Tři poznámky k rozšíření Evropské unie

Výsledky posledního kodaňského summitu EU a dojednané podmínky vstupu jsou podstatnými parametry pro rozhodování o budoucnosti ČR. V záplavě různých komentářů k tomuto vývoji však byly opomenuty tři roviny celého procesu. Je to rovina historická, rovina ideologická a konečně otázka délky jednání o přistoupení a rovnosti práv a povinností nových členů. Dovolím si učinit komentář ke všem těmto problémům.

První poznámka se týká skutečnosti, že dodnes nejsme součástí Evropské unie. Málokdo si klade otázku, jak je možné, že dosud nejsme členem, a již vůbec nikdo nehledá viníka tohoto stavu. A zde je třeba jasně říci, že členy Evropské unie nejsme především díky Komunistické straně Československa, která naši zemi po druhé světové válce odvedla z hlavního proudu evropské politiky do komunistického tábora.

Odmítnutí Marshallova plánu, který stál na počátku obnovy evropských demokracií, a následný komunistický puč v roce 1948 přivedly naši zemi do izolace. Proto jsme se v padesátých letech nemohli účastnit diskusí a činů, které stály na počátku procesu evropské integrace. Tato fatální izolace naší republiky skončila až v roce 1989. Symbolem rozchodu s komunismem bylo heslo Občanského fóra „Zpátky do Evropy". Pokud se tedy nyní přeme o to, zda podmínky vstupu ČR do EU jsou dobré nebo nikoliv, musíme vzít v úvahu skutečnost, že z podstaty být dobré nemohou, protože vstupujeme do rozjetého vlaku, jehož směr a rychlost jsme nemohli dosud nijak ovlivnit. A za tuto jednoznačnou nevýhodu jsou odpovědní čeští komunisté.

Druhá poznámka se týká roviny ideologické, čímž mám na mysli především to, co nazývám evropskou mytologií. Tato mytologie se v poslední době začíná prosazovat i v české diskusi. Posledním příspěvkem v tomto směru byly výroky premiéra Špidly o tom, že „Evropa byla před zahájením evropského projektu odporným místem k životu". Samotnou esencí evropské mytologie je však tvrzení, že „evropská integrace je základem míru v Evropě". Toto tvrzení se objevuje v projevech mnoha politiků v celé Evropě a ten, kdo se odváží s ním polemizovat, je okamžitě označován za antievropana nebo nacionalistu.

Jsem přesvědčen o tom, že evropská myto­logie je naprosto falešná. Vychází totiž z premisy, že národní státy mají jakousi inherentní tendenci k válčení, kterou je nutné eli­minovat evropským zákonodárstvím. Není divu, že v první řadě zastánců této teorie stojí němečtí politikové, neboť tato teorie je zbavuje odpovědnosti za rozpoutání první a druhé světové války. Jejich argumentace je následující: Dokud neexistovala evropská integrace, nacionalismus logicky vedl k válkám. Toto vysvětlení je však zcela v rozporu s tím, jak se evropské dějiny skutečně odehrály. Nesouhlasím proto zásadně s Helmutem Kohlem, když říká, že Evropská unie je „otázkou války a míru". Toto tvrzení totiž de facto znamená, že pokud nebude evropská integrace dle německých představ, bude se opět válčit. To je nepřijatelné.

Mír v Evropě není podmíněn žádnou integrací, natož potom integrací evropskou. V Asii, v Americe, v Africe a v Austrálii žádná integrace není, ale mír tam je. Ano, jsou tam lokální konflikty, ale ty jsou i v Evropě, a to jak uvnitř Evropské unie, například v Severním Irsku nebo v Baskicku, tak na Balkáně - mimo Evropskou unii. Mír je zkrátka v Evropě i jinde na světě podmíněn jinými faktory, z nichž jako nejdůležitější vidím tyto: 1. rozvoj demokracie - demokratické státy mezi sebou neválčí a nejsou agresivní vůči jiným státům, 2. rozvoj volného obchodu - tam, kde se obchoduje, se zpravidla neválčí, 3. reál­né rozložení vojenských sil - skutečnou garancí míru v západní Evropě byla od roku 1945 až do roku 1989 přímá vojenská angažovanost USA chránící tento prostor proti komunistické agresi. Tyto skutečnosti ale evropská mytologie záměrně zamlčuje a tvrdí, že prosperita a mír v západní Evropě vznikly výlučně díky evropské integraci.

Konečně třetí poznámka se týká délky vyjednávání a podmínek vstupu České republiky do Evropské unie. Stručně řečeno zde jde o odpověď na dvě jednoduché otázky. První zní takto: „Proč trvalo od roku 1989 tak dlouho, než jsme dostali pozvánku ke vstupu do EU?" Druhá otázka se potom ptá: „Dostáváme stejné podmínky členství v EU, jako mají stávající členské státy?" Odpovědi na tyto otázky zasluhují delší rozbor. Připomeňme si, že od roku 1989 již uplynulo 13 let a že za toto dlouhé období padlo ze strany západoevropských politiků mnoho slibů, které nebyly splněny. V roce 1997 navštívil Prahu francouzský prezident Chirac a veřejně zde přislíbil, že v roce 2000 budou Česká republika, Polsko a Maďarsko členy Evropské unie. Mnozí včetně mne tomu tehdy nevěřili a ukázalo se, že my skeptici jsme měli pravdu. Dnes se píše rok 2003 a členy EU dosud nejsme.

Pravdu tak nakonec bude mít již zesnulý francouzský prezident Mitterrand, který v roce 1990 prorokoval, že přijetí bývalých komunistických zemí do Evropské unie bude trvat 15 až 20 let. Pokud vstoupíme v roce 2004, bude to přesně 15 let od pádu železné opony. Bulhaři a Rumuni budou muset ještě několik let počkat a Mitterrandova prorocká slova se nakonec nejspíše naplní.

My se ale musíme ptát, proč měl pravdu Mitterrand a nikoliv Chirac. Jsem přesvědčen o tom, že je to z důvodů ekonomických a politických, a to nikoliv na straně kandidátských zemí, ale na straně stávajících členů EU. Evropská unie se zkrátka rychleji rozšířit nechtěla. To nebyla naše chyba nebo naše špatné plnění „domácích úkolů", bylo to vědomé rozhodnutí politiků Evropské unie.

Samotné podmínky, za kterých se rozšíření má uskutečnit, jsou potom dalším důvodem ke skepsi. Na otázku, zda jsou práva a povinnosti nových členů stejná jako práva stávajících členů, totiž neexistuje žádná jiná pravdivá odpověď, než že samozřejmě nejsou a ještě dlouho nebudou. Rozšiřovací balíček Evropské unie je sestaven tak, aby noví členové získali ze stávajících evropských politik co nejméně a povinnosti vyplývající z acquis aby pokud možno převzali všechny. Evropská unie nikdy nebrala a nebere vážně na vědomí skutečnost, že středoevropské kandidátské země jsou zbídačené desetiletími komunismu. Noví členové jsou a ještě dlouho budou jasně nejchudší z celé rozšířené EU, ale i přes vzývaný princip solidarity dostávají na svůj rozvoj velmi málo. Je pozoruhodné, že si tohoto faktu všimla nejen světová, ale i česká média. Evropská unie pořizuje rozšíření velmi levně a stávající členové se ze svých privilegií nevzdávají ničeho. Pikantní je, že ze všech kandidátských zemí nakonec na osobu nejméně získá Česká republika.

Nejde ale pouze o celkové finanční vztahy. S politováním je třeba konstatovat, že se nepodařilo dojednat skutečně volný pohyb osob. Čeští občané tedy nebudou mít v této základní otázce stejná práva a povinnosti jako občané ze stávajících členských zemí. Liberalizace v této oblasti bude trvat řadu let a bude zcela záviset na dobré vůli především Německa a Rakouska. Rovněž v otázce volného pohybu kapitálu nedojde k úplné liberalizaci. Naše socialistická vláda zde omezila možnost volné dispozice se soukromým majetkem českých občanů v zájmu jejich domnělé ochrany. Naši majitelé nemovitostí tedy nebudou mít možnost okamžitě nabízet své nemovitosti, půdu a lesy ke koupi občanům Evropské unie. Zásadní dopad na všechny české občany budou mít daňové změny vynucené vstupem ČR do EU. Ty se budou týkat především daně z přidané hodnoty. Práh pro registraci k platbě DPH se oproti dnešnímu stavu sníží zhruba na polovinu, tj. na hodnotu 35 000 euro (až dosud to jsou 2 milióny Kč). Plátcem DPH se tak stane v podstatě každý malý živnostník s jednou trafikou nebo restaurací.

Ještě důležitější však bude přeřazení některých prací do tzv. základní sazby DPH. Toto vynucené opatření se bude týkat především stavebních prací, které budou muset být převedeny do sazby nejméně 15 %. Tříletá výjimka se bude týkat pouze těch stavebních prací, které souvisí s bytovou výstavbou. Po třech letech však i zde musí být sazba nejméně 15 %, protože takovou sazbu pro tyto práce požaduje Evropská unie. Naše základní sazba DPH je ale 22 %.

Na mou interpelaci, jakou výši sazby tedy vláda sněmovně navrhne, nedávno premiér Špidla odpověděl, že vláda navrhne sazbu základní, tj. 22 %. Všichni stavebníci, tedy občané, firmy, obce, kraje, stát atd., se proto musí připravit na skutečnost, že po vstupu do EU budou všechny nově budované chodníky, silnice, kanalizace, čističky odpadních vod, továrny, nákupní střediska, provozovny a další objekty nejméně o 17 % dražší. Po třech letech se to bude týkat i všech nově stavěných objektů k bydlení. Ti, kteří tvrdí, že nyní je ještě čas relativně levně pořídit nový dům, mají pravdu. Za pár let budeme na letošní ceny vzpomínat s nostalgií. Zároveň zde však musíme odlišit to, co přináší samotný vstup do EU - a z něj vyplývá pouze nutnost zvýšit sazbu DPH o 10 procent. Těch dalších 7 procent, které vláda hodlá přidat navíc, je jen a jen domácí socialistická politika.

Samostatnou kapitolou je potom otázka zemědělství, na které se zcela jasně ukázalo, jaké jsou skutečné poměry v Evropské unii a jak málo dosáhli naši vyjednavači. Evropská unie novým členům nabídla jiné podmínky, než jaké platí pro stávající členské země, a to podstatně horší. Naše vláda potom dojednala, že to, co našim zemědělcům nedá Brusel, jim můžeme částečně doplatit ze státního rozpočtu. Domnívám se, že to nepotřebuje žádný další komentář. Je zajímavé, že si mnoha těchto skutečností - snad s výjimkou zemědělství - dosud téměř nikdo nestačil všimnout. Každopádně je ale možné konstatovat, že za tyto katastrofální výsledky jednání o podmínkách vstupu ČR do EU je odpovědná Zemanova a Špidlova vláda.