Korida ve Španělském sále

Když se ve dvacátých letech minulého století T. G. Masaryk zamýšlel nad svými možnými nástupci, napadla ho i následující následnická kombinace: nejprve Švehla a až po něm Beneš. „Protože nezná jazyků, není společenským a pro representaci," pronesl pak o Švehlovi, „musil by mít dobrý poměr k Benešovi, který by obstarával representaci a cizinu. Trochu francouzštiny se naučí..." Chabý francouzštinář Švehla měl však trochu jiný názor. Jak řekl při jiné příležitosti, po Masarykovi „nějaký prezident akademie se vždy najde, stačí nám nějaká monstrance, aby byla ukazována lidu". Dnes vlastně platí to samé - snad jen namísto francouzštiny je třeba pilovat spíše angličtinu. Divná věc, že se kvůli nástupci Václava Havla dělají již přes rok takové cavyky...

Vždyť v českém ústavním systému plní prezident funkci převážně reprezentativní - silná a zároveň výlučná pozice T. G. Masaryka rozhodně nevyplývala z textu prvorepublikové ústavy - zatímco centrum výkonné moci (tedy skutečného „panování") přebývá ve Strakově akademii, sídle vlády. Zdejší vleklé, vášnivé spory na téma „kdo po Havlovi" by se proto daly lehce označit za svébytnou odrůdu fangličkářství, snad až nedůstojnou prvních stránek novin a hlavních vysílacích časů. Nicméně platí-li i v naší společnosti, že šaty dělají člověka, není se co divit, když místní lidé přikládají veskrze symbolické funkci význam téměř fundamentální či dokonce osudový.

Chudičkému arzenálu výkonné moci, jímž prezidenta „obdařila" česká ústava, by spíše odpovídala metoda výběru popsaná v „prognostickém" románu Gilberta Keithe Chestertona Napoleon z Notting Hillu. O způsobu ustavení lidového samovládce v Anglii někdy po roce 2000 se tam píše: „Proč se mořit se sčítáním a registrováním a hlasováním kdejakého Angličánka, když si můžeme vybrat jednoho jediného, který je stejně rozumný či nerozumný jako ostatní, a mít to s krku... Abychom se vyhnuli případným dědičným chorobám či podobným věcem, upustili jsme od dědičné monarchie. Anglický král se vybírá jako porotce: podle úředního seznamu... Mít dokonalý řád je nemožné; mít řád je nezbytné. Všechny dědičné monarchie jsou věcí náhody; a abecední monarchie jakbysmet."

Romanopiscův postoj k vlastní vizi je však vyjádřen ústy jedné z postav, posledního prezidenta Nikaraguy Juana del Fuega: „Kdybych byl tázán, chci-li v [popsaném vládním řádu] žít, zeptal bych se nejdříve, zbývá-li mi jako druhá možnost - být ropuchou ve škarpě." Ale nezapomínejme, že se mělo jednat o samovládu, kdežto v českém případě jde pouze o více méně formální hlavu státu. Na druhou stranu zas nelze zamlčet, že anglický úřední abecední tyran měl mít skoro stejnou náplň práce jako český prezident. Chestertonovými slovy: „Nepožadujeme od vládce nic víc, než aby nebyl zločinec a šílenec a aby uměl rychle prohlédnout několik peticí a podepsat několik provolání." Tedy přesně to, co lze žádat po Havlově následníku, jehož jméno by, v případě platnosti abecední „volby" popsané Chestertonem, mělo začínat na Ch. Třeba Chocholoušek by se mohl jmenovat...

Ale přece jen - určité způsoby, fangle a chocholy jsou asi nezbytné. Chesterton volal po jejich skutečném vzkříšení, tedy po naplnění formy obsahem; my zde v Čechách budeme muset být rádi, podaří-li se u některých forem dodržet alespoň zdání jejich existence. Ono totiž nelze zcela bez viny opakovaně plnit Španělský sál ke slavnostní volbě, jež zvenčí připomíná spíše korunovaci, a pak pouze metat taktické kozelce a nikoho nezvolit. Taková věc může mít vážné následky pro legitimitu jak politické elity, tak Španělského sálu.

S nepřímo volenými prezidenty však často vyvstává jedna velká potíž. Ústavy zemí s nepřímo vybíraným (a spíše) reprezentativním prezidentem dbají zpravidla na to, aby hlava státu nebyla zcela závislá na aktuální vládní moci, a k jejímu zvolení se tak požaduje výraznější mandát. Obyčejná nadpoloviční většina v dolní parlamentní komoře stačí přinejlepším jako poslední krok. Buď se žádá většina ústavní, nebo je prezident volen nějakým širším volitelským sborem - u nás oběma parlamentními komorami, v Německu zas Spolkovým shromážděním, jež je tvořeno poslanci Spolkového sněmu a zástupci jednotlivých zemských parlamentů.

Ke zvolení hlavy státu je tedy v některých případech nezbytná dohoda vlády s opozicí či alespoň s částí opozice. Sice ne vždy (například má-li vládní koalice převahu i v širším volitelském sboru), ale nezřídka ano. Pak také existují situace, kdy je kandidát takříkajíc nezpochybnitelný, jako tomu bylo u T. G. Masaryka či u Václava Havla. Od roku 1918, kdy země koruny české přestaly být monarchií, lze zaznamenat více méně jen dva případy, kdy byl demokratický výběr hlavy státu nejasný, hašteřivý, ba, proč to nepřiznat, kupecký až čachrářský. Prvním je volba Edvarda Beneše v roce 1935, kterou dlouho komplikoval i rozkol v agrární straně, opoře tehdejších vlád, druhý se nám právě odehrává přímo před očima.

Důstojnějšímu hledání nové hlavy českého státu dnes především brání nejen přítomná, ale zejména výhledová nestabilita politické (stranické) scény. Vládní koalice, jíž by dohoda s několika nezávislými senátory stačila k prosazení vlastního kandidáta, je křehká a vratká. Dominantní vládní stranu sužuje frakcionářství a nevyjasněný vztah ke komunistům; Unie svobody je od začátku jakoby jednou nohou z vlády venku. Za této situace se obtížně vybírá důstojná reprezentativní figura, neboť chybí stabilnější či širší politicko-mocenská konstelace, jež by ji zrodila, anebo alespoň, dnešním jazykem řečeno, vygenerovala. Například pokud by se po parlamentních volbách zopakovala opoziční smlouva v opačném gardu, usedl by na Hradčanech asi Miloš Zeman. A pokud by současné vládní strany považovaly své spojenectví za pevné a dlouhodobé, k čemuž by asi potřebovaly též výraznější převahu ve sněmovně, mohl by v čele státu stanout třeba Petr Pithart jako kompenzace menšímu koaličnímu partnerovi za to, že lidovci nepožadovali ve vládě šest křesel, ale jenom čtyři. Uvedené „obchody" by nebyly něčím nemorálním ani nenormálním - například druhý vzorec (kompenzace menšímu koaličnímu partnerovi) se v Maďarsku, kde prezidenta volí též parlament, pomalu stává běžnou praxí.

Ale Pithart byl 15. ledna pouze menším zlem v očích Vladimíra Špidly a jeho - jak se ukázalo - nad vlastní poměry rozmáchnutého stranického křídla. Václav Klaus, jemuž zákulisní hrátky rozštěpené sociální demokracie nadělily utěšenou porcičku nevlastních hlasů, takže se při své labutí písni stal dokonce hlavní hvězdou odpoledne a večera, však kvůli své faktické neprůchodnosti snad ani nemohl být tou horší polovičkou zla. Ta se v té době skrývala kdesi na Vysočině; a byť Vladimíru Špidlovi už nejméně půl roku splývá se Saddámem Husajnem, ostatní vědí, že se jmenuje Miloš Zeman. Sobotní ÚV (přesněji ÚVV) ČSSD hodně napoví o jeho možném příštím osudu. Čtenáři - na rozdíl od uzávěrkou škrceného autora - dávno vědí, jak jednání ÚV dopadlo, jakož i celou řadu jiných důležitých skutečností. Zdá se však, že jedno je jisté již teď: bez stabilního politického prostředí se nepřímo volený prezident vybírá dosti obtížně. Což někteří použijí jako argument pro přímou volbu, jiní k volání po bytelnějším přeskupení sil. Ale k bytelnosti vede cesta pouze dvěma směry - na konci jedné čeká ODS, na konci druhé komunisté. Nový prezident tak může symbolizovat nejen stát, ale představovat též významný posun vnitropolitického uspořádání. Každopádně pak platí, že nepřímá volba prezidenta má být ceremoniálem, který pouze stvrdí předchozí dohodu, nikoliv arénou, kde se cosi zkouší a případně ujednává ad hoc podle toho, co chaos dá.