže má německá ekonomika problémy s tím, jak udržet svůj daňový a so­ciální systém, pak českou ekonomiku by to již zcela položilo.

V minulých dnech se dva velcí a tím i vlivní členové EU (Polsko a Velká Británie) dohodli na společném postoji k Evropské ústavě - například na zachování dosavadního rozdělení hlasů v Evropské radě podle smlouvy z Nice, nezastupitelnosti NATO jako západní obranné aliance či zachování práva veta národních států. Česká diplomacie jako by spala místo toho, aby se aktivně připojila ke vznikající alianci, která může znamenat přirozené spojení se zájmy České republiky. Jiným příkladem zaspání české diplomacie může být společný dopis německého a polského prezidenta k problematice poválečného odsunu Němců. Pozdější diplomatické úsilí již pouze zahlazovalo hrozbu vzniku aliance, na které nemůže mít Česká republika zájem. Z české evropské politiky čiší bezradnost a neschopnost vytvářet konzistentní a přirozené aliance, které by České republice zajistily solidní postavení uvnitř Evropské unie. Místo toho ministerstvo zahraničí chrlí fráze o jedinečnosti evropského sjednocovacího procesu.