Kosatík a Peroutka podruhé

Pavel Kosatík, Ferdinand Peroutka, život v novinách (1895-1938), Paseka 2003, 320 s.

Pavel Kosatík zaujal již knihou Ferdinand Peroutka: Pozdější život 1938-1978 (Paseka 2001). V novější knize Ferdinand Peroutka, život v novinách doplnil a okomentoval obraz Peroutkova osobního a tvůrčího vývoje od roku 1895 do podzimu 1938. Ačkoliv Kosatíkovým cílem byl čtivý, inteligentní příběh, nikoliv studie o novinářském a politickém působení Ferdinanda Peroutky, už názvy kapitol ozřejmují, že mu nešlo jen o popis dění v časové následnosti. S úspěchem analyzoval Peroutkovy zážitky a postoje jako momenty charakteristické pro dobové problémy české společnosti. Peroutkova biografie je tedy popisem jistého konkrétního typu češství vyrůstajícího z pražské, ale vlastně i národnostně smíšené středoevropské společnosti. „Největší český novinář 20. století byl po prapředcích Čechem jen z jedné čtvrtiny, z poloviny to byl Němec a v poslední čtvrtině měl namíchanou polskou krev." (12) Ostatně pro své angažmá v Tribuně byl Peroutka někdy považován za Žida.

Není pochyb, že Peroutka byl a chtěl být Čechem. Snad by jeho původ plně nevyhovoval těm, kdo by ještě dbali na biologické mystérium „české krve". Dnes je takových neznatelné množství. Avšak mezi oběma světovými válkami poměrně dost Čechů akceptovalo představy o specificky národních biologických kvalitách. Důležitější však bylo, že Peroutka se narodil a dospěl do historické chvíle, kdy se češství kulturně i politicky jevilo jako perspektivní představa schopná konkurovat jiným národním projektům. Sám pak liberální češství, nevšímavé k biologickým parametrům a vyrůstající spíše z osvícenské víry v přeškolitelnost vědomí člověka, ztělesňoval velmi účinně.

Literární talent, po němž byla v mediálně rozvinutém pražském prostředí poptávka, umožnil Peroutkovi poměrně hladké vplynutí do novinářské profese. Od průměrného dobového žurnalisty jej odlišila orientace na kulturní hodnoty: obdiv k dílu a osobě mladého F. X. Šaldy, zájem o výtvarné umění, tvůrčí vztah ke krásné literatuře a později soustavný interes o psychologii. Věda o lidské psychice sehrála v Peroutkově osobním světě roli jindy a jinde vyhrazenou spíše filozofii. Zajímavá je Peroutkova výrazná recepce díla A. P. Čechova, mladistvé uhranutí čechovovskou deziluzí.

Z Kosatíkovy knihy vyplývá, že pro mladého Peroutku byla určujícím prožitkem doba převratných změn za první světové války a po ní. Zasáhla jej prudká devalvace osvícenského humanismu i oslabení vlivu náboženských tradic a optimistických představ o léčivém vlivu mezinárodní ekonomické spolupráce. Optimismus „století pokroku" ležel v roce 1918 v blátě zákopů. Prudká celoevropská deziluze byla u nás částečně vytěsněna ustavením Československa, vrátila se však v podobě kulturního a politického extremismu. Též Peroutka se domníval, že ve střední Evropě vznikla na podzim 1918 kvalitativně nová realita. Publicisticky podporoval nejvýznamnější osobnosti a instituce Československé republiky. Z principu se tedy hlásil k T. G. Masarykovi a Edvardu Benešovi, v nichž viděl nositele liberálního češství. Tomuto postoji lze dobře rozumět, byť dnes uvažujeme trochu jinak o tom, co byly skutečné příčiny dějinného vývoje a kdo všechno vtiskoval svou osobitou pečeť balkánskému chaosu hrozícímu střední Evropě po prohrané válce.

Zajímavé jsou údaje o Peroutkově působení v Tribuně soustřeďující česky smýšlející a píšící Židy. Už tam počíná Peroutkova celoživotní polemika s politickými i kulturními extremisty: „Je to zvláštní, ale dnešní svět se tváří, jako by svobodu nechtěl, psal Peroutka v srpnu 1923." (107) Na rozdíl od levicového F. X. Šaldy, ale i řady konzervativně orientovaných patriotů, si brzy uvědomil křehkost české situace. Zásadně a vytrvale odmítal radikalistické vizionářství a vyznával (s Chestertonem a americkými pragmatiky) užitečnost průměrného lidství. Nabízel-li ruku občanu Kondelíkovi, pak s pocitem, že podává ruku demokracii. (112) Peroutka ještě netušil brzkou proměnu dobromyslného řemeslníka v davového člověka. Jeho stanovisko však bylo (podobně jako pragmatismus Karla Čapka) nepopulární, neboť neozdobné, což obzvláště vynikalo za dobové konjunktury dekorativního radikálničení, jemuž se s požitkem oddávala tehdejší avantgarda.

Z Kosatíkovy knihy se čtenář dozví leccos z kulturních a politických dějin češství za první republiky. Problémem pro českého liberála bylo a zůstalo zjitřené středoevropské prostředí, v němž se nejpozději od 90. let 19. století dařilo kolektivistickým psychózám. Liberál Peroutka opíral své občanské i soukromé naděje o intelektuální a mravní integritu individua. Kosatík uvádí: „Být klasickým liberálem ve starém Rakousku nebylo obtížné, v politickém životě patřili liberálové k ústředním politickým silám a jediný, kdo se s nimi mohl přetahovat v boji o moc, byli sociální demokraté. Individualismus byl běžnou a nikým nezpochybňovanou hodnotou a kdo chtěl být optimistou, ten si mohl myslet, že tomu bude tak stále. Válka toto samozřejmě změnila..." (106) Je ovšem otázka, do jaké míry liberální individualismus před rokem 1914 vskutku platil v českém veřejném životě. Ano, mladočeští i socialističtí vůdci používali v polemice s institucemi podunajské monarchie republikánských hesel. Ale v jádře většina z nich, jakož i masy jejich přívrženců, byla především bojovnými nacionalistickými kolektivisty. Nepřímým důkazem nevalně liberálního stavu české veřejnosti na přelomu 19. a 20. století jistě byly i hlučné konflikty provázející působení nepochybného liberála Masaryka. Ostatně určitá schizoidnost, pokojně přehlížený rozštěp mezi teoreticky vyznávaným individualismem a prakticky uplatňovaným nacionálním kolektivismem, charakterizuje český liberalismus dodnes. Peroutka tušil problém. Kosatík upozorňuje na jeho opakovanou snahu o věcné vymezení pojmu liberalismu. Jde o téma, k němuž se vlastně neustále vracíme.

Založení a provoz Přítomnosti, legendární pátečníci (zajímavá je Kosatíkova kritika pozdějšího svědectví Františka Kupky), dobrodružná epizoda s Národní stranou práce („Co se chystalo, nebylo jen založení jedné nevinné strany, ale změna politického systému jako takového.") (177), socialismus, komunismus, Němci v republice („... česká popřevratová vítězosláva a revanš se Peroutkovi jevila jako krátkodechá už v době svého vzniku.") (263) a také Peroutkovy osobní postoje k manželství, náboženství, jeho nepochopení analytické psychologie, ideál mužnosti, práce na Budování státu („To, čím měl být jeho pohled odlišný..., měl být jeho úzký kontakt s Masarykem a Benešem, o jejichž pohled se chtěl Peroutka opřít a který chtěl v knize i tlumočit.") (227), Peroutkova kritika osobnosti a vlivu generála Štefánika, následná slovenská reakce, tragická zkušenost v roce Mnichova a mnohé další skutečnosti jsou předmětem věcné rekonstrukce a užitečné analýzy.

Kosatíkova kniha se hladce čte. („Není frází, řeknu-li, že tato knížka se mi víc než všechny předchozí psala sama.") (9) Po méně dynamických úvodních odstavcích se text rozbíhá do spádného vyprávění a nabízí celkem zřetelný pohled na významného Čecha, který si zakládal spíše na věcnosti a pracovitosti než na autostylizaci. Ačkoliv byl ve své době význačnou mediální osobností, Peroutka nebyl „hereckým typem" reprodukujícím za všech okolností a za každou cenu hlavně svou osobitost. Proto po sobě zanechal v Česku celkem řídký dojem střízlivé neosobnosti. Zřejmě však i on v těžkých životních chvílích narážel na mělké a tvrdé dno racionalistických představ o lidském osudu. Poměrná plochost osvícenského optimismu bývá dost často vyvažována psychickými problémy, jimiž je nutno se znovu a znovu probojovávat na slunečnější stranu existence; patřilo to, jak se zdá, i k Peroutkovu osobnímu údělu. Svědčí o tom i jeho Kosatíkem diskrétně pojednané soukromí. (217)

Jméno Ferdinand Peroutka dnes asi znamená nejúčinnější a nejucelenější odkaz „meziválečného" československého liberalismu. Živý vliv byl patrný na počátku 90. let 20. století a působí i dnes. V čase rozkvětu tvrdě ekonomicky exponované a proto většinou plánovitě „plačtivé" žurnalistiky je ovšem Peroutkova stopa méně zřejmá; dobový zájem upřednostňuje polemickou interpretaci kdekterého závažného, stejně jako pomíjivého tématu. Kam dnes s Peroutkovou vůlí dosahovat vyvážených stanovisek, jež by bylo možno zužitkovávat nebo aspoň respektovat v celém spektru veřejného života? Peroutka si přál sdílet se všemi československými občany (a to nejen s Čechy) jeden bezpečný prostor a připomínal, že k tomu cíli nejčastěji vedou moudré kompromisy. Česká mediální veřejnost, silně prosycená tradiční nacionalistickou a komunistickou svárlivostí a velebením boje proti všem a proti všemu, si kompromisů moc necení.

V závěru Kosatíkova zkoumání života Ferdinanda Peroutky se ozřejmuje historická omezenost legendy o rozvážném politickém mysliteli spolurealizujícím dokonalý masarykovský ideál státu založeného na neúplatném rozumu. Nelze popírat, že Evropa a Československo se ve 20. století vyvinuly jinak, než předpokládali organizátoři první republiky. Kosatík se otevřeně konfrontuje s dobovou podmíněností lidských postojů: „... u Masaryka a jeho následovníků byl na víře v neexistující skutečnosti vybudován stát. Výsledek dopadl podle toho." (287)

Na tragický rozdíl mezi nadějemi a realitou doplatila právě generace „budovatelů státu", kteří v touze vyváznout z úzkostného zážitku první světové války (Peroutka v té souvislosti mluvil „o pohledu do tváře Medusiny") (288) se plně přimkli k pozdně osvícenským ideám, vlastně tou dobou již zrelativizovaným. Kosatík soudí, že Peroutka svou existenciální úzkost dílem přijal a zpracoval, „dílem ji však vytěsnil ve jménu přimknutí se k autoritě státu a některých jeho představitelů". (288) Rok 1938 pak znamenal nejen politickou, ale i psychickou katastrofu, zhroucení základních hodnotových představ. Následná řešení byla různá a sahala od pokusů o pozitivní postoj v nových podmínkách až po vskutku zvláštní reakci těch, kteří posléze prosadili představu, že to, co se stalo v Mnichově, se právně, totiž v ideální skutečnosti, vůbec nepřihodilo. Tím vlastně bylo zopakováno politické podceňování celoevropské krize po roce 1918. Zásadní otázka, kterou Kosatík otevřel, by asi dnes zněla: Zda a do jaké míry se (vědomě pragmaticky?, kvůli podvědomým tísním?) na usilovném českém odvracení očí od propasti 20. století (od pohledu do Medusiny tváře!) podílel i věcný Peroutka? Snad méně než jiní.

Pavel Kosatík shrnuje: „Myslím, že určitý smutek, který mě prostupoval po dlouhý čas práce na této knize, přicházel odněkud odtud: bylo mi líto najednou tak ostře spatřené křehkosti onoho státu a lidí, o kterých jsem si do té doby myslel, že nad ně v novějších dějinách našeho státu není." (289) Autor svůj zážitek překročil, když říká, že: „... náš svět, naše současnost je dnes už dál než ten svět minulý, svět snů. Že už nemusíme jen vzhlížet k první republice jako k vrcholu demokracie a kultury u nás, neboť jsme už možná sami v něčem pokročili." (290) Doufejme, doufejme, že jsme pokročili směrem k věcnějšímu, méně ideologicky předpojatému vnímání reality. Někdy se ovšem zdá, že jsme se dosud od iluzí a traumat první poloviny 20. století ani příliš nevzdálili. Propuknou-li vzrušenější úvahy, k iluzím romantického nacionalismu se okamžitě vracíme jako k jediné záruce státní i kulturní existence, což platí o české levici i pravici včetně vynikajících osobností jinak dobře vybavených metodickou racionalitou.

I dnešní češství se chce realizovat především konfrontačními postoji, možná proto, že technicky vzato většinou ani ne­umíme jinak. To je ovšem spíše manko české kultury než vina politiků. Ferdinand Peroutka je tedy pro nás dnes zajímavý svým zakořeněním v dobové kultuře racionalismu i svým liberálním étosem založeným na vůli individua k toleranci a ke spolupráci. Pavel Kosatík pro bezpředsudečné a užitečné poznávání této významné osobnosti vykonal kus práce.