Co napověděl Irák o Evropě

Válka v Iráku nezměnila pouze politickou mapu Blízkého východu, ale vrhla též ostré světlo na pavučinu reálných vazeb klíčových hráčů na šachovnici světové politiky. Americká a britská rozhodnost donutila tradiční oponenty ukázat i takové karty, kterými by raději hráli v tichosti a v přítmí, což potvrdili alergičností svých odmítavých reakcí. V různých diskusích do omrzení omílaný argument „černého zlata" do značné míry zastřel fakt, že Irák je neuralgickým bodem blízkovýchodní oblasti nejen kvůli svému ropnému bohatství, ale i jako „štíhlý pas" muslimského světa sahajícího od západoafrických břehů hluboko do pouští střední Asie, a také jako jediná země, kterou zhruba napolovic sdílí sunnité se šíity.

V dějinách své krátké, teprve sedmdesátileté samostatné existence se Irák stal již třikrát válečným kolbištěm zájmů světových velmocí. První z těchto bleskových konfliktů stojí za připomenutí, neboť je málo známou epizodou druhé světové války a současně ukázkou toho, jak se historie umí opakovat v podobě frašky.

Balkánské tažení wehrmachtu v dubnu 1941 zcela odvedlo pozornost světa od převratu, který se právě odehrál v Iráku. Důstojnická klika Zlatý čtverec Rašída Alího s kontakty a sympatiemi v Berlíně svrhla probritského regenta Abdulláha vládnoucího jménem nezletilého korunního prince Fajsala II. a vypověděla ze země britské základny. Britové reagovali rychle a již 2. května 1941 na Irák za­útočili. Rašíd Alí požádal Hitlera o pomoc. Politickou podporu mu neprodleně poskytl Stalin, když 3. května nový režim v Bagdádu diplomaticky uznal. Čtyři dny poté ještě pro jistotu přerušil diplomatické styky s exilovými vládami Belgie, Norska, Řecka i Jugoslávie, aby snad nenechal nikoho v Berlíně na pochybách, že mu na bolševicko-nacistickém spojenectví, rozklíženém jednostrannou německou akcí v Jugoslávii, opravdu záleží. 12. května uzavřelo Německo s francouzskou vládou maršála Pétaina ve Vichy dohodu o vojenské spolupráci a den nato Francie otevřela syrský vzdušný prostor a letiště pro operace luftwaffe. Vznikl tak německý vzdušný most z Řecka přes Sýrii do iráckého Mosulu. Churchillova schopnost jednat rychle a důsledně však přesto slavila úspěch, protože 4. června Zlatý čtverec kapituloval, k moci se vrátil regent Abdulláh a britská vojenská přítomnost byla zachována. Kromě toho zmíněná schopnost též velela k bezodkladnému vyřazení třicetitisícové francouzské armády gen. Henriho Dentze v Sýrii, čehož dosáhla následná kampaň ve dnech 8. června až 11. července 1941.

Letošní irácká válka byla logickým vyústěním neudržitelné remízy z roku 1991. Vše odstartoval srpen 1990, kdy se diktátor Saddám Husajn pokusil najít východisko ze zoufalé situace země po dobyvačné, osm let se vlekoucí, brutální, zbídačující a konečně bez­výsledné válce s Íránem v anexi bohatého Kuvajtu. Američany vedená široká koalice v březnu 1991 Kuvajt osvobodila, ale Saddámův režim, jehož osud visel na vlásku, nechala žít. Tehdy asi prezident George Bush starší opravdu ustoupil naftařské lobby, když se zalekl šíitského a kurdského povstání věštícího období nestability a dal přednost obnově Saddámova hřbitovního klidu páchnoucího olovem a chlórem. Bagdád tak mohl po dvanáct let v rozporu s realitou tvrdit, že vítězem, jenž diktuje mírové podmínky, je vlastně on, vesele ignorovat rezoluce OSN a blokovat jakoukoli cestu od příměří k mírové smlouvě. Trvající válečný stav s USA přivedl Saddáma do pevné mesaliance s agresivním islamismem, přestože jeho světský režim byl od počátku víře a duchovenstvu nepřátelský. (Upozorňuji však na zásadní rozdíl mezi kultivovaným islámem, který chápe džihád neboli svatou válku jako záležitost historicky naplněnou vytvořením světové arabské říše v první polovině 8. století, a islamismem, jenž ho chápe jako trvalý úkol a je proto smrtelnou hrozbou pro euroamerickou civilizaci.) Saddám nešetřil prostředky na podporu islamistických teroristů v jejich zbabělém a zákeřném boji se Západem. Komu nestačí jako důkaz poskytnutí rozsáhlého území na severovýchodě Iráku radikální skupině Ansar islám, tomu doporučuji, aby si povšiml nedávného zatčení piráta a hrdlořeza Abú Abbáse, „proslaveného" únosem italské výletní lodi Achille Lauro před 18 lety, nebo současného politického zemětřesení v palestinské samosprávě, jež zřejmě souvisí s přeťatým penězovodem. Tažení proti terorismu, které odstartoval hnusný zločin islamistů 11. září 2001, kdy připravili strašnou smrt v troskách a plamenech tisícům civilistů, jejichž jediným proviněním byl ranní příchod do práce, nemohlo zkrátka irácký režim vynechat a každý, kdo v Evropě ještě neztratil obyčejný pud sebezáchovy, to chápe.

Pud sebezáchovy je však v dnešní Evropě nedostatkovým zbožím. Rozhodující mocnosti se raději opájejí iluzí, že více než půlstoletí evropského míru je produktem jakési vyšší politické kultury Evropské unie, ačkoli se ve skutečnosti odvíjí od americké vojenské přítomnosti a jí vytvořeného skleníkového prostředí. Politická kultura přitom není o mnoho lepší než před dvaašedesáti lety. Zatímco na jaře 1941 se koalice všeho schopných zločinců v Berlíně a v Moskvě i se svým francouzským přívěskem ve Vichy střetla prostřednictvím vojenské kliky v Bagdádu s naplňováním britské bezpečnostní doktríny, letos francouzsko-německo-ruská koalice neváhala prostřednictvím všeho schopného zločince v Bagdádu jít na zteč proti realizaci americké bezpečnostní doktríny.

Válka v Iráku tedy přinesla vážné důvody k obavám o důslednost směřování Evropské unie k vlastní zahraniční a bezpečnostní politice. Nejen proto, že taková politika je iluzorní, neboť silné společné evropské zájmy, jak se opět ukázalo, neexistují a rovněž není vůle k vyšším vojenským výdajům ani ochota skutečně bojovat a umírat, ale také bohužel proto, že rozhodující mocnosti předvedly, jak dokáží s lehkým srdcem vyměnit atlantickou vazbu za náruč nevyzpytatelného ruského medvěda.