Barrosovo vítězství na druhý pokus a evropské pokrytectví

Nové Komisi José Barrosa jako by se na paty lepila smůla. Činnost mohla zahájit až téměř o měsíc později a až na druhý pokus. Ještě předtím odhalila zpráva skupiny vedené Wimem Kokem, že Lisabonská agenda, jejíž cíle povýšil Barroso na stěžejní úkoly svého týmu, je pravděpodobně nerealizovatelná. Předseda Barroso byl na počátku odhodlán vytvořit Komisi, jejíž hlas by byl v rámci každodenní činnosti Unie nepřeslechnutelný. Tyto ambice se mu ovšem vrátily v poněkud ironické podobě, když se procedura schvalování Komise Evropským parlamentem, dosud považovaná za rutinní záležitost, proměnila v jakési personální hony na čarodějnice, které odkryly především vysokou míru pokrytectví evropské politiky.

Typickou ukázkou mohou být osudy dvou nominovaných komisařů, italského profesora politologie Rocca Butti­glioneho, nominovaného do funkce komisaře pro justici a vnitro, a někdejšího člena maďarské dělnické strany Lászlo Kovácse, původně přiděleného na místo komisaře pro energetiku a později k portfoliu politiky daňové. Buttiglione se při slyšeních, kterým byli komisaři v jednotlivých výborech Evropského parlamentu podrobeni, provinil pouze upřímností. Šlo přitom o jeho ryze privátní názory na homosexualitu a postavení žen ve společnosti, které však (jak opakovaně zdůraznil) nechtěl promítat do politiky svého portfolia. Kovácsovi byla vytýkána odborná nedostatečnost, komunistická minulost a morální nezpůsobilost. (V roce 1968 totiž mj. schvaloval invazi „spřátelených" armád do Československa).

Rocco Buttiglione mohl na výtky evropských socialistů a liberálů, kteří spojenými silami hrozili zablokovat přijetí Komise, zareagovat pružně a proti své přirozenosti v zájmu získání komisařského postu. Anebo mohl coby věřící člověk vzít za svá slova Bible o tom, že řečí člověka má býti ano-ne. Rozhodl se pro druhou možnost. V duchu první varianty se naopak nesla „elastická" výmluva komisaře Kovácse, kterého se na působení v řadách maďarských komunistů ptali poslanci evropské pravice. Odpověděl, stručně řečeno, že v dobách vlády komunismu bylo přece ve východní Evropě všechno jinak a každý tehdy mluvil jaksi proti své přirozenosti.

Podstatné je, jakým způsobem se představitelé evropských institucí s touto neobvyklou situací vyrovnali. Poslanci evropské levice se nerozpakovali vyčítat Buttiglionemu jeho osobní přesvědčení ani to, že se přikláněl v oblasti imigrační politiky k variantě, podle níž by bylo možné přistěhovalecké vlny do EU usměrňovat pomocí záchytných táborů mimo území Unie. Činili tak tváří v tvář skutečnosti, že je již několik týdnů na světě plán spolupráce EU, pěti severoafrických zemí a UNHCR na budování záchytných táborů právě na afrických územích. Nepochází přitom z pera Rocca Buttiglioneho, ale Komise bývalé, a má podporu řady členských států včetně předsedajícího Nizozemí či Německa. Evropští socialisté tak flagrantně porušili počáteční dohodu mezi frakcemi v EP a zahájili lavinu osobních útoků, která neměla s odbornou způsobilostí komisařů, kritériem považovaným dosud při schvalování Komise za rozhodující, nic společného. Výsledkem bylo, že vzdělaný, nota bene morálně bezúhonný člověk, jakým Rocco Buttiglione bezesporu je, musel z kola ven. Naproti tomu Lászlo Kovács, který napoprvé neprošel pro odbornou nezpůsobilost, v Komisi zůstává.

Proč se v případě Kovácsově nerozhodla evropská pravice, reprezentovaná většinově frakcí EPP-ED, hájit morální čistotu nové Komise? Někteří pravicoví poslanci z postkomunistických zemí včetně ČR sice protestovali proti tomu, aby se 15 let po pádu berlínské zdi stal evropským komisařem člověk s politickou minulostí Maďara Kovácse, většina v EPP-ED (včetně jejího vedení) se však nerozpakovala odkázat tyto poslance do patřičných míst. Další odmítnutí Barrosovy Komise by prý vedlo k pádu samotného předsedy, který uhájil na komisařských postech tolik liberálně orientovaných osobností, že je povinností té „rozumější" části EP ustoupit. Jako jediná evropská frakce, která ve svém programu zmiňuje obhajobu křesťanských hodnot, EPP-ED zároveň hodila v Buttiglioneho osobě přes palubu politika, který chtěl na evropské úrovni oživit debatu o významu křesťanství pro současnost.

18. listopadu tedy Evropský parlament konečně poskytl Komisi bez Buttiglioneho (ale s Kovácsem) hlasováním důvěru a většinou 449 hlasů ji „očistil". Na tomto faktu zřejmě již nic nezmění výrok europoslance Nigela Farage, zvoleného za britskou Independence Party, který poznamenal, že rozumný člověk by této Komisi nevěnoval ani tolik důvěry, aby od ní odkoupil staré ojeté auto. Nezmění na něm nic ani to, že několik dní po hlasování vyšlo najevo, že jeden z komisařů, Jacques Barrot, byl kdysi v rodné Francii odsouzen v korupčním skandálu. Vůdce evropské vlády Barroso se za Barrotta postavil - je to přece jen dávno, téměř tak dávno jako politické poklesky páně Kovácsovy. EU se dnes musí zřejmě dívat především do budoucnosti a soudit názory komisařů z tohoto hlediska. To, jak mysleli dříve, již přece ve sjednocené Evropě nikoho nezajímá.

Barrosova „Lisabonská Komise", která se měla pomocí liberálně smýšlejících osobností na klíčových postech pokusit zachránit potápějící se loď evropského sociálního státu a pozici EU v globální ekonomické konkurenci, nezačala nejšťastněji. Průběh schvalovacího procesu navíc odhalil, jak vratká je politika institucí EU v situaci, kdy ambiciózní návrh euroústavy sice ještě neplatí, ale už začíná bourat staré mantinely a zvyklosti. Evropské instituce nyní díky euroústavě rozpřahují ruce po něčem, co není právně kodifikováno, a nové role naplňují pouze tam a v tom smyslu, kde se jim to hodí. V důsledku toho se pak stěžejním pravidlem zřejmě stává lidová norma „co je dovoleno jednomu, není dovoleno jinému". Kauza Barrosovy Komise však odhalila i to, že evropská politika, která měla převést postkomunistické země kamsi na druhý, „civilizovanější" břeh, také zná své „dvojí metry", tlusté čáry za minulostí, názory tolerované a perzekvované. Takové zjištění ovšem není 15 let po listopadu 1989 právě nejpříjemnější.