Kauza Mein Kampf

Nejvyšší soud České republiky zprostil 10. března 2005 viny vydavatele Michala Zítka, který byl v nižších soudních instancích odsouzen za to, že v roce 2000 česky vydal knihu Adolfa Hitlera Mein Kampf. Tento případ po několik let budil značnou mediální pozornost a vyvolal širší společenskou diskusi o rozsahu svobody slova. Rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v novinových komentářích přijato většinou kladně. Zítko nebyl chápán jako spojenec neonacistů, ale spíše jako člověk, který chtěl vydělat vydáním knihy, která je zbytečně tabuizovaná.

Historie knihy

Knihu Mein Kampf (Můj boj) napsal Adolf Hitler v době pobytu ve vězení, kam byl odsouzen za svoji účast na tzv. mnichovském puči. První díl knihy s názvem Účtování (Eine Abrechnung) vyšel v červenci 1925, druhý díl Národně socialistické hnutí (Die Nationalsozialistische Bewegung) v prosinci 1927. Od roku 1930 začaly být oba díly vydávány zpravidla společně. Kniha byla vydána nejen v němčině, ale i v mnoha dalších jazycích. Po druhé světové válce však bylo v některých zemích s ohledem na celkový zákaz propagace nacismu její vydávání zakázáno.

Adolf Hitler v knize vysvětluje základy svého světonázoru. Kniha spolu se základním programem Národně socialistické německé dělnické strany (NSDAP) a s knihou Alfreda Rosenberga Mýtus XX. století tvoří základ nacionálně socialistické ideologie. Hitler v prvním díle popisuje svůj dosavadní život a na základě vlastních zkušeností komentuje vnitroněmecké i mezinárodní dění. Ve druhém díle Hitler stanovil cíle nacionálně socialistického hnutí, rovněž většinou na pozadí komentářů k soudobému politickému dění.

Z knihy Mein Kampf je patrný Hitlerův antisemitismus (Židé jsou podle něj mj. "parazité na těle cizích národů" a jsou spojováni s marxismem) i snaha o ovládnutí východního prostoru ("Pouze dostatečně veliký prostor na této zemi zajišťuje danému národu svobodu jeho bytí."). Na druhou stranu v ní nejsou detailněji popsány strategie ke zničení Židů ani plánovaný průběh válečných tažení. Kniha byla napsána v době, kdy nacistické hnutí nemělo podíl na moci a kdy tudíž nemohlo blíže specifikovat své postupy.

Kniha byla v nacistickém Německu vydána v obrovských nákladech, je však otázkou, jak silný měla dopad na nacifikaci německého lidu. Je poměrně dlouhá a její struktura může působit zmateně. Pro vzestup hnutí měly z propagačních prostředků zřejmě větší význam zestručněné programové body NSDAP a emotivní projevy a image nacistického hnutí. V poválečném období sloužila kniha pro širší odbornou veřejnost jako studijní materiál ideových a strategických aspektů nacistického hnutí, pro neonacisty pak jako přinejmenším dílčí zdroj inspirace a jako jistý "kultovní předmět".

České vydání knihy Mein Kampf

V českém jazyce se již před druhou světovou válkou objevila kniha Hitlerův Můj boj očima historiků od profesora Bauera, která ovšem představovala pouze zestručněle vyložený obsah Mein Kampfu. Z válečného období se u mnoha jednotlivců dochovaly německé výtisky Mein Kampfu, z nichž byly pořizovány a spíše na ilegální bázi šířeny strojopisné překlady (před rokem 1989 i po něm).

V roce 1994 vyšla v pražském nakladatelství Dialog kniha Hitlerův Mein Kampf s podtitulem Z bible německého nacionálního socialismu s komentářem Jiřího Hájka. Jednalo se o vybrané, doslovně přeložené pasáže knihy, které byly doplněny kritickým komentářem. Již tato kniha vzbudila určité diskuse, ale nestala se natolik známou jako Zítkovo vydání.

V březnu 2000 bylo Zítkovým nakladatelstvím Otakar II. vydáno prvních 2000 knih Mein Kampf v překladu Slavomíra Michalčíka. Vytiskla je tiskárna Ueberreuter, s.r.o. z Pohořelic. Kniha byla vydána v černé vazbě a na titulní straně obálky byl uveden švabachem napsaný název knihy v němčině, jméno autora a byla zde rovněž znázorněna orlice s hákovým křížem.

Ke knize byl připojen i přebal (ve formě papírového proužku), na kterém bylo uvedeno, že kniha vychází v českém jazyce poprvé a že každý člověk má právo vědět, jak vypadala nacistická ideologie. Doslova se zde psalo: "Nikdo nepochybuje o tom, že nacismus je synonymem zla a že připravil o život desítky miliónů lidí." Vyjadřoval se zde rovněž cíl, aby "Hitlerův Můj boj přestal být tajemnou a mýtickou knihou a aby se historie nemohla opakovat". Nakladatelství rovněž oznámilo, že "poskytuje grant AV ČR na historické zhodnocení jejího vlivu na český nacismus".

Kniha obsahovala i dvoustránkovou nakladatelskou předmluvu (podepsanou jako "Redakce"), ve které byl znovu zopakován cíl demytizace knihy. Za její účel bylo stanoveno odstranění mezery v základní zdrojové literatuře o 20. století i zamezení šíření "nových" nacistických a fašistických myšlenek. Přesto vydání knihy vzbudilo mimořádný rozruch.

Na jejího vydavatele byla podána trestní oznámení na základě tehdejšího znění § 260 trestního zákona o potlačování práv a svobod občanů. Zřejmě největší odpor vyvolala u některých tehdejších senátorů Občanské demokratické aliance (Michael Žantovský a Daniel Kroupa podali i trestní oznámení), u židovských organizací, u organizací antifašistických bojovníků a u různých složek krajní levice. Již 22. března 2000 zaslala státní zástupkyně pro Prahu 1 policii pokyn, aby prošetřila, zda vydání knihy není trestným činem.

Rozruch kolem knihy však zvýšil zájem o ni, a proto Zítko postupně zvýšil náklad na 106 000 kusů. Z nich se údajně 90 000 prodalo. Dne 1. června 2000 byl Zítko obviněn policií z podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Dne 11. prosince 2000 pak byl prvoinstančním soudem pro Prahu 7 odsouzen ke třem letům vězení s podmíněným odkladem na pět let a k pokutě dva milióny korun.

Tím začal komplikovaný "soudní maratón" projednávání případu v různých soudních instancích, přičemž docházelo i k jeho rozlišné právní kvalifikaci. Případ byl mediálně sledován a komentován. Zvláště silnou odezvu vyvolalo rozhodnutí Nevyššího soudu z 24. července 2002, podle kterého bylo třeba prošetřit, zda hnutí, které má být podporováno, je stále živé. V médiích to bylo často chybně vykládáno jako konstatování, že nacismus už neexistuje.

U soudu nižších instancí pak musela být dokazována stávající existence neonacismu. Tyto soudy vždy uznávaly Zítka vinným, naposledy Městský soud v Praze dne 28. ledna 2004, který vydavatele odsoudil na pět let odnětí svobody s podmíněným odkladem na dobu pěti let za podporu a propagaci hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů. Změnu přineslo až zmiňované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 10. března 2005, který Zítka osvobodil.

Analýza rozhodnutí Nejvyššího soudu

Nejvyšší soud své osvobozující rozhodnutí postavil na tom, že se Zítkovi nepodařilo prokázat úmysl skutečně podporovat neonacistické hnutí. Předseda senátu Eduard Teschler uvedl, že propagování je aktivní činnost, například získávání stoupence pro hnutí. Tento úmysl podle něj v Zítkově jednání Nejvyšší soud nenašel, i když prohlásil, že vydání knihy bylo neetické.

V době vydání knihy Mein Kampf platil § 260 a následující (podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod člověka) ve znění "kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod občanů nebo hlásá národnostní, rasovou, třídní nebo náboženskou zášť, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let". Přísnějším trestem v rozmezí tří let až osmi let měl být potrestán ten, kdo tuto propagaci spáchal tiskem, filmem, rozhlasem nebo jiným podobně účinným způsobem, což bylo i předmětem Zítkova trestního stíhání.

Prokázání úmyslu může být v daném případě sporné. Podle § 4 trestního zákona je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel:

a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo

b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.

U Zítka se zjevně nejednalo o úmysl přímý, soudy nižších instancí však poukazovaly na jeho srozuměnost s tím, že kniha může podpořit neonacisty či umožnit propagaci Hitlerových myšlenek.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu vnáší zásadní stanovisko do vysvětlení toho, co se chápe úmyslnou podporou a propagací. Je však sporné, zda tento pohled bude aplikován i na další případy v této oblasti. Jedná se např. o prodej militárií z období nacistického Německa, kde názory soudu nebyly zcela totožné. Rovněž je problematické, že za umístění Mein Kampfu na internet byl jiný člověk (zřejmě motivovaný také především ziskem) již odsouzen.

Vliv českého vydání Mein Kampfu na český neonacismus

Dopady knihy na rozvoj českého neonacismu je obtížné jednoznačně určit. V době vydání knihy se nacházel na jistém vzestupu. Řada lidí se domnívala, že struktury na bázi neonacistického spektra mohou zaplnit mezeru, která se v českém stranickopolitickém systému vytvořila po vypadnutí SPR-RSČ z PS PČR v roce 1998. V letech 1999-2000 se formovala relativně silná organizace Národní odpor, která uspořádala dne 1. května 1999 v Praze zřejmě největší neonacistickou demonstraci v polistopadové historii za účasti několika set lidí. V registrované formě působila Národní aliance, která navazovala na prvorepublikovou i protektorátní Vlajku a rovněž se profilovala řadou demonstrací.

Knihu Mein Kampf si řada neonacistů zakoupila a někteří ji i přečetli a snažili se v ní hledat inspiraci (např. v boji proti parlamentarismu). Řada ji však spíše použila jako kultovní předmět ("vystavení ve vitrínce"). I pokud by si ji zakoupili všichni tehdejší neonacisté (jejichž počet lze odhadovat v rámci nejvyšších odhadů na deset až patnáct tisíc; pravděpodobně jich však bylo mnohem méně), nebyli by dominantními zákazníky. Případ, že by se někdo po přečtení Mein Kampfu stal z dosavadního apolitického či dokonce demokraticky smýšlejícího člověka neonacistou, znám není.

Neonacistické i další ultrapravicové struktury spíše tematizovaly zákaz knihy, protože se odpor relativně velké části veřejnosti "k cenzuře" snažily využít pro vlastní politickou agitaci. Někteří vyjadřovali i názor, že se vládnoucí garnitura obává obsahu knihy, aby nebyla srovnávána s neschopnými vládami z počátku dvacátého století. Příznivce si tím však ultrapravice nezískala.

Pět let po vydání Mein Kampfu je neonacistická scéna mnohem slabší. Její stranicko-politické ambice díky krachu Národně sociálního bloku a Pravé alternativy neuspěly. Největší hrozbou, která vychází ze soudobého českého neonacismu, jsou brutální mladistvé gangy napojené na neonacistické fotbalově-chuligánské prostředí. V některých lokalitách ohrožují komunální bezpečnost poměrně intenzivním pouličním násilím vůči nejrůznějším cílům a zastrašováním dalších částí mládeže. Důvody však nespočívají v tom, že by si mladí lidé přečetli Zítkovo vydání Mein Kampfu a stali se z nich agresivní neonacisté (či spíše násilníci užívající zvulgarizovanou nacistickou rétoriku a symboliku).

Závěr

Konečné rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze Mein Kampf neznamená posílení neonacismu, ale spíše mu bere jedno z agitačních témat ("boj proti cenzuře" v kontextu tohoto kontroverzního případu). Řada lidí, zvláště přímých obětí a příbuzných obětí nacismu, mohla sice vnímat soudní rozhodnutí jako ospravedlnění nacistických myšlenek, avšak tím rozhodně nebylo a není. Dědictví nacismu je možné překonávat účinněji než trestním postihem v rámci nejednoznačných kauz. Přestože se nakonec v rámci odůvodnění rozhodnutí jednalo především o prokázání či neprokázání úmyslu, případ v ČR rozvířil podnětným způsobem i debatu o smysluplnosti verbálních trestných činů obecně.