Také Dostojevskij někdy dříme

Ty z nás, kteří si mysleli, že jsou dobře informováni o roce 1054 a situaci kolem, palčivě zabolela hluboce nepřátelská reakce řady pravoslavných křesťanů na nedávnou pavelskou pouť papeže Jana Pavla II. do Řecka, Sýrie a na Maltu. Zatímco na Západě se už ekumenismu podařilo umlčet protipapežskou rétoriku mezi protestanty, Východ je stále schopen vrhat do tváře římského biskupa i samotné katolické církve urážky.

Bylo by pošetilé bagatelizovat řadu historických důvodů tohoto pohrdání a namýšlet si, že na vysvětlení stačí nějaký stručný výčet. Podezíravost a nepřátelství vycházejí z mnoha zdrojů - od sporu o „filioque" v Nicejském vyznání víry k východnímu vnímání papežské moci a od nepochopitelného vyplenění Konstantinopole latinskými křižáky v roce 1204 k neschopnosti Západu tváří v tvář obsazení „druhého Říma" Turky v roce 1453. Přízeň Římu v očích Východu nezís­kaly ani katolické průniky do sféry ruské pravoslavné církve. Otec Willard Francis Jabusch nám v knize Commonweal správně připomíná mytický heroismus Alexandra Něvského, který ve třináctém století zachránil Rusko pro pravoslaví před nájezdy teutonských rytířů, a zmasakrování mnichů, žen a dětí v ruském klášteře Optina Pustiň Poláky ve století sedmnáctém. Také nedávné nadmíru horlivé proselytství, zejména na Ukrajině, má pravoslavné věřící k tomu, aby si dávali pozor na záměry katolíků.

Nehledě na tyto a nespočetné jiné důvody napětí neexistují žádné dvě podoby křesťanství, které by byly ve svém základě teologicky slučitelnější než katolicismus a pravoslaví, protože - je to vůbec třeba říkat? - doktríny, které sdílejí, tu byly už dávno před schizmatem v roce 1054. Jmenujme alespoň některé: Bůh jako trojjediná osoba (navzdory zmatku kolem „filioque"), Kristus Vykupitel jako vtělený Syn Boží (ne pouhý umravňovatel), ústřední role svátostí, zejména eucharistie, v bohoslužbě, nárok na církevní autoritu na základě apoštolského následnictví (navzdory tomu, že pravoslavní odmítají přijmout autoritu svatopetrskou) a uctívání Panny Marie jako Matky Boží. Poučné je také, jak samo katolictví vnímá oddělení od pravoslaví na jedné straně a od protestantství na straně druhé. Například katolický katechismus před druhým vatikánským koncilem běžně rozlišoval mezi pravoslavným a protestantským křesťanstvím tak, že pravoslaví prohlašoval za pouhé schizma od Říma, kdežto protestantství popisoval jako herezi.

Lze tedy snad oprávněně říci, že katolíci přes oficiální stav schizmatu a vzájemnou exkomunikaci (která byla zrušena až roku 1967 papežem Pavlem VI. a patriarchou Athanegorasem) pokládali pravoslavné věřící za své duchovní bratry, s nimiž mají mnohem více společného než s protestanty. A přibližně stejné napůl vstřícné pocity očekávali - dnes se zdá, že neopodstatněně - i ze strany pravoslavných věřících. Vždyť když si mohly odpustit Francie a Německo za dvě světové války, v nichž proti sobě stály ve dvacátém století (a které přinesly mnohem větší krveprolití, než k jakému došlo roku 1204 v Konstantinopoli), nemohli by si odpustit také pravoslavní a katoličtí křesťané, pro něž je odpuštění smyslem bytí? Jak překvapivé a znepokojivé tedy bylo, když jsme slyšeli ostouzet papeže poté, co přistál v Aténách, jako „dvourohou groteskní příšeru z Říma". V roce 1969, kdy Pavel VI. uskutečnil vůbec první papežskou návštěvu Ženevy, jsem žil ve Švýcarsku a mohu potvrdit, že se mu v této šedé civitas dei Jana Kalvína dostalo vlídnějšího přijetí než Janu Pavlovi v pravoslavných Aténách.

Když se však nad tím hlouběji zamyslím, mé zklamání z protikatolické nálady pravoslavných věřících není tak docela namístě, protože jsem ji byl pravidelně nucen snášet, když jsem četl svého oblíbeného spisovatele devatenáctého století Fjodora Michajloviče Dostojevského. Dostojevskij byl samozřejmě ruský, nikoli řecký pravoslavný věřící, avšak jeho nepřátelství k Římu náleží svou hloubkou do té kategorie, již by bylo možno označit jako panortodoxní. Možná, že kdyby se nám tuto hloubku Dostojevského pohrdání podařilo pochopit, mohli bychom pomocí extrapolace porozumět také tomu, proč se více než století po jeho smrti většina východních křesťanů ke svým západním bratrancům stále nezná.

I povrchní čtenář Dostojevského musí vědět, že tento autor byl ve velkém duševním boji, který svádělo křesťanství se sekularismem od doby osvícenství, na straně andělů. Protože jsem o některých jeho románech přednášel v kursech o západní civilizaci, mohu říci, že mé studenty i mne zasáhl tak, jako žádný jiný zastánce křesťanství (například Pascal, Kierkegaard nebo jeho současník John Henry Newman). Jakožto nejproročtější spisovatel devatenáctého století viděl Dostojevskij nadcházející vítězství sekularismu neobyčejně jasně - ať jako trudnomyslný vypravěč ze Zápisků z podzemí, který brojí proti rozlézající se „mravenčí" kultuře sekularizovaného Západu; nebo v podobě chudého studenta Raskolnikova ze Zločinu a trestu, experimentujícího s utilitaristickou etikou, aby si racionalizoval vraždu lichvářky; v podobě řady hrubých postav v Idiotovi odmítajících svatost knížete Myškina; v podobě démonického Stavrogina a Petra Stěpanoviče z Běsů s jejich ubohou buňkou ruských nihilistů, chystající se svrhnout vše, co je křesťanskému Rusku svaté; nebo v podobě Ivana z Bratrů Karamazových, který se natolik obrátil k západnímu ateismu, že mu nedělá problémy zahltit zbožného bratra Aljošu dialektikou. Proti argumentům ve prospěch kultury nevíry, které jsou, jak Dostojevskij uznává, přesvědčivé, nestaví filosofické protiargumenty, ale - v duchu evangelií - křesťanská podobenství: vykupující lásku padlých žen Lízy, Soni, Nataši a Grušeňky, které prozařují jeho hlavními romány jako jakési Magdalény; kenotickou lásku „svatého blázna" knížete Myškina, největší kristovské literární postavy od Dona Quijota; lásku k dětem v postavě Aljoši Karamazova, který proměňuje patos nemoci a smrti souchotinářského chlapce Iljuši ve víru ve vzkříšení.

Hlas Dostojevského je autentickým křesťanským „Ne!" novému sekulárnímu světovému řádu, který se snaží křesťany, západní i východní, odtrhnout od všeho, co v té době z křesťanství ještě zbylo. Zaklínadlem tohoto nového řádu jsou Voltairova slova écrasez l'infame! Racionální osvícenství osmnáctého století předpokládalo, že svého pověrečného předchůdce nahradí benevolentní deismus - něco jako Eldorádo v Candidovi nebo Monticello v Charlottesville. Dostojevskij o tom věděl své a viděl, že to, co se z deismu stalo v devatenáctém století, je, jak předpověděl Jonathan Swift, mezistanicí uprostřed cesty k ateismu.

S povděkem tedy přiznávám obdiv k Dostojevského hlubokému proniknutí do tajemství křesťanské víry, zároveň ale musím připustit své ohromení nad tím, že tyto vhledy provází hrubé antikatolictví, které podle mne není velikána světové literatury hodno. Říkám si, že když ho mohu já jako katolický čtenář tak ctít, zejména v souvislosti s jeho ruskou pravoslavnou duchovností, mohl by snad i on tolerovat mé katolictví či přinejmenším krotit svou neúctu k němu. Východ je Východ a Západ je Západ, ale v mém jednoduchém americkém pohledu zůstává duchovní úcta Západu k Východu krutě neopětována.

Nejzřejmějším příkladem toho je v Dostojevského tvorbě, jak všichni víme, kapitola „Velký inkvizitor" největšího křesťanského románu, který byl kdy napsán, Bratři Karamazovi. I když vím, že tuto epizodu vypráví Ivan, bratr, kterého poosvícenské západní ideologie zavlekly k ateismu, myslím, že Dostojevskij přece jenom zachází příliš daleko, když píše, že katolické křesťanství nejenom opouští Krista, ale že ho doslova vyhnalo. V ponuré postavě starého a chladného španělského kardinála inkvizitora redukuje Dostojevskij katolickou církev na nekřesťanskou instituci, která svým věřícím podává chléb pouze výměnou za jejich svobodu. Přiznávám, že jsem měl okamžiky, kdy jsem se ve vykladačském zoufalství snažil zmírnit Dostojevského protikatolické výpady a svým studentům jsem tvrdil, že velkým inkvizitorem snad ve skutečnosti typologicky pomocí antetypu ze šestnáctého století popisuje liberalismus devatenáctého století zachvácený ateistickým socialismem či komunismem. Možná že zkrátka doslova popisuje španělské katolictví, prorocky se tím ale snaží va­rovat před jakousi divokou bestií, která se teprve plíží k Moskvě a jejíž hodina nakonec nastane.

Dospěl jsem ale k závěru, že taková apologetika je hodně naivní. V Dostojevského zralých románech musíme být samozřejmě opatrní v tom, která postava by mohla mluvit za autora samotného. Určitě existují jisté paralely s otcem Zosimou z Bratrů Karamazových a také s jeho žákem Aljošou Karamazovem. Především je tu ale hlas jedné postavy, již Dostojevskij záměrně stvořil jako postavu kristovskou - kníže Myškin v Idiotovi. Číst protikatolické hřímání vycházející z jeho úst (nikoli například z úst Ivana Karamazova) je jako slyšet antikatolické výpady od Dostojevského samotného.

Zamysleme se nad poněkud delší pasáží, která se nachází ke konci románu v 7. kapitole 4. části, v níž se popisuje zásnubní večírek u Jepančinových, na němž Myškinovo obdivování jeho milované Agláji přeruší zpráva, že jistý Pavliščev přestoupil na katolictví.

„Pavliščev byl člověk jasného rozumu a křesťan, pravý křesťan," prohlásil náhle kníže, „jak tedy mohl uznat víru... nekřesťanskou? A katolictví přece není víra křesťanská!" dodal... je horší než bezvěrectví... Bezvěrectví hlásá pouze popření, kdežto katolictví jde dál; hlásá Krista zkomoleného, vylhaného a pohaněného, Krista protichůdného! Hlásá Antikrista... Římské katolictví věří, že církev se bez světovlády neudrží na zemi... ani není víra, nýbrž zřejmé pokračování západního římského impéria, a všechno je v něm podřízeno oné myšlence, vírou počínajíc. Papež uchvátil zemi, pozemský trůn a chopil se meče; od těch dob jde všechno touto cestou, jenže k meči přidali ještě lež, prohnanost, šalbu, fanatismus, pověru a zločin... všechno směňovali za peníze a za nízkou pozemskou moc! A tohle že není učení Antikristovo? Jak potom od nich nemělo vzejít bezvěrectví! Vzešlo od nich, přímo z římského katolictví!... U nás nevěří pouze výjimečné vrstvy... vrstvy vykořeněné. V Evropě však ztrácejí víru strašné spousty lidu, napřed ze zatemnělosti a lži a teď již z fanatismu, z nenávisti k církvi a křesťanství!"

(...)

Vždyť i socialismus je výplodem katolictví a má katolickou podstatu! Stejně jako jeho bratr ateismus vzešel ze zoufalství, jako protiváha katolictví ve smyslu mravním, aby nahradil ztracenou mravní moc náboženství, aby utišil duchovní žízeň prahnoucího lidstva a spasil ji nikoli prostřednictvím Krista, nýbrž z moci násilí!... [Krista] kterého jsme si uchovali a jehož oni ani nepoznali! Nesmíme otrocky lézt do tenat jezuitům; musíme stanout teď před nimi, přinášejíce jim svou ruskou civilizaci..."

Tento vodopád výčitek knížete Myškina je nejdrtivějším útokem na katolictví v celém Dostojevského díle. Zvlášť divné je načasování, protože Dostojevskij psal Idiota v letech 1867-1868, kdy trávil se svou ženou krátká období v Drážďanech, Ženevě, Vevey, Miláně a Florencii. Jistě museli vědět o postupujícím sjednocování Itálie, které už v době, kdy Dostojevskij psal tento román, připravilo papežství v papežském státě o všechno s výjimkou chabé kontroly nad Římem samým a které mělo o tři roky později učinit papeže zbavený Řím hlavním městem sjednocené Itálie. Papež se měl uchýlit do posvátné papežské enklávy, odmítnout italskou kompenzaci a nakonec se prohlásit za vězně Vatikánu. Zdá se, že je to zvláštní doba na to, aby Dostojevskij vyrukoval s takovou polemikou proti ubohým pozůstatkům papežské světské moci, která se nesnažila vážně míchat do evropské politiky od třicetileté války, tzn. už asi dvě a půl století. Viděl-li někdo v roce 1867 v katolictví „pokračování západního římského impéria" a v papeži „uchvatitele země", podle Dostojevského životopisce Josepha Franka naň „většina jeho krajanů pohlížela se stejnou poněkud vyplašenou a slitovnou nedůvěrou, jakou projevili hosté u Jepančinových".

Člověka dokonce napadá, i když na první pohled se to snad zdá bizarní, že Dostojevskij měl na papeži Piovi IX. stejně tak co schvalovat jako odsuzovat. Je pravda, že ultramontánství bylo na vzestupu a v roce 1870 vy­vrcholilo v prvním vatikánském koncilu a definici papežské neomylnosti (Victor Emmanuel právě v té době papeže zbavil politické moci). Piovo veškeré životní úsilí však po revolucích roku 1848 směřovalo proti stejným panujícím trendům, které si bral za terč také Dostojevskij. Krátce před tím, než vyšel Idiot, vydal papež encykliku Quanta Cura, k níž byl připojen Sylabus omylů. Eamon Duffy jej charakterizoval jako „dnes dobře známou vatikánskou jeremiádu" proti představě, že se „římský pontifex může a má smířit s pokrokem, liberalismem a civilizacemi nové doby".

Mnohé z osmdesáti v Sylabu uvedených odsudků - jak říká Duffy „indiferentismu, svobodného zednářství, socialismu, galikanismu, racionalismu" - se týkají trendů, které znepokojovaly také Dostojevského. Nepředstavuje snad jeho odsouzení „nihilistických" postav v Běsech - Stavrogina, Petra Stěpanoviče a ostatních - jeho vlastní sylabus omylů? Jsou některé z Piových výpadů drtivější než Dostojevského obžaloba těchto postav, které přirovnává k legii zlých duchů (z Lukáše 8:32-35), kteří vyšli z posedlého člověka a bylo jim dovoleno vejít do stáda vepřů, jež se pak střemhlav vrhlo do jezera? Uvážíme-li, jakou zuřivost vzbudil Sylabus omylů po celé liberální Evropě, těžko si můžeme představit, že by Dostojevskij, který četl plynně francouzsky a denně jak doma, tak v zahraničí hltal noviny, nevěděl o jeho existenci a že by nebyl nucen neochotně přiznat, kdyby jen sám sobě, že on i papež čelí témuž nesmiřitelnému nepříteli. Není nepřítel mého nepřítele mým přítelem?

U pravoslavných věřících tehdy i nyní po­dle všeho ne. V naší době by však člověk od patriarchy veškeré Rusi Alexeje II. očekával, že udělá víc, když bude zvažovat možnost papežovy návštěvy v Moskvě. Alexej má samozřejmě, jak objasnil otec Jabusch, své důvody dát si načas. Veškerá politika je lokální, ruskou pravoslavnou politiku nevyjímaje. Ale přesto, neměl by uznat, že jde o papeže, jemuž mnozí přičítají zásluhu, že nesmírně přispěl k pádu ateistického komunismu - a to i v patriarchově zemi? Papež Lev I., který o patnáct století dříve hleděl na hunského Attilu u bran Říma, stál před méně nebezpečným nepřítelem. Dnes už však mimo jiné díky úsilí papeže a polské Solidarity Sovětský svaz neexistuje, ruská pravoslavná církev byla obnovena, přestalo pronásledování východních křesťanů, znovu se otevírají kostely a semináře, lze vidět, jak se obřadně křižují exkomunisté - a papež se pravoslavné církvi omluvil za hříchy katolíků v minulosti.

Pro ty z nás, kdo nemají příliš krátkou paměť, to všechno vypadá jako zázrak, jako zázrak, za který se modlilo na každé mši před druhým vatikánským koncilem, která končila tzv. Posledním evangeliem. Kolik lidí si pamatuje, že čtení úvodních veršů Janova evangelia bylo věnováno „obrácení Ruska"? Kolik lidí si všimlo, že k čemusi, co se takovému obrácení podobá, skutečně došlo a že by tomu tak bez přičinění polského papeže nebylo? Proč bychom za takových okolností neměli očekávat, že Alexej přivítá svého bratra patriarchu a bratra Slovana v Moskvě, aby spolu na výraz díkůvzdání zazpívali slovanské Te Deum?

Starý důvod - obava z římskokatolické nadvlády - vysvětluje pouze část tohoto nepřátelství. Možná by nám mohlo pomoci, kdybychom prozkoumali Dostojevského fobie, jednou z nichž bylo ve skutečnosti Polsko. Při četbě Dostojevského si nemůžeme nevšimnout, že polská postava je vždy špatná, zvláště je-li označena za katolíka. Například Grušeňčin někdejší milenec v Bratrech Karamazových, který se k ní vrací, až když se dozví, že získala malé jmění, je Polák, jehož Dimitrij přistihl při karetním podvodu. Bezbožný Aglájin milenec v Idiotovi, jehož si Aglája vezme místo knížete Myškina, je polský emigrant a hrabě (jak se ukáže, falešný), kterému se podaří nalákat Agláju do „katolické zpovědnice proslulého pátera, který spoutal jejího ducha až do vytržení". U menších, bezejmenných polských postav Dostojevskij rád užívá přídomek „servilní". Toto pohrdání se projevuje také v jeho korespondenci: v dopise z Ženevy příteli Majkovovi v St. Peterburgu se hájí před byrokratickými dotazy po loajalitě vůči carovi a žádá ho, ať jej „zbaví podezření ze zrady otčiny a ze vztahů s Poláky... Nenávidím Poláky a miluji svou vlast". A konečně, určitě nejnedůtklivější zaznamenaný příklad uražené etnické pýchy uvádí Joseph Frank - Dostojevskij, který miloval klasickou hudbu, zvláště Mozarta a Beethovena, neměl rád Chopina, protože byl Polák.

Možná že Dostojevskij instinktivně odmítá všechno polské v důsledku hrůz, které se v sedmnáctém století staly v klášteře Optina Pustiň nebo v důsledku pozdějšího polského povstání v roce 1863, které odsuzoval. Při vší úctě k otci Jabuschovi a jeho výkladu polských provinění však lze tvrdit, že Rusko se ve vztazích se slovanským bratrancem nazápadě provinilo více než on. Století po krveprolití v klášteře se Rusko s Rakouskem a Pruskem cynicky dohodlo na třech děleních Polska, jejichž výsledkem bylo, že Polsko zcela zmizelo z mapy Evropy. Chopin v Paříži ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století neskládal své polonézy pouze jako romantickou oslavu folklóru, ale aby připomněl neúspěšné povstání ze třicátých let, po němž následovala vlna polské emigrace do Paříže, protože lidé utíkali před ruským útlakem ve své vlasti. Chopinův poslední koncert před tím, než předčasně skonal, byl ve prospěch těchto utečenců, kteří při jeho pohřbu v Paříži roku 1849 posypali jeho hrob polskou půdou. Přidáme-li k těmto politickým příčinám nesvárů to, že Polsko patřilo historicky ke katolictví, a nikoli k pravoslaví, lépe porozumíme Dostojevského fobii z Poláků a snad i fobii dnešních pravoslavných věřících. Paradoxní je, že Dostojevskij možná některé z těchto věcí vysvětluje pamětihodnou větou z Bratří Karamazových: „Pošpinil jsem ho a od té doby jsem ho navždy nenáviděl."

Samozřejmě nechci znevažovat Dostojevského velikost či pravoslavnou zbožnost. Jakožto velký spisovatel a dobrý člověk chápal křesťanství de profundis a toto své chápání byl schopen předávat s nesrovnatelnou silou. S jasnozřivostí, jíž by se zděsil i on sám, kdyby viděl, jak probíhá historie, zejména v jeho rodné zemi, nás varoval, že „bez Boha je všechno dovoleno". Malcolm Muggeridge kdysi řekl, že Stalinovou velkou chybou bylo, že lidem zakázal přístup k evangeliím, a přitom jim dovolil číst jejich Dostojevského - a Tolstého. Díky Dostojevského literární přítomnosti v naší době obětní světlo za křesťanskou víru nezhasíná. Troufám si říci, že jeho tvorba byla a může být cestou milosti. Někteří z mých studentů se mi přiznali, že je Bratři Karamazovi skutečně obrátili od novus ordo saeculorum - záludně přítomného v každém koutku jejich života, dokonce i na dolarových bankovkách - k obnovené víře v Krista.

Také Dostojevskij, tak jako Homér, někdy dříme - a v této dřímotě odhaluje některé znepokojivé důvody pokračujícího nepřátelství mezi východními a západními křesťany. Jeho představa, že budoucnost křesťanství bude spjata výlučně s Kristem ruského pravoslaví - s tím, „kterého jsme si uchovali a jehož oni ani nepoznali" (abychom citovali knížete Myškina) -, vzala v říjnu 1917 rozhodně za své. Jeho sen, že tento ruský Kristus „by měl zazářit na odpor Západu" - že Východ nesmí „otrocky lézt do tenat jezuitům", ale „přinášet jim svou ruskou civilizaci" -, se však mohl ve zvráceném smyslu naplnit. Kdyby dnes Dostojevskij žil, uvědomil by si tu velkou ironii, že kdyby Prozřetelnost nesvedla dohromady jeho dva ostouzené nepřátele, katolictví a Poláky, mohl by mít poslední slovo Ivan Karamazov?

Autor je profesor anglické literatury na univerzitě v Providence, USA.

First Things, č. 119, leden 2002, přeložil Jiří Ogrocký. Citáty z Idiota jsou v překladu Terezy Silbernáglové (Lidové nakl., edice Trojka, 1986).