Modrá je dobrá

Modrá volební vlna nedávno zaplavila krajská zastupitelstva i bývalou konírnu pražského Valdštejnského paláce, kde sídlí Senát. Nabízí se otázka: nešlo podobnou vlnu vyvolat už v létě 2002 před volbami do Poslanecké sněmovny?

Základní strategií politické levice je, že se primárně zaměřuje na rozdělování a přerozdělování společenského bohatství. Naopak hlavním zájmem liberální pravice je vytvářet prostředí, kde by takové bohatství vůbec šlo vytvořit. Z tohoto paradigmatu se zpětně odvíjejí prostředky politických a volebních kampaní. Levice může rozdávat, což je jasné a srozumitelné poselství. Vzhledem k tomu, že výzvy na vyrovnaný rozpočet a zdravé finance neosloví tak široký okruh lidí, zůstává liberální pravici kromě vysvětlování už jen jeden způsob, jak se vyrovnat s levicovým přerozdělovacím lákadlem. Tím nástrojem je strašení voličů.

Zaseknutí v oposmlouvě

Vedení ODS se na jaře 2002 nešťastně zaseklo v opoziční smlouvě, a tak před volbami dokonale přišlo o "strašící potenciál". ČSSD naopak předvedla několik manévrů, díky nimž se jakoby znovuzrodila. Premiér Miloš Zeman provedl rekonstrukci své vlády a přivedl do ní nové tváře, které se okamžitě objevily na předních místech v žebříčcích oblíbenosti (Tvrdík, Rusnok). Od televizní krize v prosinci 2000 se také nové Špidlovo stranické vedení začalo formálně distancovat od opoziční smlouvy a navazovat praktická politická spojenectví s jejími kritiky z řad politických (Čtyřkoalice) i společenských skupin (mediálně-kulturní fronta). Na jaře 2002 pak opoziční smlouvu s ODS rituálně vypovědělo, čímž z pozice hlavního konzumenta přešlo na platformu faktického kritika. ODS namísto toho tvrdila, že jde o falešné gesto - tím krok ČSSD skutečně byl, ale byl také mediálně mimořádně účinný. Sociální demokracie i díky němu získala étos ofenzivní "strany budoucnosti", strany "světla a pokroku", zatímco na ODS zbyl opačný gard "strany minulosti", která se nedívá vpřed a zalíbilo se jí "v dobytých pozicích". Politika se odehrává také v těchto emocionálních symbolech.

Společenská situace

Vedle jevově mediální stránky měl na volební výsledek vliv i stupeň tehdejšího vnímání politických problémů. Když bylo na podzim 1999 hodnocení Zemanovy vlády na historicky nejnižším stupni, rozhodla se ODS, která existenci této vlády tolerovala, vyvolat sérii politických jednání. V lednu 2000 potom došlo k podepsání tzv. tolerančního patentu, kde se ČSSD zavázala k výrazným programovým ústupkům. Mezi nejvýznamnější patřil slib nezvyšovat složenou daňovou kvótu a naopak snižovat deficit státního rozpočtu, který měl být na rok 2003 připraven jako vyrovnaný. Tímto patentem sice vedení ODS drželo jednou rukou vládu pod krkem, současně ale utlumilo obavy lidí ze zvyšování daní a zadlužování veřejných financí. "Nic se nemůže stát, náš sociální status je pevný a zajištěný" - taková nálada se rozšířila mezi voliči ze středních vrstev. Svou státotvorností si tak ODS z rukou vyrazila hlavní trumfy možné předvolební kampaně. Vedení ODS si tak - slovy Marxe - vyrobilo svého vlastního hrobaře, kterému - slovy Lenina - prodalo vlastnoručně vyrobenou oprátku, na níž se ve volbách 2002 zhouplo.

Společenská situace na podzim 2004 byla úplně jiná. Expremiér Vladimír Špidla hned po nástupu k moci zapomněl na toleranční patent, prudce dupl na plyn zvyšování deficitu státního rozpočtu a dvakrát po sobě způsobil více než stomiliardový schodek. Současně se už dva měsíce po volbách rozhodl využít povodňové situace a zvýšit daňovou zátěž, což se mu podařilo až o rok později. Zároveň na ekonomický život začaly dopadat zákony, které prosadil během čtyř let ve funkci ministra práce a sociálních věcí. Ty měly zpětně vliv na zvýšení nezaměstnanosti. Když jeho nástupce Stanislav Gross doplnil politiku nové vlády o represe a kriminalizaci, došlo k totálnímu znejistění středních vrstev, které se zároveň začaly obávat o svou pozici. Ve chvíli, kdy si uvědomily, že budoucnost už není, co bývala, dala se do pohybu modrá vlna.

Průzkum

V minulé čísle Revue Politika jsem se v článku "Kdo vyhrál krajské volby" zabýval výsledky krajských voleb. Vzhledem k tomu, že tentokrát šlo o dvojí volby nesené jednou modrou vlnou, dodejme k volbám senátním jen několik poznámek. Z povolebního průzkumu firmy SC&C z 18. listopadu 2004 pro volebního vítěze vyplynulo několik zajímavých zjištění:

a) ODS má v současnosti dominantní postavení v kategoriích "spíše napravo" (62 procenta těch, kdo se na pětibodové škále politické orientace označují za "spíše pravicově orientované", tvoří voliči ODS do Poslanecké sněmovny) a "pravice" (75 procent tvoří voliči ODS).
b) Nejsilnější zázemí má ODS v současné době v obcích o velikosti 20-50 tisíc obyvatel.
c) Pokud jde o ekonomické postavení respondentů, největší voličskou oporu má ODS v příjmových kategoriích 12-18 tisíc korun a nad 24 tisíc korun měsíčně.
d) ODS by v současnosti volila téměř polovina všech vysokoškoláků (48 procent).
e) Nadstandardní postavení má ODS také mezi voliči s maturitou (37,3 procenta z nich by volila ODS).
f) Nejslabší postavení má ODS v současné době ve věkové kategorii nad šedesát let.

Co z toho vyplývá? ODS poprvé od roku 1992 silně oslovila i lavírující nesocialistické vrstvy nalevo od ní, což se ještě v červnu 2004 během voleb do Evropského parlamentu nezdařilo. Ve své kritice politické praxe ČSSD má podporu nejvzdělanějších vrstev společnosti. Současně už není jen stranou velkoměst, kde se pozitivní polistopadové efekty projevily nejdříve, ale pevně zakořenila i na maloměstech.

Desatero

Páté volby do horní komory českého parlamentu nám dávají možnost zobecnit některé trendy senátní volební soutěže.

1) Když jde kandidát ODS do druhého kola senátních voleb proti kandidátovi středu nebo pravice, má šanci uspět, pokud měl v prvním kole alespoň o dvanáct procentních bodů více než jeho soupeř.
2) Kandidáti demokratických stran mají šanci zvítězit proti kandidátovi z KSČM při jakémkoli výsledku v prvním kole voleb.
3) Kandidáty ODS má ve venkovských obvodech šanci porazit pouze silně regionálně založený politik nebo místně známá osobnost. Ve velkoměstech potom mediální tvář.
4) Pokud se kandidát KSČM nedostane do druhého kola, není tato strana schopna zmobilizovat své voliče, aby šli volit jiného kandidáta. Okresní organizace KSČM jsou schopny účinně oslovit maximálně svou místní členskou základnu.
5) Pokud se ČSSD před druhým kolem voleb opřela o spojenectví s KSČM, přišla ve většině případů o větší procento voličů středu.
6) Úspěch nezávislých kandidátů je silně závislý na společenské atmosféře. Čím má centrální politický střet mírnější podobu, tím je jejich šance vyšší. Pokud je politická situace ve státě polarizovaná, kopírují voličské preference velkou politiku.
7) Při volbách do amerického Senátu platí, že jednou zvolený senátor má více než osmdesátiprocentní šanci na další zvolení. V České republice efekt senátní autority funguje v omezené míře. Obecně platí, že předchozí fungování v Senátu má na znovuzvolení spíše mírně záporný vliv.
8) Ve velkých městech nad osmdesát tisíc obyvatel je znovuzvolení věcí celkové mediální a jiné pověsti. Ve venkovských obvodech je důsledkem spíše "advokátských" a "ombudsmanských" služeb pro dané místo, tedy aktivit, které přímo nesouvisejí s výkonem senátorské funkce.
9) Hlasování pro senátní kandidáty plní často opoziční roli vůči centrální vládě. Větší šanci má proto představitel demokratické opozice.
10) Volební účast kolem třiceti procent proto nahrává spíše stranám středu a pravice.