Demokracie permanentní revoluce

Václav Klaus je od počátku své politické kariéry ve sporu se skupinou intelektuálů rekrutujících se s disidentských skupin z doby před rokem 1989. V jádru neshod je jeho kritika tzv. občanské společnosti. Klaus se údajně snaží potlačit demokratický proces tím, že vystupuje proti klíčové roli nevládních organizací v politickém rozhodování. Pokusme se tento spor zasadit do širšího kontextu a pochopit jeho myšlenkové pozadí.

Václav Klaus rád používá slovo „standardní", které má vyjádřit jistou stabilitu a zavedenost určitého pojetí demokracie. Jde o to, že vnímá demokracii jako svého druhu volný trh myšlenek. Trh, na kterém jednotlivé politické strany nabízejí voličům (spotřebitelům) své politické programy. Podle svých schopností pak získávají moc, se kterou po dobu svého mandátu hospodaří. Roli občanských sdružení v takové demokracii Klaus nepodceňuje, naopak mají v ní své nezastupitelné místo. Ostatně sám Klaus je garantem známého Centra pro ekonomiku a politiku. Občanská sdružení se však nesmějí stavět na roveň politickým stranám, protože neprocházejí selekcí trhu a nedisponují potřebnou legitimitou. Situaci, kdy se občanská sdružení nelegitimně staví do role partnera volených stran, aniž k tomu mají demokratický mandát, Václav Klaus označuje novotvarem „postdemokracie". Občanská sdružení odmítají volný trh politických stran, obchází ho a snaží se svoji ideu prosadit nedemokraticky.

Samozřejmě, že v době totality, kdy trh politických stran neexistoval, měla občanská sdružení své opodstatnění. Fakticky nahrazovala politické strany. Tuto jejich výjimečnou funkci, nota bene v extrémních podmínkách, však nelze přenášet do standardní demokracie.

Klausovo pojetí je ryze anglosaské. Tamější demokracie v zásadě nemá revoluční, ale spíše evoluční charakter. Je jasné, že neřeší vše - například to, jak zabránit, aby na onom trhu politických stran nevyhrál totalitní subjekt. Nicméně i s touto připomínkou lze Klausovo pojetí charakterizovat jako tradičně liberální a konzervativní.

Zásadně jinak se na demokracii dívá skupina bývalých disidentů. I když je značně různorodá, lze bez problémů najít společné body v jejím uvažování. Nesporně zde platí, že politické strany nejsou nositeli nějakých myšlenek či vizí - pouze je předstírají. Strany jsou jen účelová sdružení jedinců, která prosazují své egoistické zájmy, a tudíž v zásadě nemohou být středem ideového sporu. Jde o organizace, které nejen že nekumulují žádné vize, ale navíc těm správným a spravedlivým idejím brání v realizaci. Občanská sdružení naopak vize přenášejí v krystalické podobě. Právě proto, že nemusejí brát ohled na „své" voliče a „své" zájmy jako strany, mohou hlásat a připomínat politikům „dobra", která je třeba společnosti v jejím celku přinášet, a to i v případě, kdy jsou v rozporu se zájmy voličů dané politické strany.

Občanská sdružení jsou nositeli politických vizí, které svými malými „revolucemi" přenášejí do společnosti. Hrají roli avantgardy, která má prosadit vizi „spravedlivé" společnosti bez ohledu na to, zda k tomu mají či nemají mandát od voličů. Takovéto pojetí demokracie je v zásadě revoluční. Jejím cílem je dosáhnout takových gnostických (pseudo)hodnot, jakými jsou společenský pokrok, sociální spravedlnost, rovnost příležitostí či trvale udržitelný rozvoj. Jde o koncepci kontinentální, jež má své místo v kontextu francouzské revoluce z roku 1789.

Obě pojetí mají zásadně rozdílný dopad na vnímání a fungování společnosti a požadují také rozdílné pojetí hodnot a akcentů. V prvním hraje klíčovou roli politická strana jako v zásadě evoluční organizace. V druhém občanské sdružení jako organizace v zásadě revoluční. Mezi oběma pojetími neexistuje možnost kompromisu a nelze je směšovat. První vede ke stabilitě (či nehybnosti, z pohledu kontinentálního), druhá k pokroku (či chaosu, z pohledu anglosaského). Jde o zásadní spor o to, jakou si přejeme politiku (politickou obec) a zda a jak ji chceme prosazovat.