Existují tabu v genetice a sociálních vědách?

Knížka Petra Bakaláře Tabu v sociálních vědách (vydala Votobia, Praha 2003, 343 s.) vyvolala hodně negativních ohlasů. Text je jakýmsi souborným referátem o třech problémech: černošské menšině v USA a afirmativní akci, židovské otázce a eugenice. Cílem této kompilace je prý odhalování a připomínání tabuizovaných aspektů. Vezmeme-li obsah knížky jako celek, uvidíme, že většina zde vzpomenutých "tabu" se týká genetiky, respektive toho, čemu se někdy říká "behaviorální genetika". Autor nemá pravdu, když tvrdí, že tato témata se v sociálních vědách málo diskutují a že se k nim proto přistupuje s různou mírou negativních emocí. Zejména prvé téma je dnes na stránkách amerického tisku velice časté. Různá negativa pozitivně diskriminujících postupů dnes v USA kritizuje kdekdo. "Židovská otázka" je u nás v současnosti z pochopitelných důvodů málo frekventovaná a jde o téma pro české čtenáře spíše historické. Antisemitské předsudky nejsou tabuizovány, jsou spíše obecně považovány za nechutné. Eugenika je zajímavou kapitolou moderní genetiky. Její myšlenky jsou nedílnou součástí soudobé genetické vědy, zmiňuje je každá slušná učebnice a zcela jistě nepatří právě k tabuizovaným tématům. Spíše jde o to, že "eugenické" způsoby uvažování o uměle zdokonalovaných populacích byly překonány.

Americká černošská populace je po všech stránkách dokonale prostudována. Popisu této etnické skupiny se věnuje hodně času a energie, a proto zde existuje nepřeberná řada publikací. To se týká též nejrůznějších aspektů "afirmativní akce", tedy řízeného zvýhodňování černé menšiny. Není třeba zpochybňovat autorovo tvrzení, že lidské rasy se od sebe měřitelným způsobem liší jak v některých antropologických charakteristikách, tak ve vlastnostech psychologických. Bakalář je zejména fascinován nápadně odlišným životním stylem černých Američanů a jejich vysokou agresivitou. Vyšší agresivita mladých černých mužů může souviset s častější deprivací partnerského sexu, ale také se signifikantně vyšší hladinou androgenů a s odlišnostmi v antropologické stavbě ve srovnání s jinými etniky, zejména pak s bělochy a asiaty. Průměrné inteligenční schopnosti jsou u černé populace poněkud nižší než u zbylých skupin. Tento rozdíl nelze vysvětlit jen sociálními a výchovnými vlivy. Nevím, jak si autor poradí s faktem, který je dnes zcela evidentní, totiž že většina dříve geneticky "čistých" etnických skupin vykazuje rostoucí vliv genetického materiálu odjinud. To se ostatně týká i etnika židovského, které knížka označuje za extrémně selektované.

Zajímavé rozdíly mezi jednotlivými rasami existují v některých sexuálních a reprodukčních ukazatelích. Velikost varlat a penisu je nejmenší u asiatů, prostřední u bílých a největší u černochů. Rozdíly jsou statisticky významné. Černošská populace vykazuje nejvíce dvojvaječných dvojčat ze všech etnických skupin (až 47 na 1000 porodů), zatímco frekvence jednovaječných dvojčat je ve všech populacích zhruba stejná (kolem 4 na 1000 porodů). (Odlišnost v počtu dvojvaječných dvojčat nemá ovšem s genetikou mnoho společného. Týká se spíše jiné demografické charakteristiky, tj. obecně vyšší natality tohoto etnika. - pozn. aut.). Černoši mají ze zkoumaných etnik nejnižší poměr mezi mužským a ženským pohlavím novorozenců. V černošských skupinách je více rozvodů, sexuální promiskuity, kriminality. Prakticky všechny státy hlásí, že se černé etnikum podílí na kriminalitě ve větším poměru, než by odpovídalo jeho zastoupení v populaci.

Zdá se, že mezi černošskou populací a ostatními existuje zásadní rozdíl v individuální sociální strategii. Úvahy o rozdílu mezi strategií "r" (typická pro černé etnikum) a strategií "K" (typická pro bílé a asiaty) jsou nesporně zajímavé. Genetická dispozice je pro sociální adaptaci velmi důležitá. Otázkou hodně otevřenou ovšem zůstává, do jaké míry jsou tyto behaviorální charakteristiky určitého etnika odvislé od genetických vlivů. Je známou skutečností, že jak rozumové schopnosti, tak sociální přizpůsobivost adoptovaných dětí se mnohem více přibližují jejich biologickým rodičům než rodičům adoptivním, kteří je od malička vychovávali.

Zkušenosti s americkými černochy lze docela dobře extrapolovat na české Romy. Také tato etnická skupina vykazuje některé nevýhodné vlastnosti: v průměru nižší rozumové schopnosti a specifické sociální chování. Pozoruhodná je analýza "negativní selekce", která u romské populace způsobuje, že dobře adaptovatelní a inteligentní příslušníci této etnické skupiny mají tendenci asimilovat se ve většinové společnosti a svoji původní menšinu ochuzovat o zdatnější jedince.

Jsou-li ovšem popisované diference mezi rasami nějakým zásadním argumentem proti multietnické společnosti, to se v textu nedozvíme. Genetické rozdíly totiž nemohou být v žádném případě důvodem k tomu, abychom jednotlivá etnika stavěli proti sobě. Člověk přece nemusí být "extrémním environmentalistou", aby nebyl rasistou.

Kapitola "Judaismus jako skupinová evoluční strategie" je evidentně nejproblematičtější částí textu knížky. Autor se až křečovitě snaží dokázat, že nezná žádná tabu. Je ostatně příslušníkem generace, která nebyla evropským antisemitismem a holocaustem přímo poznamenána. To však ještě neospravedlňuje sběr antisemitských argumentů, často i dosti hrubého zrna. Není od věci tyto prastaré protižidovské stereotypy připomenout i dnešnímu čtenáři, protože bez nich by byl antisemitismus obtížně uchopitelným jevem. Autor nás provází úvahami o tom, jak je judaismus (čti "světové Židovstvo", "Žid") veden taktikou, která všestranně pomáhá příslušníkům vlastního etnika a všestranně škodí těm ostatním. Přestože se autor s antisemitskými argumenty otevřeně neztotožňuje, dává jim ve svém textu velký prostor. Míchá přitom texty Starého zákona s úvahami soudobých antropologů, sociologů a literátů. Celek vyznívá vůči židovské subkultuře velice paranoidně. Židé jsou prý v průměru vysoce inteligentní, obsazují vyšší a vlivnější místa ve společnosti, intrikují ve svůj prospěch. Je jich všude plno a někdy údajně své mocenské aktivity dovedně maskují nastrčenými "Ne-Židy".

Že je antisemitismus svinstvo a ne duševní porucha, to snad dnes ví každé malé dítě. Jestliže se Bakalářovi podařilo sebrat a oprášit prastaré antisemitské stereotypy, neznamená to, že dokázal opak. Paranoidní představy o židovském spiknutí proti lidstvu nejsou prolomením žádného tabu. Je-li nám něco odporné, neznamená to, že je to tabuizované.

Autor se neštítí nekriticky pojednat o údajné židovské krvelačnosti, která se projevila na německém obyvatelstvu po druhé světové válce. Jako by se "Nežidé" (termín, který Bakalář ve své knížce běžně používá) chovali k nepřátelskému etniku jinde lépe. Tvrdí se zde, že "Němci ztratili [ve 2. světové válce] více civilistů než Japonci v Hirošimě nebo samotní Židé ve všech polských pogromech". Trochu to připomíná sudetoněmeckou propagandu o krvelačných Češích. Evidentně se zde míchá příčina a následek. V propagandě je to pochopitelné, ale Bakalář snad slibuje vědecký text... Z těžkých ráží antisemitského arsenálu zde postrádám snad jen druhdy velmi populární Protokoly siónských mudrců.

Eugenika je dnes opravdu málo frekventované slovo. Ona Bakalářem připomínaná tabuizace se však dnes týká spíše názvu zmíněné disciplíny. Jde totiž o název neuvěřitelně zdiskreditovaný nacismem. Nad genofondem lidstva si dnes a denně lámou hlavu početné zdravotnické týmy. Nejmodernější genetické poznatky, včetně zmapování lidského genomu, vracejí do bioetických diskusí znovu a znovu základní eugenické paradigma, totiž myšlenku na zdokonalování genetické výbavy lidstva. Eugenické představy o masových sterilizacích a šlechtění vyšších ras jsou dnes ovšem zcela jednoznačně odmítány, nikoliv tabuizovány.

Bakalářova fascinace představou, že budoucnost lidstva spočívá v rozmnožování v retortách a ve šlechtění jedinců s bezporuchovým genomem, zapadá do některých chmurných sociálních vizí. Bohudík se však nezdá, že by se kdy naplnily.

Vývody studií, které autor považuje za eugenicky zajímavé, nepůsobí právě přitažlivě. Usuzuje kupříkladu, že "náboženství má v současnosti spíše dysgenetický efekt", protože k náboženství tíhnou spíše lidé s nižším vzděláním. Podle jakéhosi výzkumu prý křesťané "páchají více deliktů než Židé a ateisté". Co to má společného s eugenikou, to snad tuší jen autor.

Bakalář je evidentně unesen eugenickou ideou o tom, že "dysgenetické trendy", zhoršující genofond lidstva, jsou nevyhnutelné, pokud je široce zavedena antikoncepce. Nepříliš poučeně diskutuje možnosti a meze prenatální genetické diagnostiky plodu. Na druhé straně prý poněkud zlepšuje genofond skutečnost, že asi 10 % dětí není vychováváno svými biologickými otci. Autor totiž soudí (bůhví podle čeho, snad podle osobních zkušeností?), že otci těchto geneticky heterogenních dětí jsou muži úspěšnější a inteligentnější: "Pravděpodobnost levobočka je inverzní k sociálně ekonomickému statutu." (!?)

Vysoce zajímavé otázky moderní bioetiky (reprodukční technologie, klonování, genetická selekce) jsou zde pojednány heslovitě. V této závěrečné části knížky nacházíme jen velmi málo citací. Jakýsi expert prý někde prohlásil, že "embryonální selekce bude v budoucnu využívat 80-90 % obyvatel" (??). Zbytek, který selekci využívat nebude, údajně upadne do geneticky podmíněného podprůměru a stane se podřadným segmentem společnosti. Takové "sociobiologické" vývody snad nepotřebují další komentář. Obávám se, že opravdoví klasikové sociobiologie se k něčemu podobnému sotva budou hlásit.

Jediným přínosem této knihy je publikace některých málo známých sociobiologických a antropologických dat. Sociální a politické konsekvence jednotlivých témat jsou zde však poznamenány senzacechtivostí, až exhibicionismem autora, který si libuje v polemických formulacích. Upozornění na význam genetických dispozic pro sociální a psychologické vlastnosti lidí má svůj smysl. Není rovněž třeba odsuzovat publikaci geneticky determinovaných odlišností mezi jednotlivými etniky, byť se týkaly třeba inteligence. Pro podobné údaje lze nějaká ta data nalézt i v seriózní odborné literatuře. Avšak způsob, kterým knížka pojednává judaismus, je poznamenán celou řadu beletristických a ideologických klišé z oblasti paranoického antisemitismu. Tato kapitola je zajímavá snad jen právě tímto inventářem protižidovských předsudků a nálad. Kapitola o eugenice se mi zdá nejméně čtivá a hodně povrchní, byť lidský genofond je téma nesmírně aktuální. V běžné učebnici genetiky se na toto téma čtenář dozví více a kvalitnější formou. Mnohé náměty, které autor nabízí jako odkrytá tabu, nejsou ani tak tabuizované jako prostě odporné. To hodně snižuje celkový dojem z publikace.

V předmluvě autor tvrdí, že lidé "jsou vystavováni systematickému ovlivňování, které se týká například těchto oblastí: 1. Popírání genetických rozdílů mezi rasami, které se dotýkají kognitivních schopností a osobností..., 2. Prezentace antisemitismu jako psychiatrické poruchy a idealizace judaismu jako eticky vyššího systému ("světla národů"), 3. Diskreditace eugeniky jako způsobu myšlení, který vede ke koncentračním táborům a genocidám." Jsou-li toto autorova názorová východiska, pak je třeba říci, že svým textem nedoložil ani jedno z nich. Nikdo dnes přece nepopírá genetické rozdíly mezi rasami ani genetické dispozice osobnostních rysů. Autorovy kompilace nejrůznějších dat, ani jeho kritika afirmativních akcí, zcela jistě nemohou problematizovat možnost a uskutečnitelnost multietnické společnosti. Možná ta společnost, ve které žijeme, není ideální, chce snad ale Bakalář obnovit ideály rasové segregace?

Na rozdíl od těch, kteří volají po zákazu Bakalářovy publikace, se přimlouvám za její čtení. Ukazuje totiž, že pro některé publicisty není důležitá věda. Domnívají se, že svou kariéru mohou založit na exhibování s polozapomenutými a někdy hodně nechutnými teoriemi. Knížka takových teorií a myšlenkových stereotypů přináší českému čtenáři celou řadu. Někdy je ovšem docela pozitivní pocvičit se četbou podobných textů v aplikované etice. Autor slibuje, že se jeho "Institut pro výzkum tabuizovaných témat" bude podobně novátorsky věnovat i "dalším tématům". Máme se tedy zřejmě na co těšit.

Jaroslav Zvěřina, přednosta Sexuologického ústavu 1. lékařské fakulty a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Poslanec PSP ČR (ODS), místopředseda sněmovního Výboru pro evropskou integraci.