Madridské atentáty a evropská bezpečnost

Atentáty, které provedli příslušníci sítě Al-Kajda dne 11. března 2004 v Madridu, představovaly co do počtu obětí doposud nejzávažnější úder islámského terorismu na území členských států Evropské unie. Jedno ze specifik útoku spočívalo i v kalkulu pachatelů ovlivnit výsledek voleb ve Španělsku, čehož se jim podařilo dosáhnout. Po atentátech byla znovu diskutována různá protiteroristická opatření v rámci bezpečnostní politiky EU, avšak efektivita řady z nich je sporná a není jasné, zda se antiteroristických nálad někteří europeisté nesnaží skrytě využít k realizaci vlastních představ v jiných oblastech, než jakou je boj proti terorismu. Nástup socialistické vlády ve Španělsku navíc může mít zásadní dopad i na další vývoj evropské integrace včetně přijetí Ústavy EU.

Charakteristika madridských atentátů

Madridské atentáty byly provedeny proti civilnímu obyvatelstvu, přičemž bylo využito vysoké koncentrace osob v osobních vlacích v ranní špičce. Deset bomb explodovalo ve čtyřech vlacích ve třech stanicích (Atocha, El Pozo, Santa Eugenia), další tři bomby neexplodovaly. Cílem atentátníků bylo mj. usmrcení co největšího počtu civilistů. Celkový počet mrtvých je v době psaní tohoto textu 191 (což je nejvyšší číslo v dějinách poválečného terorismu na evropském území), ošetřeno bylo kolem 1 500 zraněných. Smrt obětí však neměla být samoúčelná. Teroristé počítali se zájmem médií i s následným výrazným zastrašením španělské a evropské veřejnosti. Prostřednictvím šířené hrůzy mají být vlády evropských států donuceny k určitému jednání (především k odmítání podpory americkým aktivitám v Iráku).

Přes vysoký počet mrtvých je v madridském případě obtížné hovořit o tzv. terorismu zbraní hromadného účinku, což je kategorie, která je hojně diskutována po 11. září 2001. Tento typ terorismu spočívá v dosažení následků srovnatelných s působením zbraní hromadného ničení, avšak pouze konvenčními zbraněmi či věcmi využitými ve formě zbraní. Teroristé v Madridu využili několika náloží s konvenční trhavinou. V dějinách terorismu bylo poměrně průkopnické jejich odpálení pomocí mobilních telefonů (podle některých informací byly navíc útoky z hlediska pachatelů ne zcela vydařené, protože bomby měly vybuchnout při průjezdu vlaků v tunelech, což se kvůli nedodržení jízdního řádu nestalo).

Atentáty lze z hlediska místa spáchání zařadit do kategorie tzv. železničního terorismu, který se může projevovat jak odpálením náloží ve vlacích, tak i poškozováním kolejí a ukládáním náloží na koleje s cílem vykolejit vlak (což byl případ dalšího plánovaného útoku madridské buňky Al-Kajdy na trať Sevilla-Madrid, kdy byla nálož 3. dubna 2004 včas odhalena; v této souvislosti lze zmínit i případ českého železničního atentátníka Vladimíra Štěpánka, který byl odhalen na konci roku 2003, i soudobé francouzské vyděračské skupiny ATZ), bombovými útoky v nádražních budovách (což byl případ atentátů italských neofašistů ze skupiny Nuclei Armati Rivoluzionari v Boloni v roce 1980, které si vyžádaly život 81 obětí) či obsazením vlaků s cílem získání rukojmí (tuto taktiku používali jihomolučtí teroristé v Nizozemí ve druhé polovině sedmdesátých let).

Z hlediska rozdělení terorismu na domácí a mezinárodní se na madridském případě ukazuje určitá překonanost této typologie, alespoň v případě soudobého islámského terorismu. Na jednu stranu spáchaly atentáty příslušníci muslimské komunity usazené již delší dobu na španělském území (především Maročanů), na straně druhé jsou odůvodnění atentátů i cíle teroristů směřovány do oblasti mezinárodní politiky (především prostřednictvím tlaku na změnu proamerické orientace španělské vlády) a někteří z atentátníků se v posledních letech přesunovali po různých západních i islámských zemích. Útoky v Madridu již patří mezi alespoň zčásti objasněné, protože podle dosavadních zpráv se španělským bezpečnostním složkám podařilo zatknout anebo jinak zneškodnit většinu hlavních strůjců atentátů (vůdce buňky Sarhan bin Abdal Madžíd Fachit spáchal spolu s pěti komplici sebevraždu při zatýkání 4. dubna 2004, když v obleženém bytě odpálili nálože). Neznamená to však, že by pro Španělsko i pro svět pominulo nebezpečí islámského terorismu.

Nová podoba Al-Kajdy

Útoky a následné vyšetřování částečně odhalily současné zákulisí Al-Kajdy a její strategii a taktiku. Přestože v západních zemích stále často přetrvává představa o určité rigorózně organizované a řízené organizaci pod vedením Usámy bin Ládina, skutečnost je komplikovanější. V případě Al-Kajdy se už možná nejedná ani o síť pevně určených spících buněk určených k oživení v případě konkrétních požadavků z centra, nýbrž spíše se prostřednictvím islamistické propagandy, která je rozsáhle a agresivně šířena v islámských zemích a v muslimských komunitách v západních státech (centrem společenského života jsou mešity, různá islámská sdružení, kulturní zařízení apod.) vychovávají lidé tak, aby byli ochotní k teroristickým akcím, které mohou sami naplánovat a realizovat pod vedením lokálních militantních vůdců. Od podpůrných celosvětových islamistických nadací se jim může dostat pouze finanční a snad i logistické podpory.

Jméno Al-Kajda přitom působí spíše jako psychologická hrozba, protože se jeví jako pravděpodobné, že v podobě klasické teroristické organizace v podstatě nikdy neexistovala (někdy je však takto prezentována, což může souviset mj. s tím, že bezpečnostní složky západních zemí, především USA, chtějí mít jasněji definovaného nepřítele, než je "islámský terorismus"). Jedná se spíše o specifickou strukturu ve světě roztroušených mudžáhedinů a lidí spolupracujících s různými regionálními teroristickými organizacemi (např. Islámským džihádem, Ozbrojenými islámskými skupinami, Hizballáhem, Hamasem, skupinou Abu Sayyaf apod.), zaštítěnou autoritou a (přinejmenším zpočátku) financemi Usámy bin Ládina.

Militantní muslimové v celém světě jsou si vědomi étosu strachu, který název Al-Kajda po 11. září 2001 vyvolává, a proto se snaží tento efekt přiživovat. Přestože mohou mít na původní Al-Kajdu pouze velmi volné vazby, snaží se prezentovat jako její součást. Al-Kajda tak v realitě nabývá podobu vhodného symbolu, k němuž se ochotně hlásí militantní islamistická hnutí. V tomto směru je signifikantní, že k atentátům v Madridu se nejprve přihlásila skupina Brigády Abú Hafse al-Masrího (jméno jednoho ze zabitých předáků Al-Kajdy, někdy jsou tyto brigády chápány jako její vojenské křídlo) a poté ústy údajného mluvčího jménem Abu Dujana al-Afgháni organizace Al-Kajda v Evropě.

Strategie soudobých islamistických teroristů

Načasování atentátů bylo provedeno tak, aby vyvolalo dojem návaznosti na akce islamistů proti WTC a Pentagonu 11. září 2001. Madridský útok přišel přesně dva a půl roku po napadení USA. Byl však provázen konkrétněji definovanými cíli pachatelů, kteří chtěli potrestat Španělsko za jeho podporu USA ve válce s Irákem. Provedení atentátu krátce před volbami mělo s vysokou pravděpodobností poškodit v očích veřejnosti (která z větší části nebyla španělskému proamerickému angažmá nakloněna) pravicovou vládu premiéra Aznara a umožnit vzestup silám, které by transatlantické spojenectví oslabily.

K celkovému (a z hlediska teroristů úspěšnému) dopadu přispěla i nejasná situace těsně po atentátech, kdy určité indicie nasvědčovaly možnému pachatelství baskické separatistické organizace ETA (objevily se dokonce i úvahy o spolupráci ETA s Al-Kajdou, přiživované i údajným výcvikem mladých členů ETA v Iráku). Španělské bezpečnostní složky musely sledovat více stop. Vládní politici některými ne zcela šťastnými výroky pro média vyvolali dojem nedostatečného informování veřejnosti s cílem nespojovat útoky se španělským působením v Iráku a volební výsledek následně znamenal vítězství socialistů.

Propracovaná strategie militantních islamistů využívá protiválečných nálad evropské veřejnosti a směřuje k dalšímu oslabení euro-amerického spojenectví. Na rozdíl od útoků z 11. září 2001 je patrná snaha přihlásit se k atentátům, alespoň částečně je odůvodnit a nastínit zaměření další činnosti. Al-Kajda v Evropě ve stanovisku k atentátům mj. konstatovala, že jsou odpovědí na kolaboraci s Bushem a jeho spojenci a odpovědí na zločiny v Iráku a Afghánistánu. Pokud nebude zastaveno údajné bezpráví, poteče podle Al-Kajdy "více a více krve" a "tyto útoky se jeví jako zanedbatelné v porovnání s tím, co může způsobit to, co vy nazýváte terorismem". V prohlášení Brigád Abú Hafse al-Masrího byla mj. zmíněna příprava operace "Vítr černé smrti", která má být namířena proti Americe.

Aktuálně je nejvýznamnějším cílem islamistů vyhnání USA a jejich spojenců z Iráku, potažmo i z Afghánistánu, což by přineslo jednak značný psychologický efekt a povzbuzení pro další boj a jednak i možnost nastolit v těchto zemích islamistické režimy a zřídit výcvikové tábory. Na jednu stranu islamisté usilují o přímé ničení živé síly protivníka na iráckém a afghánském území, na straně druhé se zastrašováním pomocí atentátů snaží ve svůj prospěch manipulovat veřejné mínění a tím i politickou scénu v západních zemích. Navazujícím cílem je vyvolat nechuť k jakékoliv angažovanosti Západu na Blízkém východě, což by mohlo oslabit podporu Izraele. V tomto směru je nebezpečná i plánovaná strategie masivních útoků Al-Kajdy na židovské osoby (turisty i starousedlíky) a objekty v Evropě a v USA, která má vyvolat protižidovské nálady (ve smyslu názoru, že "Židé sem přitahují terorismus"). Signifikantní je v tomto směru plánovaný útok palestinských a syrských extremistů na Muzeum holocaustu v Budapešti v dubnu 2004 (podle dosavadních informací však neměl nic společného s Al-Kajdou).

Odpověď Evropské unie na madridské atentáty

Islamistické útoky na evropské půdě představují nový impulz k zintenzivnění protiteroristické politiky Evropské unie. Ukazuje se však, že působení EU proti terorismu je problematické. V situaci, kdy hlavními nástroji boje proti terorismu jsou zpravodajské informace a vojenské operace v zemích, kde mají teroristé své zázemí a výcvikové tábory, jsou možnosti EU omezené. Ochotu EU vojensky se angažovat v Afghánistánu či Iráku, případně v dalších islámských státech, madridské útoky neposílily, ba právě naopak. Z hlediska zpravodajství se opětovně rozpoutaly debaty o vytvoření evropské zpravodajské služby (European Intelligence Agency), nicméně k jejímu vybudování se nepřistoupilo; efektivita takovéto služby ve srovnání s národními zpravodajskými službami by byla hodně nízká.

Jako potřebná se ukazuje okamžitá výměna informací, kde však je nejdůležitějším prvkem ochota státu citlivé informace pustit (v případě jejich zneužití by mohly být snadno odhaleni i informátoři). Rámec pro zpravodajskou výměnu již v EU anebo v méně formální policejní skupině pro spolupráci existuje, naplnění v případě angažmá všech států EU je však problematické. Návrh na užší spolupráci zpravodajských služeb pěti velkých zemí EU (Francie, Německa, Velké Británie, Itálie a Španělska) se jeví jako realizovatelnější a efektivnější. Boji proti terorismu by příliš neprospěla ani jednotná Evropská pohraniční stráž (úvahy o jejím zřízení se objevily již dříve, znovu byly neúspěšně debatovány po Madridu). Běžné úkoly ochrany hranic mohou efektivněji plnit národní pohraniční jednotky, na náročnější operace nemá EU kapacity. Je ostatně signifikantní, že ochranu námořní dopravy v Gibraltarském průlivu a ve východním Středomoří (tedy i španělských vod) provádí NATO, nikoliv EU.

Výsledky politiky EU po madridských atentátech spíše vyvolávají otázku po smysluplnosti. Nejviditelnějším aktem se stalo vytvoření funkce protiteroristického koordinátora při Radě ministrů EU, jímž se stal nizozemský politik Gijs de Vries. Nový úřad však může budit dojem zbytečné a neefektivní byrokratické instituce, protože jeho kompetence spočívají v podstatě pouze v koordinaci spolupráce členských zemí a evropských orgánů.

S jistou rezervou lze nahlížet i na snahu o urychlené schválení evropského zatykače ve všech členských zemích. Přestože je odůvodňované nutností pomadridského boje proti terorismu, může být u některých představitelů motivováno i jinými cíli než eliminací militantního islamismu. Evropský zatykač se totiž vztahuje na značné množství trestných činů (včetně např. ekologické kriminality, počítačové kriminality, rasismu a xenofobie apod.) a není vyloučeno, že množství europeistů v něm vidí šanci na přenesení oblíbeného boje proti "zlým domácím zločincům" (korupčníkům, keťasům, škůdcům životního prostředí) na evropskou úroveň pod záminkou zostření boje proti terorismu. Vzájemné vydávání teroristů je přitom možné i v současnosti a mezi spřátelenými zeměmi nepředstavuje velkou komplikaci.

Obecně lze konstatovat, že tváří v tvář hrozbě terorismu se ukazuje problematičnost budování bezpečnostní politiky EU. Efektivita této politiky nespočívá pouze na frázích z eurofederalistických pamfletů, ale na schopnosti nabídnout řešení problémů. A v tomto směru je stále nejúčinnější politika národních vlád a osvědčená mezivládní spolupráce v rámci NATO. Výměna zpravodajských informací by měla být především záležitostí vzájemné solidarity evropských zemí a nikoliv výsledkem přání bruselských koordinátorů. Přesun kompetencí na EU v bezpečnostní oblasti by navíc měl být sledován se značnou ostražitostí, aby nebyl zneužit pro jiné účely, než jaké jsou primárně uváděny.