Politická korektnost a totalitní mentalita

Hodně se dá svést na Rousseaua. Zásadní obvinění lze vznést i na adresu francouzských utopistů, obzvláště Saint-Simona a Comta - na myšlenku všeobecných lidských práv, jejichž nejnovějším otráveným plodem je evropská ústava. A také samozřejmě na osvícenství, které se vždy objevuje v roli hlavního podezřelého, je-li řeč o zdrojích totalitarismu (a řady jiných morových ran). Mnozí mají za to, že zakopaný pes je právě tam. Nicméně nová totalitní mentalita politické korektnosti je mnohem více ovlivněna Rousseauem a patrně i francouzskými utopisty než duchem osvícenství.

Není pro ni typická víra v rozum ani víra v sílu vědění; je hluboce a důsledně namířena proti racionalismu, nepřátelská vědě a příznivě není nakloněna ani empirickému zkoumání. Objevují se v ní samozřejmě jisté rysy osvícenské či „gnostické" (související s tím, co Eric Voegelin a také Alain Besançon ve své knize Intelektuální počátky leninismu označují jako gnosticismus): universalismus, utopická vize, víra v člověka - ale jenom do určitého stupně a v člověka ideologicky korektního - a přesvědčení, že je možné svět změnit, očistit ho od zla, a vytvořit svět nový, dokonalý. Racionalismus však zmizel. V této nové totalitní mentalitě se objevují rovněž vlastnosti, které tu předtím nebyly nebo které se hned na první pohled liší od těch předešlých. Kmen je nicméně stále tentýž a vyrůstá ze stejných kořenů.

Výstižně to vyjádřil Benjamin Constant ve svých Zásadách politiky (Principes de politique). Po Rousseauovi a jeho „výmluvností oplývající nesmyslné teorii", podle které může společnost vykonávat neomezenou moc nad jednotlivcem, se po dlouhou dobu věřilo, že k tomu, „aby lid byl vším, musí být jedinec ničím", z čehož plyne, uzavírá Constant, že „svoboda není nic jiného než nová forma despotismu". Constant rovněž došel k závěru, že „vládnoucí nebo ti, kdo si moc uzurpují pro sebe, mohou slova ,svoboda' používat k ospravedlnění jejího zneužívání, neboť jde o slovo velice pružné". Ti, kdož se chopili moci za francouzské revoluce, toho dosáhli „zakrýváním skutečných zájmů, které je ovládaly, a osvojením si zdánlivě nezaujatých principů a názorů, které jim posloužily jako standarta". Rousseauova myšlenka, která podle Constantova názoru vznikla matením a záměnou principu moci s principem svobody, zodpovídá za „většinu překážek, na které nastolování svobody naráželo (...), za množství a rozsah zneužití, před nimiž není uchráněno žádné vládnutí (...), i za většinu zločinů, které přicházejí po společenských konfliktech a politických otřesech".

Tyranie údajné většiny

Tyto citáty z Constanta neuvádím jen proto, že určitě stojí za to je oprášit, ani pouze proto, abychom neuváděli stále dokola de Tocquevillovy výroky. V prvé řadě a především ho cituji z toho důvodu, že nevaruje pouze před tyranií většiny, ale i před tyranií, která si neoprávněně přivlastňuje označení většina a využívá demokratické rétoriky pro své vlastní cíle. Před tyranií, která nejenže lidi utlačuje, ale hlásá, že jsou svobodní, vynucuje si na nich, aby to stvrzovali, a tvrdí o sobě, že její konání vůli lidí vyjadřuje. To všechno nám připadá jako znepokojivě známá věc. A nejen proto, že něco podobného známe z dob Sovětského svazu, ale především proto, že stejnou věc můžeme pozorovat v současné Evropě. Pokušení citovat Constanta se těžko bráním také z toho důvodu, že značnou část viny přisuzuje Rousseauovi. Netvrdím, že „výmluvností oplývající nesmyslná" Rousseauova teorie je pramenem všeho zla. Nelze však popřít, že Rousseau byl nepřímým zdrojem inspirace pro utopické prvky totalitárního myšlení i pro politicky korektní myšlení šedesátých let, z něhož se vyvozuje mnoho stránek současné totalitní mentality. Je tu mnoho společných kořenů a Rousseauova teorie je jedním z nich.

Od pádu berlínské zdi uplynulo patnáct let. Jestliže za podstatné vlastnosti totalitarismu - všechny jsou nutné, třebaže žádná z nich sama o sobě není dostatečná - přijmeme princip co největší kontroly státu nad každým aspektem veřejného i soukromého života, neomezenou moc státu a všezahrnující ideologii, potom je podle všeho jedinou skutečně totalitní zemí v současném světě Severní Korea. (Je diskutabilní, lze-li islámské teokracie nebo diktatury na Středním Východě, jakou byl Irák za vlády Saddáma Husajna, legitimně označit za totalitní státy. Patrně by se daly najít argumenty, které by to potvrzovaly.)

Je samozřejmě velice obtížné popsat novým způsobem samotný totalitní režim a jeho historické zdroje - a já sama nemám nic originálního, co bych k tomu dodala. Bohužel je však třeba ještě hodně povědět o nepřetržitě existujícím totalitním pokušení - o neuvěřitelném rozkvětu totalitní mentality na Západě. Tam totalitní mentalita nejenže nezaniká, jak jsme po pádu komunismu v Sovětském svazu a ve východní Evropě očekávali, ale podle všeho se dále rozšiřuje a zabydluje. V dobách sovětského impéria se její vliv omezoval na levicové kruhy intelektuálů a hippies. Po svržení komunistických režimů se paradoxně tyto vlivy rozšířily a prohloubily. Vedle západních intelektuálů, kteří měli pro totalitní ideje vždy slabost, a akademického prostředí, v němž tato mentalita vždy bujela (a kde nachází výraz nejenom v osobních politických a společenských názorech, ale také v přednáškách v nejrůznějších humanistických oborech), uhranula i velký počet vzdělaných lidí, a - což je ještě závažnější - rovněž politické vůdce, kteří jí nasákli z prostředí jakousi osmózou.

Pro intelektuály znamenalo svržení komunismu něco jako vysvobození. Mnoho z nich velice rychle zapomnělo, že něco jako komunismus vůbec existovalo. Zjevně si oddechli, jakmile ho mohli vytěsnit z vědomí, radostně se vrátili ke svým marxistickým názorům a kochali se znovu příjemným pocitem morální převahy. Sovětské impérium se rozpadlo, komunismus se zhroutil, komunistická ideologie se zkompromitovala - přesto se na každém kroku setkáváme s apologetikou komunismu a kázáními na téma zla, jaké přináší „divoký" a „nezkrocený" hospodářský liberalismus. Navíc v každé oblasti života i na každé úrovni - a nejen v převládajících postojích, ale také stále výrazněji i v politice vlád evropských zemích a v politice Evropské unie obzvlášť - můžeme pozorovat triumf hluboce antiliberálního ducha, který se sám označuje za liberální. Vidíme i některé tendence, jimiž se vyznačovaly totalitní režimy dvacátého století, prosazování politiky vycházející z ideologie, která vede k následkům zcela opačným než to, co se původně zamýšlelo. To vše jde ruku v ruce s posilováním státního intervencionismu a stále se rozrůstající byrokracií. Existuje ale jeden podstatný rozdíl: nová totalitní mentalita je hluboce protivědecká, nehlásá víru ve vědu a vědění. Je založena na obskurantismu a nevědomosti, v níž je zcela ponořena a již propaguje. Přeje si „pokrok" bez vědy.

„Imagine all the people", říká se v textu přízračné Lennonovy písně. Tak to vlastně udělal Rousseau, tak to činili i všichni „společenskosmluvně" orientovaní politici. Činily tak „děti květů" v šedesátých letech a něco takového bylo vždycky oblíbenou zábavou intelektuálů. V současnosti, jak se zdá, se to stalo oblíbenou zábavou vlád evropských zemí. Tato utopická vize, infantilní a destruktivní, je pro totalitní mentalitu klíčová. Právě ona spočívá u kořenů největších zločinů dvacátého století, ona je přímo i nepřímo zodpovědná za erozi demokratických svobod na Západě a nakonec ponese rovněž zodpovědnost za definitivní ztrátu naší svobody. Výraz „the people" coby spojení určitého členu se slovem „lidé", z něhož vzniká „lid", je v angličtině jedním z nejvíce neblahých slov. Jakmile někdo začne hovořit o „lidu", je třeba se mít na pozoru.

Samotná idea „lidu" je hluboce a zcela zřetelně antiliberální. Představovat si „všechny lidi" znamená, že je chápeme jako celek a tedy o nich nutně uvažujeme abstraktně, což už samo o sobě přináší určité ideologické důsledky. Představovat si všechny lidi, jak žijí v bratrství, v utopickém světě této písně, je děsivá perspektiva. Přesto je tato vize podle všeho obecně uznávaným předmětem tužeb jedenadvacátého století, obzvlášť pokud jde o budoucí „novou Evropu".

K charakteristickým vlastnostem totalitních režimů lze kromě všezahrnující ideologie a snahy podrobit každou oblast života státní kontrole přidat ještě několik dalších. K těm nejpodstatnějším patřily manipulace jazykem, falzifikace dějin, odmítání chápat lidi jako rozumné bytosti odpovědné za své skutky a zasahování do světa politiky jménem ideologických principů bez ohledu na to, že následky byly naprostým opakem toho, co se původně zamýšlelo. Toto všechno zároveň provázelo přinejmenším zdání víry ve vědění, vzdělání a vědu. Šlo koneckonců o důležitá hesla marxismu-leninismu.

Hle, jak jsme ušlechtilí - pravda je na naší straně

Všechny tyto vlastnosti, až na posledně jmenovanou, jsou charakteristické i pro současnou politicky korektní mentalitu. Nepřítomnost poslední z uvedených vlastností přitom ve spojení s výše zmíněnou podřízeností politických programů ideo­logii vtiskuje této mentalitě specifický rys. Vlastností, která ji odlišuje, je odpor k racionální argumentaci nebo analýze, přehlížení a znevažování faktů, která neodpovídají politicky korektním teoriím, a naprostý nezájem o následky, které mohou z aplikace těchto teorií vyplynout. Současní stoupenci všeléků a utopických řešení problémů tohoto světa necítí potřebu porovnávat své názory s fakty, s dostupným poznáním, s výsledky vědy ani se zkušeností, neboť mají za to, že mají pravdu ex definitione: považují sebe sama za morálně vyšší proto, že holdují utopickým ideálům. Následně z toho vyvozují, že pravda musí být na jejich straně. Ty, kdo o tom pochybují, považují za ztělesnění zla. Je pro ně charakteristický bolševický pocit morální převahy.

Liberální svědomí se chlubí tím, že je výjimečně citlivé k lidskému utrpení. Přesvědčení o jedinečné vnímavosti liberálního svědomí u politicky korektních liberálů umocňuje sklon ignorovat nežádoucí - a neliberální - následky jimi propagované politiky. Jejich řešení problémů musí být správné i přesto, že jim odporuje věda i zkušenost. Vědu je možné ignorovat.

Jedním z příkladů tohoto protiempirického, protiracionálního a protivědeckého přístupu je otázka „globalizace". „Globalizace" je stejně jako „kapitalismus" slovní strašák, slogan, který spojuje všechny politicky korektní z celého světa. Globalizace stejně jako kapitalismus není ideologií ani zlovolným spiknutím bohatých proti chudým. Nejde dokonce ani o lidský vynález, ale o přirozený proces. Je nicméně napadána a zavrhována jako ideologie, „systém", který, jak se neustále omílá, „zvětšuje nerovnosti" a utlačuje chudé, jako zločinecký plán, který prosazuje satanské impérium za účelem získání kontroly nad třetím světem a vykořisťování pracujících, kteří v něm žijí. To se tvrdí bez ohledu na početné důkazy, že globalizace usnadňuje dosažení právě těch cílů, k nimž údajně směřují její odpůrci, a vede tedy k vyloučení bídy, k demokratizaci a rozvoji třetího světa. Přímo se tak vnucuje hypotéza, že deklarované cíle odpůrců tohoto procesu nejsou jejich skutečnými cíli. V každém případě si lze s naprostou jistotou ověřit, že jejich názory mají v základě jen málo společného s empirickými daty. Mnoho z nich projevuje sklon přehlížet určitá základní fakta. Například u žádného z argumentů kritizujících globalizaci za to, že způsobuje nerovnost, jsem nikdy nenarazila na nejmenší zmínku o prosté skutečnosti, že nerovnost způsobuje právě svoboda usilování o blahobyt. Nerovnosti se objevují tehdy, když lidé mají možnost vydělávat a rozmnožovat peníze. Děje se tak například ve třetím světě, pokud mohou chudí lidé pracovat pro - zlotřilé a vykořisťující - mezinárodní korporace a mít plat v určité výši, který - i když je ve srovnání s platy na Západě mizerný - několikanásobně převyšuje to, co by si jinak dokázali vydělat. Odpůrci „systému" volného trhu a globalizace by chtěli zcela evidentně obyvatele třetího světa o tyto možnosti připravit. Bude nejspíš lépe, když zůstanou chudí, ale budou si rovni, než kdyby se stávali nerovnými na základě zbohatnutí pouze některých z nich. Zjevně se tu předpokládá, že nedostatek rovnosti je sám o sobě něco ještě horšího než bída. Odpůrci globalizace jsou v rozporu se všemi důkazy rovněž přesvědčeni, že právě a jen oni musí mít pravdu, neboť jsou ušlechtilejší - altruističtí a velkodušní a účastní se morálního boje proti (ze samotné definice) zlým mezinárodním korporacím. Hony na čarodějnice, které pořádají na každého, kdo se odváží zpochybnit přijatou linii, připomínají Stalinovy kampaně proti nepřátelům pokroku a nositelům pravicových úchylek.

Živelný odpor k trhu a protekcionismus

Dalším příkladem je módní heslo „rovnovážného vývoje", které v praxi znamená něco úplně jiného. (K jeho pochopení je nutné školení v marxistické dialektice.) „Rovnovážný vývoj" je v podstatě protekcionismus, podporování tržních bariér místo jejich odstraňování, rozšiřování pomocí namísto jejich rušení, činění lidí závislými na almužně, zbavování odpovědnosti a možnosti samostatného zbavení se bídy - což by ve skutečnosti představovalo „rovnovážný vývoj" - a podpora zkorumpovaných a nekompetentních vlád. Ale i toto je něco, co se nesmí zpochybňovat.

Často je základem toho všeho živelný odpor k trhu - což je pocit všech antiglobalistů a stoupenců starých i nových totalitních utopií, živený mnohými liberály. Tato nechuť se postupně spojuje s odmítáním přijmout přinejmenším jednu ze tří elementárních pravd o člověku: že vlastní prospěch je jedním z přirozených a nevyhladitelných motivů lidského konání, že lidské konání ve vlastní prospěch je konáním racionálním a že snaha po dosažení osobního prospěchu spíše posiluje společné dobro a obecný rozvoj, než by je oslabovala. Tyto pravdy nejsou pouze věcí ekonomické teorie, jsou zakořeněny ve zkušenosti a pozorování. Tržní procesy zapojují do hry pocit zodpovědnosti, učí dodržovat sliby nebo respektovat smlouvy (poněvadž je to ve vlastním zájmu, ale konečný efekt je v zájmu každého) a otevírají všem, bohatým i chudým, stejné možnosti. Volný trh v chudých zemích podporuje rozvoj a růst blahobytu a rovněž samotnou demokracii. Je-li pro politicky korektní myšlení stejně jako pro někdejší myšlení totalitní příznačné přesvědčení, že pokud tržní procesy usměrňuje ohled na vlastní zisk a chtivost a pokud jsou obě tyto obecně vzato identické věci považovány za zlo, potom musejí nutně být zlé i samotné tyto procesy. V rozporu se skutečností se o nich potom tvrdí, že prohlubují nerovnosti, že uzavírají možnosti a že jsou zdrojem útisku a vykořisťování chudých bohatými. A jsou-li tržní procesy zlem, nemohou vést k ničemu dobrému a musejí být podřízeny různým omezením a státní regulaci, stejně jako lidský sklon starat se o vlastní prospěch a zisk.

U této mentality funguje jako axiom předpoklad, že svět se dělí na vládnoucí a ovládané, na pronásledující a pronásledované, z čehož vyplývá, že pokud chybějí přirozené způsoby, jak tyto rozdíly zlikvidovat, neboť jsou neodmyslitelným živlem našeho světa, je nutné je zlikvidovat silou. Tato mentalita rovněž předpokládá, že chudí lidé nedokážou jednat racionálně ve svůj prospěch ani vzít na sebe odpovědnost - a že to po nich ani nelze žádat. Je nutné je považovat za bezradné a přesvědčit je, že všechny překážky, které stojí v cestě zlepšení jejich existence, se nedají překonat bez pomoci státu. Nelze potom připustit, že by pro ně bylo prospěšné otevření trhů a zajištění možnosti svobodně se starat o vlastní zájmy - už proto, že by něco takového vzalo práci antiglobalistům, zastáncům pomoci třetímu světu a mnoha pracovníkům nevládních organizací. Nemluvě o tom, že by se podobná věc křížila se zájmy vyznavačů protekcionismu - neboť takhle to už ve skutečnosti při obraně partikulárních zájmů chodí, nezávisle na marxisticko-leninských představách o trhu a lidské přirozenosti. Přezíravost, která se za tím skrývá, a s ní spojený sklon k infantilizaci lidí a zbavování vlastní odpovědnosti jsou charakteristické jak pro starou, tak i pro současnou totalitní mentalitu. Charakteristické je rovněž přesvědčení, že jedinou skutečnou autoritou je stát, který je také povinen regulovat všechny oblasti života, soukromou i veřejnou.

Jiným společným názorem staré i nové totalitní mentality, spojeným s odsuzováním trhu a kapitalismu, je přesvědčení, že blahobyt je hra s nulovým součtem: bohatí se obohacují na úkor chudých a stačilo by je jen přesvědčit (nebo přinutit), aby se části majetku zřekli, a úděl chudých by se zlepšil. Logika přerozdělování, která se zrodila s ideologií a závistí, ležela zmatenému uvažování levice vždy na srdci. Nyní se v rozporu se zdravým rozumem a skutečností stala nevysloveným předpokladem politiky evropských vůdců, levicových i pravicového středu. Jakékoliv zpochybňování této logiky je tabu.

Pronásledovatelé a pronásledovaní

Některé z charakteristických rysů nové totalitní mentality, které se na první pohled dříve neobjevovaly, vycházejí ze stejného zdroje. Jedním z nich je pojem skupinové identity. Jde o přesvědčení, že nás zásadním způsobem determinuje příslušnost k nějaké skupině - sexuální, společenské, náboženské nebo etnické. To by vedlo ke „ghettizaci" některých etnických skupin ve jménu jejich svobody a důstojnosti. Názor, že to, co děláme, i to, co jsme, závisí na našem pohlaví, rase, sexuální orientaci nebo příslušnosti k určité etnické skupině, je nejen absurdní, ale i mimořádně urážlivý. Navíc v podstatě znemožňuje i onu vizi společenské harmonie, z níž ideologie politické korektnosti vychází. Místo toho, aby sjednocovala, rozděluje a segreguje. Vytváří obrovský počet protichůdných a vzájemně nepřátelských zájmů a rozšiřuje propast, jež je dělí, místo aby je nivelovala. V takovém případě se hroutí základy oné „různorodé" a „multikulturní" společnosti, která je údajně cílem, neboť mizí jakákoliv rovina vzájemného porozumění a s ní i možnost dosáhnout proklamovaných ideálů otevřenosti a tolerance. Zůstávají výlučně jednotlivé zájmové skupiny s nekonečným seznamem „práv". Podobné jsou i následky předpokladu, o kterém už byla řeč a který mají stará i nová totalita společný - že se svět dělí na „pronásledované" (různé menšiny) a pronásledovatele.

Ukazuje se - což můžeme snadno potvrdit -, že i zde sehrávají jako v případě antiglobalistů rozhodující roli partikulární zájmy. Obzvlášť je to vidět na univerzitách, kde vnucování politické korektnosti a postmoderních teorií i vytváření nových disciplín podkopávajících racionální myšlení a akademické hodnoty ve jménu multikulturality, feminismu a svobody přináší plody v podobě vědecké pozice, moci a statutu. Dosahuje se toho přesně tak, jak to popsal Constant, když psal o francouzských revolucionářích - „zakrýváním skutečných motivů, které je ovládaly, a přisvojováním si zdánlivě nezaujatých principů a názorů, které jim posloužily jako standarta". Snaha vládnout hraje v nové totalitní mentalitě stejnou roli a je stejně silná jako v té staré.

Dělení světa na pronásledovatele a pronásledované dobře známe, není ničím novým, pouze se trochu pozměnily třídy. Politika vycházející ze skupinové identity také nespadla z nebe: má svůj zdroj ve vizi „všech lidí" jako abstrakci, kterou dále dělíme na segmenty s přísně vymezenými rolemi opatřené různými etiketami. Jednotlivci jsou redukováni na role a jsou jimi i determinováni. Každý příslušník nějaké „menšiny" je co do své podstaty jako takový i definován. Přesně totéž existovalo ve „starém" totalitarismu, změnil se jen základ identity: třídu zastoupila rasa nebo pohlaví. Dělníky, rolníky, kulaky a buržoazii nahradily ženy, černoši a homosexuálové.

Určitá ironie spočívá v tom, že základem Rousseauova ideálu byla vize právě opačná: vize autonomie jedince, odmítnutí jeho vymezování třídou nebo rasou. Cílem bylo v podstatě překonání (neliberální) koncepce skupinové identity. Přesto se však tato koncepce hluboce zakořenila v mentalitě mnoha z těch, pro něž byla utopická Rousseauova vize zdrojem inspirace. Není možná na místě se nad tím příliš podivovat. Skutečnost, že koncepce skupinové identity, byť v poněkud odlišné formě, byla výraznou součástí staré totalitní mentality, přímo vnucuje podezření, že ona utopická vize podléhá podobné deformaci nevyhnutelně.

Asociace, které vyvolává nové dělení na třídy a nová koncepce kolektivní identity, se neomezuje pouze na komunistickou variantu totalitarismu. Souvisí rovněž s fašismem, připomíná nacistické pojetí rasy. S oběmi variantami totalitarismu spojuje politickou korektnost i záliba ve spikleneckých teoriích nebo „nový" antisemitismus, podle kterého je za veškeré zlo ve světě zodpovědný Izrael. Kdyby Židé byli zbaveni moci, kterou mají nad světem, všechno by bylo v pořádku - neexistoval by terorismus, jenž je podle této teorie výlučně dílem bídy a nespravedlnosti, nebyl by tu americký imperialismus ani choutky Západu.

Se stejnou mentalitou a s „novým" antisemitismem se setkáváme i u těch, kdo užívají už delší dobu módního hesla „antirasismu". Vždyť v jeho jménu obránci práv Palestinců vykřikují „smrt Židům" a nesou přitom transparenty s hesly „Spravedlnost" a „Mír". Stejně tak jsou představitelé některých etnických skupin připravováni o možnost vzdělávání. Považuje se za nevhodné učit imigranty - a obzvlášť jejich děti - jazyku (nemluvě už o hodnotách a kultuře) země, v níž žijí, neboť by to ponižovalo jejich důstojnost a potlačovalo jejich identitu. Tímto způsobem se však zachází pouze s některými etnickými skupinami - netýká se to například Finů, Litevců nebo Řeků. Proto jde o rasismus, nikoli o antirasismus: pohrdání určitými etnickými skupinami. Podobné pohrdání se skrývá za slovem „antielitářství", s jehož pomocí se cejchují školy, které dosahují dobrých výsledků díky disciplině, zachování autority učitele a tradičním metodám vzdělávání.

Omezování svobod a možností jménem svobody, rovnosti a „práv" je rovněž něčím, co dobře známe ze staré totalitní mentality. Množící se „práva", která si vynucuje politická korektnost, nakonec narušují ten nejpodstatnější princip, a tím je rovnost před zákonem. A znova se i zde projevily následky zcela opačné tomu, co bylo údajně zamýšleno.

Slovní vějičky nového newspeaku

Manipulace s jazykem, k níž při tom všem dochází, přímo bije do očí. I toto je známá vlastnost starého totalitarismu - a v dnešní době se stále častěji vyskytuje u evropských politických vůdců. Mnozí z nich nejenom že klamou, ale spíše prozrazují naprostý nedostatek kontaktu ze skutečností. Jejich výroky stále více připomínají Orwellův newspeak, neslouží informaci, ale mystifikaci a klamání lidí. Slyšíme-li je mluvit, vůbec už neočekáváme, že nám řeknou něco důležitého: řine se z nich čirá rétorika, nedotýkají se žádných problémů, neboť jsou pouze reklamou mluvčího na sebe sama. Slova i používané výrazy jsou jednoduše převzaty z písní hippies a doplňují je slova jako „přístup", „vyloučení", „zapojení" (běžně užívaná v zájmu podpory určitých skupin v rámci sociálního inženýrství, především na univerzitách, a mající zcela libovolný význam), „tolerance" (označuje netoleranci a privilegia pro určité skupiny) a „multikulturalita" či „různorodost" (které vyjadřují odsouzení západní kultury a podporu kulturám jiným).

„Přístupy" vyloučily spravedlnost, rovnost šancí a rovnost před zákonem. Všudypřítomné je rovněž heslo „demokracie", které už postrádá jakýkoli význam a všeobecně se zaměňuje s lidskými právy, právy člověka, právy občanskými nebo s vládou zákona; nejčastěji se ho používá ve významu individuálních „přístupů" a ničeho jiného, a především přístupů jednotlivců příslušejících k určitým „menšinám". Mým oblíbeným výrazem je „zvýšení úrovně", který - stejně jako „rovnovážný vývoj" - znamená něco zcela opačného než to, co se jím hlásá: zvýšení úrovně vždycky znamená její snížení, obzvlášť v případě vzdělání. Křiklavé lži se vyslovují bez špetky studu, zračí se v nich pohrdání inteligencí voličů. Víme přece, že současná mladá generace není o sto procent moudřejší než mladá generace před třiceti lety. Máme však věřit tomu, že obrovský nárůst dobrých hodnocení při zkouškách svědčí o tom, že se jednoduše mimořádně zvýšila úroveň. Neustále slyšíme, že se stáváme stále více svobodnými, přitom naše svobody jsou neustále omezované. Pád komunismu nijak výrazně nesnížil příležitosti k ověření poznatku, jak nekonečně ohebné je slovo „svoboda", do jaké míry se dá manipulovat rétorikou demokracie a nakolik elastická jsou některá další slova, jejichž význam se nám zdál být jasný: „pravda", „rovnost", „spravedlnost" a „zlo". (Před několika lety jsem sledovala konferenci na téma zlo. Téměř všichni účastníci ztotožňovali zlo s bídou ve třetím světě, s globalizací, s velkými korporacemi a znečištěním prostředí. Většina rovněž měla za to, že všechno jsou to následky imperialistického útisku a bezohledné dravosti kapitalistického Západu, především Spojených států.)

Vedle manipulování jazykem můžeme konstatovat i manipulaci dějin, jíž rovněž dobře známe z komunistického a nacistického totalitarismu. Názorně je to vidět na tom, jak politicky korektní levice velice neochotně přiznává existenci některých nepříjemných aspektů sovětského komunismu, i na tabu, která mají zamezit, aby se o nich hovořilo zároveň s Hitlerovými zločiny, nemluvě o jejich srovnávání. Hitlerovské hrůzy se smějí srovnávat pouze s izraelskými nebo americkými zločiny - což se také stále častěji děje. Nejde však o nic nového, u levice tomu tak bylo vždy. Protizápadní propaganda, podle níž je třeba odsoudit západní civilizaci jménem „multikulturality" a „antirasismu", není zase až tak nová. Už řadu let ji sledujeme na evropských i amerických školách a univerzitách.

Novinkou je pouze negace celé židovsko-křesťanské minulosti Evropy, její kultury a dějin, a skutečnost, že se tato negace stala - zčásti na základě tlaků rozrůstající se muslimské populace - součástí státní politiky. Francouzský prezident nedávno prohlásil, že Evropa a její hodnoty jsou stejnou měrou (ne-li ve větší míře) zakořeněny v kultuře islámu. Jeho výrok byl - za velkorysého předpokladu, že byl vůbec při smyslech - z velké části diktován zbabělostí. Stejným způsobem lze vysvětlit naprosté ticho o židovsko-křesťanském evropském dědictví v posledním návrhu preambule ústavy Evropské unie. Tendence k účelové manipulaci dějin je zcela evidentní. Tvůrci nové Evropy se ovšem neřídí pouze strachem, ale především ideologií, v níž není pro dějiny a tradice místo. Přejí si skutečně „novou" Evropu, vytvoření nového světa postaveného na novodobých, pokrokových základech, neomezovaného dějinnými vazbami. I toto je idea známá z komunistické utopie.

Všechny tyto aspekty politické korektnosti - manipulace jazyka, falšování nebo dokonce odmítání dějin, cynicky předstíraná starost o zájmy menšin na úkor demokracie, přezírání, omezování svobod ve jménu volnosti, podřizování politiky nečistým a nejasným ideologickým principům - se v evropské ústavě objevují. Jde o mimořádně nekompaktní a myšlenkově rozbředlý text. Jeho jazyk je záměrně nejasný a jeho formulace - pokud se jim vůbec dá porozumět - si navzájem protiřečí. Například článek 3 o „cílech Unie" se vší vážnosti tvrdí, že cílem Unie je „vyvážený rozvoj" Evropy na společném základě „so­ciál­ně tržního hospodářství" s „vysokou konkurenceschopností" směřující k „plné zaměstnanosti" a „společenskému pokroku". Něco takového nelze označit jinak než jako blábol. Nejasný je už samotný pojem „vyvážený rozvoj". Nikdo neví, co znamená „sociálně tržní hospodářství", dokonce ani ti, kdo podpořili vložení tohoto pojmu do textu. A určitě to nevědí ani samotní tvůrci tohoto tajemného slovního spojení. Dokonce i kdyby tento nejasný a po mém soudu vnitřně si protiřečící pojem šlo nějakým způsobem aplikovat na skutečnost, nebylo by možné ho uvést do souladu s „vysokou konkurenceschopností", která sama není slučitelná se zárukou „plné zaměstnanosti". Ekonomika navíc ze své definice nikam „nesměřuje". Možná by to dokázalo „sociálně tržní hospodářství", ale těžko lze něco takového potvrdit, když nikdo neví, o co vlastně jde. „Společenský pokrok" má nejspíš znamenat zhruba totéž co „sociální spravedlnost". Podobně jako ona umožňuje i tento pojem libovolné interpretace, třebaže se dá úspěšně předvídat, že v ní velkou roli bude hrát redistribuce, přerozdělování.

Navrhovaný projekt euroústavy si rovněž přeje „vysokou úroveň ochrany prostředí", ale současně chce podporovat „vědeckotechnický pokrok". Jinými slovy, euroústava si „představuje všechny lidi", vymýšlí, jací by měli být a jakým způsobem by mohli vytvořit ideální svět, a všechny tyto představy zapisuje. Jestliže ústava v obrovské míře rozšiřuje zákonodárné pravomoci Unie, od zahraniční politiky po politiku sociální a hospodářskou, a jestliže rozhodnutí EU nahrazující rozhodnutí národních parlamentů mají být závazná, potom její nejasnost, rozbředlost a nekonzistence nabývají hrozivých rozměrů. Bude to mít ten následek, že Evropská unie bude moci svým členům vnutit cokoli a kdykoli. A je známo, že její chutě mohou nabývat rozměrů vpravdě olympanských.

Zarážející rozdíl mezi starou a novou totalitní mentalitou představuje úspěšnost té nové. Neuvěřitelný počet lidí prokázal malou obranyschopnost proti vymývání mozků a uvěřil ideologii a falešné vizi. Politická korektnost stejně jako stará totalitní mentalita poskytuje množství předem upečených, pohodlných názorů, které zahrnují téměř všechno. Pohodlnost spočívá právě v tomto: utopie jako hotové jídlo, které stačí jen ohřát a podat s přílohou povrchních, atraktivních hesel - demokracie, tolerance, mír, rozmanitost. Většinu z nich už známe, relativně nová je jen „rozmanitost". Normálním lidem to však popletlo hlavu mnohem účinněji než stará komunistická indoktrinace. A nejenom normálním lidem, ale i vládám. Nyní tu jsou vlády, které hovoří o „lidu" a přizpůsobují zákony zájmům nátlakových skupin. Zdatně jim přitom sekunduje Evropská unie.

Upadne umění vládnout v zapomnění? Zapomeneme, co znamená nezávislost osoby nebo státu a k čemu slouží? Blížíme se skutečně k Saint-Simonově utopii, v níž bude vládnutí nahrazeno „administrací věcí" a lidí?

Filozofka, publicistka a překladatelka Agnieszka Kolakowska (1960) je dcerou polského myslitele Leszka Kolakowského. Žije v Paříži, z češtiny přeložila mj. díla Milana Kundery a Josefa Škvoreckého.

Z internetových stránek Centra pro politické myšlení v Krakově (Ośrodek Myśli politycznej; www.omp.org.pl) přeložil Josef Mlejnek.