Britské parlamentní volby

Letošní volby do dolní sněmovny britského parlamentu (House of Commons) byly svým způsobem výjimečné. Reakce na výsledky vyhlašované v noci z 5. na 6. května, zaznívající ze stranických klubů a následně i v médiích, byly paradoxní. Rozčarování, starost a zpočátku zachmuřené tváře labouristů, jimž se podařilo v historii strany bezprecedentní třetí vítězství v řadě. Na druhé straně jásot konzervativců, když se dozvídali, jak jejich kandidáti postupně dobývají některé obvody, které byly v držení levice od památného roku 1997, v němž "New Labour" Tonyho Blaira poprvé ovládla post v Downing Street. Britskou pravici v té době nenapadlo, že se Labour party na této adrese, pokud se do roku 2010 nestane něco výjimečného, zabydlí na třináct let.

Volební zkouška toryů

Parlamentní volby byly pro konzervativce velmi důležité, přestože nezvítězili a podařilo se jim pouze snížit zničující náskok Blairovy strany z roku 2001 (ze 161 křesel na 65). Přelomové byly ve dvojím smyslu. Toryové mohli na rozdíl od roku 2001, kdy se strana propadala do hluboké krize vůdcovství a snad i identity, oprávněně doufat v zisk. Nahrávala jim především nepříjemná mediální situace, do níž se v očích veřejnosti dostal premiér Blair v souvislosti s podporou britsko-amerického bojového partnerství v irácké válce. Je ale vždy ošemetné, musí-li opozice postavit snahu o vítězství ne tolik na síle a atraktivitě vlastních argumentů jako na kritice soupeřových přehmatů. Zvláště jsou-li to "přehmaty", které by konzervativci dle své tradiční zahraničněpolitické intuice zřejmě učinili také, pokud by byli v Blairově situaci. Irácké karty se navíc v kampani chopila především třetí nejsilnější strana, Liberální demokraté, z jejíchž úst zněla protiválečná rétorika přece jen přesvědčivěji. Ani ti však nedosáhli historického úspěchu, v nějž doufali. Vzhledem k účinkům volebního systému prosté většiny tedy netřeba podléhat panice, že v Británii dochází k převratným změnám formátu dvoustranického v třístranický či k výměně na pozici druhého.

Konzervativci si byli všech nebezpečí dobře vědomi, proto tolik slavili dílčí úspěchy druhého místa. Koneckonců percentuelní výsledek obou stran byl velmi těsný: 36 % pro Labour party ku necelým 33 % pro konzervativce (co do počtu hlasů rozdíl "pouhých" 58 tisíc hlasů ve prospěch labouristů v měřítku celé země). Systém first past the post (vítěz bere v obvodu vše) je však neúprosný, takže zajistil labouristům 262 křesel ku 197. Vítězství nazývané Pyrrhovým vzhledem k tomu, že šlo o nejnižší zisk vítězné strany od dvacátých let 20. století.

Kampaň: buldočí úsilí versus prázdný obsah?

Výsledky z hlediska konzervativců potvrdily to, co strana ví již dlouho: že je schopna i překvapivých a hřejivých vítězství na lokální úrovni, celostátní vítězství z nich však složit nelze. Konzervativci doufali v opětovné dobytí bašt, jež na konci 90. let ztratili, a to se jim také povedlo, často s vyšším volebním ziskem, než vůbec doufali. Otázkou je, zda skutečně mohli věřit ve vítězství.

Strana se pro ně pokusila udělat maximum. Britská politická kultura, která chápe politiku jako přirozenou součást každodenního života, jako (zcela bez patosu) svého druhu "službu lidí pro lidi", si může dovolit i takový druh kampaně, který by v postkomunistické zemi neobstál. Konzervativci do ní vložili především lidské síly, protože v Británii platí velmi přísná pravidla pro financování kampaně politických stran. Obří billboardy je sice možné spatřit, nikoli však na každém rohu. Kampaň přichází za lidmi do domů v podobě letáků a dokonce osobních pozvánek k volbám. Za tím účelem labouristé a konzervativci vypracovávají i dlouhodobé databáze svých voličů, u nichž mají přesně zmapovány zájmy a tematické preference. To má sloužit jako zpětná vazba pro tvorbu politických programů. Ve volební den sedí v místnostech dobrovolní pozorovatelé z nejsilnějších stran, kteří zapisují čísla volebních lístků a střeží, zda "jejich" voliči přišli hlasovat. Až do večera potom mohou podle těchto čísel obcházet ty, kdo se nedostavili, a vyzývat je k účasti. Kampaň zde totiž nekončí několik hodin před otevřením, ale až s uzavřením volebních míst. Je to tradice možná trochu nepochopitelná pro pozorovatele z krajin, kde se účast ve volbách občas stává předmětem pohrdání. Každopádně tento dlouhodobě existující úzus umožňuje spolu s personálním charakterem většinové volby vytvořit na úrovni obvodu jakousi symbiózu mezi voličem a kandidátem.

"Zlé jazyky" ovšem nepřestaly poukazovat na to, že tam, kde chybí skutečný leader, nepomůže ani tvrdá práce jednotlivých kandidátů v obvodech. Kampaň konzervativců byla navzdory vyvinutému úsilí kritizována po obsahové stránce. Vadilo především příliš negativistické zaměření a málo skutečně nosných vlastních témat, které by voličům připadaly natolik důležité, že by pro ně šli volit, třeba i jinak než před čtyřmi lety. Volebním spotům dominovala karikatura Blairova úsměvu, kdysi charismatického, nyní poněkud křečovitého, doprovázená výčtem nesplněných slibů. Lze dokonce říci, že premiér byl v těchto spotech vidět více než samotný leader konzervativců Michael Howard, jehož pozice nebyla jednoduchá navenek ani uvnitř strany. Navzdory tomu, že se na předvolební rally, megaakci v americkém stylu uspořádané coby poděkování příznivcům a účastníkům kampaně, dostavil s manželkou, dětmi i vnoučaty, vyčítala mu média nedostatek charismatu. Neopomněla také zdůraznit, že leader rumunsko-židovského původu učinil jedním z hlavních tematických bodů kampaně přísnější kontrolu imigrace.

Konzervativci byli v těchto volbách v obtížné situaci, neboť měli po dlouhém čase na dosah zisk, avšak proti Blairovi nemohli postavit tradiční téma, o něž se strana po desetiletí opírala a s nímž dosahovala triumfu v dobách Thatcherové - téma zdravé, neregulované tržní ekonomiky coby protiváhy rozpínavého, přebyrokratizovaného a nemohoucího socialistického státu. Blairův nový labourismus, ne náhodou nazývaný v ekonomické rovině blairovským thatcherismem, jako by se zdálo mít primární zásluhu na ekonomickém růstu země, nízké nezaměstnanosti i na nízkém daňovém zatížení. Konzervativní kampaň se proto pokusila přitáhnout voliče bojem za čistší nemocnice, více policie v ulicích, za větší disciplínu ve veřejných školách a zaměřením na čistě lokální témata, důležitá pro daný obvod, což zřejmě ve výsledku zabíralo nejvíce.

V ošemetné oblasti zahraniční politiky dominovalo (i pro konzervativce nešťastné) téma Iráku. Nepříjemnosti v souvislosti s referendem o evropské ústavě zřejmě Británii teprve čekají, toryové se proto raději nepokusili komplikovat svou situaci přílišným euroskepticismem, v němž koneckonců ani tato strana není zcela jednotná. EU se v kampani jako téma prakticky neobjevovala, navzdory tomu, že Británie v červenci přebírá předsednictví v této struktuře, takže výsledek britských voleb pro nás poprvé nebyl jen vzdálenou zajímavostí, ale mohl se České republiky coby členské země přímo dotýkat. Konzervativci však kromě nepříliš zdůrazňovaného požadavku na konání referenda o ústavě žádné další skutečně "evropské" téma neměli.

Quo vadetis, tories?

Výsledek voleb byl pro Konzervativní stranu v daných podmínkách zřejmě skutečným maximem a dobrou zprávou. Ne tak již povolební vývoj. Michael Howard dva dny po zveřejnění výsledků oznámil rezignaci, ironicky právě v obvodu Putney, kde konzervativci zaznamenali jeden z nejvíce medializovaných triumfů. Britský tisk ihned komentoval rozčarování nad tím, že Howard tímto způsobem konzervativní úspěchy zhatil a odsoudil stranu k dalšímu zdlouhavému hledání vůdce, již čtvrtému v pořadí za vlády Blaira.

Tento krok však může být i pozitivní. Mají-li totiž konzervativci mít v příštích volbách naději na vítězství, musejí vzhledem k britské politické kultuře i k současnému politickému rozpoložení naplnit tři podmínky. Musejí najít téma, kterým by skutečně oslovili voliče, což nemusí být tak těžké. Jak zdůrazňuje Simon Heffer v komentáři pro magazín The Spectator, ekonomický boom Británie je do značné míry ještě důsledkem setrvačného vývoje, který kdysi nastartovali právě konzervativci pod vedením Thatcherové. V následujících letech se již očekávají problémy, jejichž řešení může opět spočívat jen v prosazení linie minimálního státu a deregulace, což je tradiční a nejautentičtější téma thatcheristického liberálního konzervatismu. Druhou, mnohem obtížnější podmínkou je nalezení nové osobnosti, která by mohla konzervativce vyvést z kolotoče otázek, jakým směrem se má vlastně strana ubírat. Kandidátů je několik. Strana, která se však stále ještě zcela (v pozitivním smyslu) nezbavila stínu těžko nahraditelné silné osobnosti, stojící kdysi v jejím čele, nepřestává řešit dilema. Má to být nová tvář, která se může pravým leaderem teprve stát, nebo naopak příslušník "staré gardy" typu Malcolma Rifkinda, kterého značná část strany nepřijme? Leaderem se nikdo nerodí, je otázkou politické psychologie, zda osobnost učiní charismatickou převratné téma, které se trefí do potřeb doby, nebo naopak. V tomto smyslu by mohla pomoci situace v Labour party, kde se očekává odchod Tonyho Blaira a jeho nahrazení Gordonem Brownem, jež může být provázeno různými projevy neklidu a vnitřního pnutí, jak již to při odchodu silné a do značné míry symbolické osobnosti z čela strany bývá. Vůdce bude samozřejmě značně ovlivňovat i linii a filosofii strany, což je třeba mít na paměti. Někteří kandidáti se zcela vážně zabývají myšlenkou postavit proti "novému" labouristovi "nového" torye, který by (řečeno slovy Davida Davise, jednoho z nich) vyměnil tradiční představu "maskulinní, rurální a etnocentrické strany za novou, více feministickou, více městskou, moderní a multikulturní tvář". Je otázkou, zda právě toto je pro konzervativní stranu ta nejlepší cesta.

Třetí složku úspěchu již toryové pod kontrolou mají a právě ona může být zdravým základem, vycházejícím i z jejich nejvlastnější, burkeovské tradice. Dovedou lépe než labouristé oslovit voliče na nejnižší úrovni obvodu, komunity a na úrovni personální. O někdejší premiérce Thatcherové bylo známo, že si pamatovala stovky jmen svých příznivců včetně jejich rodinných poměrů a dovedla při opětovném setkání, byť i po letech, navázat na přetržený fragment osobní konverzace. To je v zemi, kde politika stále znamená symbol služby, dialog zájmů a civilizované uspořádání lidských vztahů i konfliktů, nikoli nástroj schopený tragicky poznamenat život jedince i bez jeho vlastního přičinění, velký vklad.