Fungují záruky právního státu?

Objektivně a nestranně vedené trestní řízení, zákonné limity státní moci, dispoziční volnost občanů a korporací, přístup k textům platných zákonů, celistvě a přehledně uspořádaný právní řád - to jsou významné atributy a zároveň garance demokratického právního státu. V současnosti však působí faktory jako vnější tlak médií, propojenost soukromé a veřejné sféry výkonu práva, hypertrofovaná byrokracie a nedostatek kontroly nad zákonodárným procesem s takovou intenzitou, že platnost a věrohodnost uvedených záruk zpochybňují.

Zvenčí zpochybňovaná presumpce neviny

Zásada, že do právní moci případného odsuzujícího rozsudku je v trestní věci každý považován za nevinného, vyplývá již z formulace článku 1 Ústavy České republiky o úctě k právům člověka a občana a je explicitně vyjádřena v článku 40 odstavci 2 Listiny základních práv a svobod. V trestním řízení lze zajisté, není-li policejní orgán, státní zástupce, soudce či jiný úředník vyloučen z úkonů ve věci pro podjatost, předpokládat její dodržování.

Z praxe je však flagrantně patrno, jak je dodržování této zásady obtížné.

Stačí si vybavit televizní reportáže natočené v reakci na obvinění osoby mediálně známé nebo na čin, jehož povaha je pro média atraktivní: objeví se tisková (tiskový) mluvčí některé zúčastněné instituce a sdělí statisícům až milionům televizních diváků, že za skutek, z něhož je dotyčný obviněn, se ukládá trest v sazbě od osmi do dvanácti let nepodmíněně. Ač se formálně jedná o zcela objektivní informaci, lze již velmi těžko vymazat z vědomí diváků spojení stíhané osoby s prezentovaným trestným činem; dokonce i v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby může dotyčného v dalším životě provázet stigma delikventa.

Těmto důsledkům medializace trestné činnosti nelze dost dobře v éře informační společnosti účinně čelit. Mediální zájem o případ - zejména je-li trestný čin obzvláště zavrženíhodný - však může působit nejen na obviněného a miliony diváků trestního stíhání, ale i na ty, kteří o věci v jednotlivých fázích trestního řízení rozhodují. Ode všech těchto osob, zejména pak od soudce, se ex professo právem očekává charakterová pevnost. Vliv emocí ale nejde jednoznačně vyškrtnout, zvláště vytvoří-li se kolem věci masová psychóza, podporovaná kvantem zpráv v tisku, televizi, rozhlase a na internetu. Pak určitě pochopíme, proč je porota v zemích s porotním systémem v průběhu hlavního líčení někdy izolována. Rozhodují-li však během vyšetřování trestného činu jednotlivci, a v následném soudním řízení buď samotný soudce, nebo senát, přičemž přes proklamovanou nezávislost při rozhodování mají všichni své nadřízené, pak je obrana před tímto tlakem nelehká.

Fenomén mediálního vlivu na společenské vědomí vede k situacím, při nichž začíná v souladu s psychologickými zákonitostmi kvantita informací přerůstat ze žádoucí (byť emocionálně těžko zachovatelné) neutrality v nežádoucí kvalitu paušálního spojení trestného činu s mediálně označeným pachatelem. Jde-li skutečně o pachatele, pak toto vnější zpochybnění presumpce neviny nezpůsobí velký problém. V případě jeho neviny je však osobnostní poškození enormní.

Jako kuriózní příklady nezdařeného mediálního vlivu v souvislosti s trestními věcmi mohou sloužit dvě situace. Přinejmenším na druhou z nich si většina z nás dobře pamatuje. Asi před rokem byl odstupující ministr spojen s profitem soukromé společnosti z činnosti jím řízeného ministerstva. Šlo o smluvené zajištění chodu internetového portálu veřejné správy touto společností. Velký deník opatřil svou celostránkovou reportáž o věci prorockým titulkem "Policie obviní politika až v dubnu". Čerstvější varovnou ukázkou je široce komentovaný "útěk" podnikatele z jeho vlastní vily prohledávané policisty, sublimující v "neutrálně" prezentovanou pozornost televize i tisku vůči konspirativním teoriím, vyslovovaným poté tímto podnikatelem z jeho luxusního vyhnanství v ostrovní cizině.

Existuje rozdíl mezi soukromým a veřejným právem?

Ten rozdíl by měl mít svůj nezanedbatelný význam. Zatímco podle odstavce 4 článku 2 Ústavy České republiky může každý občan - zejména v soukromé sféře - činit vše, co není zákonem zakázáno, podle odstavce 3 téhož ustanovení lze uplatňovat státní moc jen "v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon". Uvedená distinkce předurčuje výklad zákona: vůči občanovi a jeho konání by se měl zákon interpretovat tolerantněji, vůči státu či jinému subjektu veřejného práva se dá použít přísnější metr.

I zde se však realita vzpírá výchozím požadavkům.

Existuje řada aktivit občanů i korporací, při nichž je soukromý a veřejný zájem propojen. Typické je to u ochrany životního prostředí, regulované v mezinárodním měřítku dokumenty jako Kjótský protokol a podstatně závislé na záměrech velkých obchodních společností, ale spjaté i s odpovědností jedinců k jejich okolí (nevytvářet divoké skládky, dodržovat zákazy kouření). Najdeme však i jiné oblasti, v nichž začínají soukromé a veřejné prvky splývat.

Spotřebitel uzavírá s prodejcem soukromoprávní smlouvu o koupi zboží. Tato smlouva je však na úrovni Evropské unie upravena mnoha předpisy chránícími spotřebitele. Jen letmý výňatek ze směrnic EU: 87/577/EHS o prodeji mimo provozovnu dodavatele, 87/102/EHS o spotřebitelských úvěrech, 99/44/ES o určitých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk, 98/6/ES o ochraně spotřebitele při uvádění cen zboží (názvy směrnic jsou zkráceny). A dalo by se pokračovat. Povinností členského státu přitom je transponovat požadavky všech směrnic do domácí legislativy.

Co se ale stane při konfliktu mezi spotřebitelem a prodejcem, například při reklamačním sporu? Je-li třeba nejasnosti v obsahu jejich smlouvy blíže vyložit, má být dána přednost typicky soukromoprávním principům (právní jistota - co je psáno, to je i dáno, vigilantibus iura - práva náleží bdělým), nebo veřejnému zájmu na ochraně spotřebitele jako slabší smluvní strany?

Tyto konflikty nelze, zejména ne v dimenzích sofistikovaných evropských předpisů, řešit krystalicky čistou právnickou argumentací. I právní nauka přiznává, že Evropský soudní dvůr používá "nad" klasickými metodami, jako je výklad logický nebo systematický, interpretaci systematicko-teleologickou, přihlížející výrazně k účelu právní normy, k její praktické účinnosti a k dynamice vývoje té které společenské, resp. právní oblasti.

Srozumitelněji řečeno: nelze tu spoléhat na to, že by občan (a nejednou i advokát) mohl ve sporu - ač existuje maxima předvídatelnosti práva - jasně očekávat, jaké právo bude použito, jak bude vyloženo a jak tedy spor dopadne. Rozhodnutí budou více než dříve postavena na argumentech pragmatického rázu, blížících se politickému výrazovému instrumentáriu.

Je to všechno spojeno do kruhu, jenž se skeptikům může jevit jako začarovaný: státní moc tvoří právní předpisy, veřejnoprávní i soukromí adresáti práva je aplikují a ti mocnější lobbují u osob a institucí reprezentujících stát, aby k nim příští předpisy byly přátelštější.

Najít v takto propojeném světě čisté a nezávislé ostrůvky jen veřejného či jen soukromého práva skutečně není snadné.

Neznalost zákona se předpokládá

Profesor Karlovy univerzity Emil Svoboda napsal ve třicátých letech minulého století už tehdy pochopitelná a ve vztahu k dnešku jasnozřivá slova: "Je prostě nad lidské síly, aby v dnešní době někdo dokonale a trvale nosil v hlavě celou tu nesmírnou pojmovou džungli, které se říká právní řád platný ve státě." I při této skepsi však pan profesor tvrdil, že se "zásady o neznalosti zákona, která neomlouvá, nemůžeme vzdát za žádných okolností, protože jinak by zahynula právní bezpečnost".

Prof. Svoboda by se zděsil, kdyby mohl spatřit dnešní stav legislativy. Nejenže existuje trojí, navzájem propojené právo - mezinárodní, evropské, vnitrostátní. I samotné vnitrostátní zákonodárství je natolik atomizováno, že již jen zběžný přehled o něm vyčerpá i kvalifikovaného právníka. Svázané částky Sbírky zákonů z doby stojatých vod reálného socialismu se za rok spojily v útlou knihu. Nyní naopak ztrácí smysl nechat Sbírku svazovat.

Stovky právních norem Evropské unie (nota bene přímo aplikovatelných a s předností před domácím právem) dosud nejsou přeloženy do češtiny. Dostupnost unijních předpisů pro občana je obtížná. Příznivou zprávou je, že časem budou postupně zpřístupňovány na obecních úřadech. Například v Rakousku byla od roku 2004 zrušena oficiální tištěná sbírka tamních právních předpisů a nyní je provozována pouze v elektronické podobě. Také u nás se dá v dohledné době čekat obdobný krok s tím, že Sbírka zákonů bude pro občany dostupná u institucí státní správy.

Jako mystický kafkovský svět, v němž bezmocný jedinec vzhlíží k systému, se však takový stav může jevit jen zvenku. Uvnitř je to prozaické: legislativní aktivity probíhají včetně kreativních vstupů členů zákonodárných sborů zcela vědomě. Tvorba většiny předpisů je motivována snahou zakotvit alespoň relativní jistotu a podepřít zájmy určitých společenských skupin, reprezentujících jednotlivé obory lidské činnosti, jichž v tzv. civilizovaných zemích stále přibývá. Příslušníci těchto skupin "své" právní normy znají nebo se to u nich alespoň předpokládá. Od ostatního obyvatelstva se samozřejmě znalost takových předpisů nečeká.

Paradoxně však právě dodržování těchto partikulárních norem má pro život společnosti, jako vysoce strukturované a navzájem až nebezpečně propojené sítě, životně důležitý význam. Stačí pomyslet na oblasti jako biotechnologie nebo veterinární předpisy. S tímto stavem jsme se už ale zřejmě smířili, není v našich silách jej změnit a nezbývá než spoléhat na mezinárodní smluvní standardy a mechanismus jejich kontroly.

Povzdech na závěr

Zákonodárství stojí na počátku řetězce regulace společensky důležitých činností a vztahů. Nedávno jsem se zúčastnil vládně i unijně zastřešené konference o právních úpravách zákazu diskriminace. Nizozemská úprava rovného zacházení, která je stejně jako v jiných členských zemích EU transkripcí příslušných unijních direktiv, má pětatřicet článků. Tehdy navrhovaný český antidiskriminační zákon obsahoval hodně přes sto paragrafů, nehledě na souběžnou "technickou" novelu doplňující o příkaz rovného zacházení odvětvové právní předpisy, od kodexů až po všechny myslitelné zákony.

Rozumné korektury legislativního přívalu jsou tedy možné. Že se právě od nich může odvíjet náprava mnohých negativ zmíněných v tomto příspěvku, je nepochybné. Přiznejme si, že není nejen zvládnutelné, ale především žádoucí regulovat do podrobností vše významné v lidském konání. Kouzlem skutečně kvalitní právní úpravy je ponechání prostoru pro tvořivost subjektů práva, pro jejich vzájemné kontakty a dohodu. Jinak by jim byla odňata veškerá - tolik nezbytná - odpovědnost, která přece zahrnuje nejen sankce za porušení normy, ale i respekt před právní úpravou a vztah k ní.

Řešením může být sebeomezení při tvorbě práva. Tedy legislativní kázeň, jež by přiměřeně důvěřovala odborníkům a umožnila by vytvořit okolo stručnějšího pravidla chování interpretační vějíř právních názorů a zejména soudních rozhodnutí. Vždyť i v právotvorném systému Evropské unie má stále silnější pozici precedenční metoda.

Vedle již předložených zákoníků upravujících pracovní právo a trestní právo hmotné se připravuje kodex soukromoprávní a civilněprocesní; rekodifikaci se nevyhnou ani podstatné části obchodního práva. Minimálně soukromoprávní zákoník bude mít několik tisíc ustanovení a tomuto rozsahu se víceméně nelze vyhnout - už rakouský Obecný zákoník občanský z roku 1811 měl 1502 paragrafů. Zabránit se však dá pozdějším permanentním novelizacím a dílčím zákonným derivátům, jež budou následně hrozit.

Aby excesů zeslabujících ústavní garance právního státu bylo v budoucnu co nejméně, museli bychom projevit legislativní střízlivost dlouho nevídanou. Úsloví "pessima tempora, plurimae leges" (nejhorší časy, nejpočetnější zákony) má širší platnost než jen ve starém Římě.

Autor je soudcem Nejvyššího soudu České republiky.