Jeden z důvodů, proč říct EU „ano“

Po vstupu České republiky do Evropské unie se „evropská politika" dostala do každodenní pozornosti všech médií. Témata se rychle mění - od potíží s olomouckými syrečky, přes balené pečivo a zavírání cukrovarů, až k úsměvným návrhům Komise stavících se proti tloustnutí občanů Unie. Pokud se již objeví pozitivní hodnocení EU, jedná se zpravidla o nepodložené rétorické výstřelky vládní koalice. (Připomeňme pseudoanalýzy euroústavy, kterým nakonec věřil pouze odbor Úřadu vlády, který je připravoval.) To, co se v České republice téměř vůbec neobjevuje, je diskuse o tom, jak by měla Evropská unie vypadat. Kde leží onen přínos evropské integrace? Které oblasti chceme Unii přenechat jako její výlučné pravomoci?

Že nechceme jít cestou hybridní federace, která by převzala většinu kompetencí a tím i suverenity členských zemí - a navíc by připomínala komický pokus podobat se Spojeným státům americkým -, bylo rozhodnuto dvojitým holandsko-francouzským „ne". Na druhou stranu je nutné vědět, které oblasti a pravomoci spravuje Unie lépe než my sami. Či jinak, chceme-li upozorňovat na nedostatky EU, musíme si být jisti, že my, Česká republika jako celek, bychom „to" dokázali bez Unie lépe. Bohužel si asi budeme muset přiznat, že podle současného vývoje vládnutí v naší zemi je Brusel spíše naším motorem nežli brzdou.

Zapíše-li se rok 2005 v budoucnu mezi připomínané letopočty v procesu evropské integrace, pak mj. díky tristnímu výsledku hodnocení lisabonské pětiletky a nastartování její druhé, revidované fáze. „Nový Lisabon" by se měl dle plánů současného předsedy Komise naprosto odlišovat od první etapy, v jejímž rámci na sebe EU upozornila přinejmenším velice nešťastným způsobem. Namísto předehnání Spojených států na křídlech znalostní ekonomiky si Komise pouze změřila, že je na tom Unie možná ještě hůř, než když svou slavnou strategii vypisovala. Na druhý pokus Komise vypracovala a Rada schválila tzv. integrované směry pro růst a zaměstnanost, kde si členské státy mohou přímo najít, co a jak by měly doma zreformovat. Prvním úkolem všech zemí je zpracovat národní programy reforem (a to pro léta 2005-2008), které mají do poloviny října letošního roku zaslat do Bruselu, aby pak mohl bruselský úředník zavítat do Prahy a mohl si odškrtávat jednotlivé načrtnuté reformy v tabulce „splnil-nesplnil".

Celá věc se jeví jako pokračující, značně nákladný byrokratismus. Avšak podíváme-li se na konkrétní znění jednotlivých integrovaných směrů, jedná se o jednoznačně definované a velice liberální návrhy, jež lahodí oku každého racionálně smýšlejícího a rozumného člověka. Dokonce i návrhy opatření v oblasti zaměstnanosti nekopírují Špidlovu naivní metapolitiku (viz „Špidlova virtuální realita", Revue Politika 4/2005), ale vycházejí z racionálního ekonomického uvažování. Dochází k jasnému propojení otázek rozvoje lidských zdrojů (tedy především vzdělávání) se zaměstnaností, k propojení vědy, výzkumu a inovací s průmyslem, podnikáním a hospodářským růstem.

Vzhledem k omezené „akčnosti" vlád většiny evropských zemí lze očekávat, že realizace výše uvedených programů bude jediným reformním úsilím většiny z nich. V ideálním případě by to znamenalo realizaci velmi liberálních, smysluplných a zemi nedevastujících kroků, a to bez ohledu na politickou příslušnost jednotlivých vládních garnitur. Se vší úctou ke schopnostem současné české vlády tak lze očekávat, že tím bude učiněna přítrž bezbřehému zadlužování a „antirůstu" českého státu, jenž by ještě mohl být katalyzován blížícími se volbami. V tomto směru je pak bohužel možné konstatovat, že to bude evropský šiml, který napomůže alespoň částečnému hospodářskému růstu a podpoře zaměstnanosti, jež jsou v našem státě paralyzovány nechutnými personálními hříčkami a neschopností sociálnědemokratické vlády. Nátlak Komise na provázanost mezi makroekonomickými opatřeními a opatřeními v oblasti podpory zaměstnanosti - a především důraz na sociální politiku orientovanou na podněty motivující (nikoli demotivující) k práci - může napomoci k provětrání Škromachova bujícího resortu, který problematiku nezaměstnanosti řeší zvyšováním nabídky pracovních míst ve svých vlastních řadách.

Na otázku, jak Komise přiměje členské státy plnit reformní kroky, existuje jednoduchá odpověď. V prvé řadě si každý snadno spočítá, že současné nastavení strukturálních fondů končí už v příštím roce a k novému nastavení si Komise vezme k ruce zřejmě právě uvedené programy - a to je již silná motivace pro plnění tříletky. Nemalý efekt mají i oficiální hodnocení Komise, kdy žádná z vlád nechce být jmenována jako nejneschopnější a pranýřována za nevalné výsledky, neboť vliv na případné voliče je neoddiskutovatelný.

Nabíledni je příměr s Jahnovou Strategií hospodářského růstu. Dokument byl ve svých původních obrysech, které byly postupně obrušovány a zaoblovány tlakem socialistických demagogů, ve velké míře shodný s návrhy Komise. Výsledek? Strategie zaměřená na skutečný růst naší země byla v rámci připomínkových řízení přetvořena do otupělé prázdnoty. Na druhou stranu bruselské integrované směry pro růst a zaměstnanost naši ministři v Radě EU radostně přivítali a vyslovili jim nadšenou podporu.

Pomalu se zdá, jako by se stávalo pravidlem, že tatáž věc - neprosaditelná na národní úrovni - je bez problémů či dokonce s nadšením prosaditelná, je-li nám zaslána z Bruselu. Zřejmě se dopouštím velmi hříšné myšlenky, ptám-li se, zda jsme si schopni ve smyslu růstu a prosperity vládnout sami, či zda se Brusel, tlačící nás k řadě reforem, nestává v některých (nezemědělských) ohledech pro Česko téměř záchranou.